Úvod desatera

První čtení

Matouš 13: 3-9

Rozsévač je zranitelný, své slovo nerozsévá násilně. Nestaví kolem zahrádky barikády nebo ploty.

Druhé čtení

Ex 20, 1-17

Kázání

Naposled jsme se s lidem Izraele dostali pod horu Sinaj. Bůh jim připomenul, že oni sami viděli, jak Bůh zachraňuje člověka. Jak je nese na svých křídlech, jako orlice své děti.

Budou-li Izraelci poslouchat Boží slovo, tak se stanou národem svatým.

Podobně jednou uslyší učedníci na hoře Proměnění, že Ježíš je vyvolený Syn a toho máme poslouchat.

Všechen lid odpověděl jednomyslně, že budou poslouchat.

Proč se trmáceli pouští až k hoře Sinaj?

Aby obdrželi slova.

Bůh na hoře mluvil k Mojžíšovi, vyhlásil svých deset slov. Nevyhlásil přikázání, ale slova.

Bůh nepřikazuje, ale oslovuje. Dává zaznít slovu, tím se stává blízkým člověku.

Nepřikazuje, nenařizuje, ale dá zaznít slovu.

To je šokující.

Slovo totiž může zapadnout.

Slovo si může člověk zarámovat drahou vazbou a zasunout na čestné místo v polici a občas utřít prach.

Slovo může nechat slyšet a nepřijmout ho. Dokonce může nechat to slovo na sebe nechat dopadat, může mu z něj běhat mráz po zádech, může se rozplakat nebo rozesmát - ale ani to není záruka, že slovo v něm zakoření.

Z první části deseti slov poznáváme, že Bůh se člověku vydává podobně jako se jednou vydá jeho Syn.

Jeho slovo je slovo zranitelné. Zneužitelné, zneužívané. Vždyť kolikrát lidi to slovo překroutili na tolik, že to bylo a je až k pláči.

Bůh se právě takto ve své svrchovanosti rozhodl.

Už ve starých Židovských komentářích se dozvídáme, že lidem dělalo problémy přijmout, že Bůh „jen“ mluví.

A tak se např. v Talmudu dočteme, že když Bůh předložil svou Tóru, svá slova - tak celý svět ztichl.

Možná proto, aby ta slova mohla být dobře slyšet. Vždyť slova mohou zaniknout v silném větru nebo při bouřce nebo při křiku zvěře.

Nebo při křiku zabíjeného či týraného člověka.

V novější chasidské literatuře je příběh o jednom člověku, který se nikdy nic nedozvěděl z Bible, protože vždy, když v synagoze na začátku čtení uslyšel, že Bůh promluvil, tak ho popadla tak nezvladatelná radost, začal křepčit a tančit, že ho museli vyvést ven.

Bůh promluvil, už to samo o sobě je evangelium. Bůh promluvil, aby pozval. Aby člověku otevřel nový prostor, tam kde to člověk nečekal. Aby člověk našel své místo v tomto vyprávění. Aby každý z nás mohl zjistit, že ta slova jsou pro nás a že Bůh nás skrze ně nalezl.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.

Já jsem neříká Bůh proto, aby ukázal svou moc nebo aby nám ukázal, jak je mocný.

On ve skutečnosti říká, že je Hospodin pro nás. Já Hospodin - tvůj Bůh.

Už v této větě je patrné to nejdůležitější. Já jsem tvůj. Já jsem tvá záchrana. Já jsem pro vás, tedy také pro tebe. Já jsem Bůh, který je ve vztahu s tebou.

Nejsem Bůh bez člověka. Nejsem Bůh jako nelidský osud, necitlivá neměnná síla.

Bůh chce člověka ve vztahu ne jako otroka, ale jako svobodnou bytost, vždyť z otroctví právě vyvedl.

Vyvedl z Egyptské země, ze země útlaku do prostoru svobody. Do prostoru JÁ tvůj Bůh a TY, člověk - který mi smí naslouchat.

To je evangelium, to je zjevení na hoře Sinaj.

Hospodin říká - Já jsem Bůh, kterému jde o Tvé vysvobození. Já jsem Bůh, který touží po tom, aby se naplnilo tvé lidství. Ty máš nalézt smysl své existence a také svou budoucnost. Proto jsem k tobě promluvil, proto ti dávám svá Slova.

Evangelium tedy - ještě jinými slovy - zní: My lidé máme co do činění s Bohem, který s námi počítá. A který nám dokonce říká, jak se k němu můžeme dostat, jak ho pochopit.

Říká, že je tím, kdo dává vyjít z domu otroctví, z všelijakého sevření.

Nečeká na to, až my sami si poradíme. Až se k němu nějak dopracujeme, až se dostaneme na jeho úroveň. Neříká: toto musíš - a pak třeba náhodou-budu-li chtít, pak snad...když nepokradeš, nesesmilníš, nepožádáš - pak teprve budu tvým Bohem.

Když se ke mě připlazíš...pak možná...

Hospodin neklade podmínky. To je pro nás nepřijatelné, protože my neustále klademe podmínky. Až splníš to a to, tak potom ti pomůžu. Až budeš dělat to, co chci já, tak budeme kamarádi.

První slovo deseti Slov je zvláštní. Bůh říká rovnou - stal jsem se vaším Bohem - i když mne možná ani nehledáte.

1 Janův 4:10  V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás.

Takto se nám lidem vydává.

Proč?

Možná proto - že když je člověk zotročen, tak ani neví, že by mohl svůj život naplnit. Že by mohl hledat a nalézt Boha. Protože tam kde je tma, tam lidé postupně ztrácí schopnost nalézt světlo.

Lidé si navíc tmu občas zamilovávají.

(Jan 3:19  Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.)

Když nám Bůh říká, kdo je a co učinil, popř. kde ho najdeme, říká nám tím také, co neučinil, kdo není a kde ho nenajdeme.

Když nám říká, že ho najdeme v cestě vysvobození z otroctví - tak nám říká, že ho tedy nenalezneme všude tam, kde sami chceme druhé lidi zotročovat.

Nenajdeme ho tam, kde chceme druhého ovládat a za každou cenu prosadit svou.

Ve chvíli, kdy někdo začne křičet, že jen on má tu pravou víru, a ten druhý na ni buď přistoupí nebo bude potrestán, tak je jisté, že dotyčný Boha nemá, nepoznal, nejedná v jeho slově.

Dějiny i naše současná doba nám ukazuje, že se takto umí chovat zástupci různých náboženství. Že touha zotročovat i pomocí věcí svatých - je prostě v člověku.

Na to ale Bůh odpovídá: v zotročení, v síle, v prosazování své pravdy mne nenajdete.

Nenajdete mne ani v bohatství, ani v prosperitě, ani v úspěchu.

Paradoxně - naopak - najdete mne, když vás sevře neštěstí, chudoba, dluhy, strádání.

Tak se dával poznat Bůh plně v Kristu, kterého sevřelo neštěstí, strádání, nespravedlnost. Sám Ježíš přinášel Boha do srdcí lidí takto strádajících.

Proto můžeme říci, že Bůh byl více s Mistrem Janem Husem, než s těmi, kteří ho věznili.

Proto se Hus odvolává právě k Bohu, protože uvěřil, že Bůh se zastane nespravedlivě souzeného.

Já jsem tě vyvedl z otroctví - to je evangelium.

Jsem zde a budu s tebou - a otevřu ti cestu z všelikého sevření. Egypt totiž doslova znamená sevření.

Slovo první pokračuje: nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Rabíni vykládají toto slovo takto: nebudeš mít bohy jiných lidí.

Běžná lidská společnost uznává spoustu různých pánů - panujících poměrů. Často opačných onomu úvodnímu vyhlášení Hospodinovu.

Lidé z různých důvodů pokládají za rozhodující jiné autority.

Podle čeho se vlastně v životě řídíme? Ptá se Hospodin svými deseti slovy..

Co je naší autoritou? Přidáme se k většině - bude-li páchat zlo? Třeba proto -  protože je naší autoritou to, jak se na nás dívají sousedé?

Nebo protože je naší autoritou strach? O život, o zdraví, o rodinu, o národ...

Co je naší rozhodující autoritou?

Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Nepřizpůsobíš se lidem kolem sebe jenom proto, že z toho budeš mít prospěch.

Hospodin nám nabízí jinou variantu života. Abychom se rozpomenuli, že jsme stvoření ke svobodě. A že tuto svobodu nám žádná lidská autorita nemůže vzít.

Tato osvobodivá síla se nás touží zmocnit i dnes tady v Soběhrdech. Chce nás formovat, chce z nás vytvořit lid zvláštní, který si nenechá diktovat většinovou společností, jak má myslet.

Hospodinovo slovo zní o bohoslužbách. Bohoslužby nejsou místem nějakého vydělení ze světa - ale naopak - místem, kde se věci nazývají pravým jménem.

Bohoslužby jsou místem, kde se učíme vyhnout se modlářství, které i nás občas přidusí a nutí myslet si, že se nemusíme starat o to, co se děje za našimi hranicemi.

Hospodinovo slovo nás nutí vstát a angažovat se. Ukazovat třeba na aktuální nespravedlnosti.

V jedné písni se zpívá - když je Hospodine tvá svoboda na de mnou - už nemusím být otrokem. Nemusím otročit sobectví nebo zvyku. Mohu otevřít své srdce - třeba pro nouzi druhých.

Mistr Jan Hus řekl - hřích zavírá milosrdné oči, které vidí utrpení druhého.

Oči pro druhé často otevře až naše vlastní utrpení...

Hospodinovo desatero slov jsou nám bránou pro milosrdné oči.