Naši předci už nechtěli být bratry divočáka, nicméně dál sídlili na skládkách odpadu z mušlí

Mezi současnými obyvateli Evropy sice převažuje genetická výbava původních mezolitických lovců-sběračů, nicméně jejich způsob života už definitivně vzal za své někdy kolem roku 4000 př. Kr. Jen na vzdáleném severu kontinentu se lov a sběr udržel déle, až asi do roku 1000 př. Kr., kdy byl vystřídán pastevectvím. V regionech mírného pásma platí, že divoši, tančící a zpívající nad hroby v Tévieku a Hoëdiku, byli v Evropě posledními reprezentanty mezolitu.

Mezolitické komunity ve Švédsku a Dánsku, v lokalitách jako Skateholm, Vedbaek, Tybrind Vig a Ertebölle, nakonec zanikly díky novému duchu soutěžiovsti, který přinesla kultura LBK.
(http://en.wikipedia.org/wiki/Linear_Pottery_culture)
Přispěl k tomu i nenápadný odliv žen, které si brali noví zemědělci za manželky, i mladých mužů, kteří pro ně začínali pracovat. Ti, kdo zůstali, už se nepovažovali za bratry jelenů a divočáků, nýbrž také zatoužili po materiálním bohatství, společenské vážnosti a ovládnutí přírody. Sami se toužili stát zemědělci, což také někdy kolem roku 3900 př. Kr. učinili.
Jakožto novopečení zemědělci se od lidí kultury LBK značně lišili. Chovali skot ve velkých stádech, dál stavěli mezolitická obydlí starého typu a dál sídlili na skládkách odpadu z mušlí jako jejich předkové. Jako kompenzaci za chybějící vlastní architektruru obytných stavení si začali budovat ohromné hroby, jimž říkáme dnes dlouhé mohyly - jako by raději stavěli pro mrtvé než pro živé. Inspirací jim zřejmě byly "dlouhé domy" zemědělců kultury LBK. Dlouhé mohyly byly jen pokusem vyrovnat se přistěhovalcům z východu a popřením vlastní mezolitické minulosti.

Steven Mithen, Konec doby ledové, str. 224

V byzantské říši se dala nalézt konstruktivní kritika panovníka

O císaři Romanu III. (a jeho výstavbě kláštera Matky Boží – Peribleptos (všemi viděná))

Ačkoli tedy císař ctil Boha, od samého počátku jednal špatně, poněvadž zneužíval peněz od poplatníků k stavbě chrámu. Krásné je milovat nádheru domu Páně a stánek slávy jeho, jak říká žalmista, a často raději pro to upadnout v opovržení než mít štěstí od jiných. Jistě je to krásné a kdo z těch, kteří horlivě milují Pána a hoří jeho plamenem, by tomu odporoval? Ale pak by nic nesmělo poskvrňovat tento zbožný cíl, ne¬směly by se vršit křivdy na křivdy, veřejné záležitosti by se nesměly hroutit a tělo státu rozpadat. Nikdy by neměl vstoupit do nákladné a skvostné budovy, pro niž bylo spácháno mnoho zla, člověk, který odmítá mzdu nevěstky a pohrdá obětí hříšníka, jako by pocházela od psa. Čím prospívají božskému účelu zbožnosti rovno¬měrné stěny, sloupořadí, rozvěšené koberce a drahocen¬né oběti i jiné skvělé dary, když by k tomu měl stačit rozum zahalený svatostí, duše zbarvená purpurem vyššího rozumu, spravedlnost činů, ušlechtilost mysli a ještě spíše její prostota. Jen těmito prostředky můžeme v sobě vybudovat jiný chrám, milý a příjemný Pánu.

Michal Psellos, Byzantské letopisy, Odeon 1982, str. 43n.

Romanos III. (1028-34)
Michal Psellos (1018-96)

Středověká interpretace Božího jednání a příklad toho, jak má člověk oslavit Boha

Jindřich sledoval, v jakém ohrožení jsou jeho lidé a jak prudké je obléhání. Potom se vrátil ke svým druhům a vojsko odvedl tajnými cestami podél moře až k ústí [řeky] Travé. Odtud vystoupil po cestě, kudy měli přijet jezdci Slovanů. Když Ranové viděli, jak od moře přichází množství bojovníků, domnívali se, že to je jejich jízda, vystoupili z lodí a s radostí a jásotem jim vyšli vstříc. Příchozí však zvedli bojový pokřik, spolu s modlitbou a svatými zpěvy a vrhli se nenadále na nepřátele. Vyděsili je nečekaným útokem a zahnali je zpátky až k lodím. Toho dne utrpělo vojsko Ránů zdrcující porážku - padli pobití před hradem Lubeck a množství těch, kteří se utopili ve vodě, se vyrovnalo počtu těch, kteří byli zabiti mečem. Ranové vytvořili velikou mohylu, již navršili z mrtvých těl. Na památku vítězství se až dodnes nazývá Raniberg. Onoho dne Boha oslavil skutek křesťanů. Ti pak rozhodli, že den prvního srpna bude po všechny roky slaven na znamení a památku toho, že Pán pobil Rány před očima svého lidu. Ranové pak sloužili Jindřichovi a odváděli mu poplatek, stejně jako Vágrové, Polabané, Obodrité, Chyžané, Črezpěňané, Luticové, Pomořané a všechny slovanské kmeny, které žijí mezi Labem a Baltským mořem a obývají rozlehlá území až k polské zemi. Nad všemi těmito kmeny vládl Jindřich, kterého nazývali králem ve vší slovanské a nordalbinské zemi.

Helmold z Bossau, Kronika Slovanů, Argo 2012, str. 82.

(jest třeba připomenout, že autor je kněz)

Salman Rushide - ukázka z knihy VZPOMÍNKY

Jeden z Rushdieho neodeslaných dopisů v době po vyhlášení fatvy:

Váženýpane vrchní rabíne Jakobovitsi,
navštíviljsem minimálně jednu vysokou školu, kde se mladí židovští muži důsledně auvážlivě učili zásadám a postupům uvážlivého a důsledného přemýšlení. Jejich břitký způsob uvažování na mě učinil ohromný dojem a nepochybuji, že by pochopili, jak nebezpečné a nevhodné je srovnávat to, co je morálně neslučitelné. Je hanebné, že právě člověk, k němuž by mohli vzhlížet jako k autoritě, se náležitému způsobu myšlení zpronevěřil. „Jak pan Rushdie, tak ájatolláh zneužili svobodu projevu," říkáte.

Jáchym Gondáš napsal inspirující článek o nemocnosti a zraněnosti těla Kristova

Ukázka:

ALMANACH
LETNICE 
Sborník článků českých baptistických teologů
Vydal: Sbor BJB na Topolce, 2013


NEMOCNÉ TĚLO — OHROŽENÍ CÍRKVE A KÁZEŇ. JAKO LÉČEBNÝ PROCES', str. 76
Ani svědecká oblast života .církve není uchráněna defektů. Nesvědčí ji zištnost, jejíž vinou se často mění v odpudivý duchovní kolonialismus. Nutnost nově promyslet a přeformulovat křesťanské pojetí svědec­tví je obzvláště zřetelná v baptistickém prostředí, kte­ré přijalo důraz na misii za jedno ze svých výrazných specifik. Svobodná církev nemůže vydávat svědectví o Kristu jinak, než svobodně.

Ukázka z knihy: hebrejský knihtisk v Čechách a na Moravě (Praha 2012)

str. 28

Potlačování Talmudu se odrazilo v relativním nedostatku exemplářů, v omezení jeho vydávání a potažmo rostoucí ceně: na­příklad v Praze nesměl Talmud kvůli odporu církevních institucí během 16. a 17. století ani jedenkrát vyjít tiskem, a když si přední křesťanský hebraísta Johannes Buxtorf st. zakoupil kompletní basilejské vydáníTalmudu, zaplatil za něj trojnásobek svého profesor­ského platu. Popsaný antitalmudismus se však projevil také přímo v textu raně moderních tisků Tal­mudu. V naprosté většině případů byl totiž text již vydavateli upraven tak, aby církevní instituce nepobuřoval a nedošlo k zabavení výtisků. Tyto úpravy nejsou v tiscích nijak značeny a mnohdy přešly i do dnes běžně používaných vydání. Zcela extrémním případem cenzury bylo zmíněné basilejské vydání Talmu­du, jež vyšlo v tiskárně Ambrosia Frobenia mezi lety 1578-1580 a jež Marvin J. Heller označil za cenzurou nejpostiženější vydá­ní Talmudu vůbec. Vydavatelé museli zcela opomenout traktát Avoda zara, pojednávající o idolatrii, a svazky mají na titulní straně vedle hebrejského textu latinský připiš informující o tom, že knihu „očistil" Otec Marco Marino.

Je velmi nepříjemné dozvídat se věci, které nechci vědět - třeba že při čtení mé oči dělají něco jiného, než chci...

Alberto Manguel, dějiny čtení, Host, 2012, str. 56n

Obvykle se předpokládá, že když čteme, naše oči putují plynule, bez přerušování po řádcích na stránce, a že, pokud čteme na­příklad západní písmo, jdou zleva doprava. Není tomu tak. Před stoletím francouzský oftalmolog Emile Javal objevil, že naše oči ve skutečnosti skáčou po stránce; tyto skoky ne­boli kmity se uskuteční třikrát nebo čtyřikrát za vteřinu vysokou rychlostí. Rychlost očních pohybů po stránce — ni­koliv však samotný pohyb — narušuje vnímání, takže ve skutečnosti „čteme" pouze během krátkých přestávek mezi pohyby. Proč se náš pocit čtení vztahuje ke spojitosti tex­tu na stránce nebo k odvíjení textu na obrazovce, přijímaje celé věty nebo myšlenky, a nikoliv ke skutečným kmitavým pohybům očí, to je otázka, na kterou vědci dosud nedokázali odpovědět.28)

Vypadá to, že člověk byl "naprogramován" na psaní a čtení aniž by to tušil...

Alberto Manguel, dějiny čtení, Host, 2012, str. 53

V době, kdy první písař vyryl a vyslovil první písmena, již bylo lidské tělo schopno aktu psaní a čtení, který se dosud skrýval v budoucnosti; to znamená, že tělo bylo schop­no ukládat, vybavovat si a dešifrovat vjemy všeho druhu včetně arbitrárních znaků psaného jazyka, který měl být leprve vynalezen.23)