JEZME ODPADKY!!!

LITERÁRNÍ NOVINY 9/2012

Michal KOMÁREK
Autor je programový ředitel české pobočky Greenpeace.

Naše přebytky, váš  hladomor
Globální krize potravin


Při sledování filmu Taste the Waste (Ochutnej odpadky) jsem propadal hlubo­ké depresi. Bylo mi sty dno z toho, v jaké rozmařilé nezodpovědné části světa žiju a jak málo jsem s tím schopen dělat. Jas­ně, tohle nevypadá jako úvod k chladné objektivní recenzi. Ale pozvánka na festi­val dokumentárních filmů Jeden svět ne­zúčastněná být nemusí. Trocha aktivismu k festivalu patří. Jeden z největších ev­ropských festivalů dokumentárních filmů s tematikou lidských práv začíná 6. března. A přidávám pozvánku ještě na jeden film o drsné logice globalizace - Bitter Seeds (Hořká semena).

Logika globalizace vypadá podle Mí­chy X. Peleda, autora snímku Bitter Seeds následovně: v našem boha­tém světě, konkrétně v tomto pří­padě v USA, pomůžeme dotacemi velké firmě ovládnout trh se semeny bavl­ny v chudé zemi, konkrétně v Indii. Sadba se sice pro farmáře nehodí, nemají pro ni podmínky - nemají totiž peníze na nezbyt­né zavlažování a hnojiva, nicméně americká firma má obrovské zisky. Farmáři krachují, nemohou splácet dluhy, páchají sebevraždy. Jejich úroda je sice čím dál menší, ale to, co zbývá, se nadále vyváží do Číny. Tam v ne­lidských podmínkách, které zaručují maxi­mální redukci výrobních nákladů, z indické bavlny šijí čínští dělníci-otroci džíny se pak vyvážejí především do USA.
Valentin Thurn filmem Taste the Waste doplňuje: v Evropské unii a Spojených státech produkujeme tolik potravin, že z toho, co vyhodíme, by se hladovějící lidé na celém světě mohli nasytit třikrát. Jistě: nemůžeme prošlé j ogurty nebo staré pečivo vyvážet třeba do Afriky, nicméně celkový objem naší spotřeby má pochopitelně vliv na světové ceny potravin. Neboli platí i to, že čím víc toho vyhodíme, tím vyšší jsou ceny po celém světě.
Tyto dvě roviny globalizační logiky se dají shrnout takto: Mývám rozvrátíme zemědělství a vy nám poskytnete levné džíny a velké zisky. A zadruhé: čím víc jídla vyhazujeme, tím pravděpodobnější je, že u vás vypukne hladomor. To nevypadá úplně jako fair trade.
Protest na dně popelnice Valentin Thurn ve filmu Taste the Waste uvádí, že v Evropské unii se ročně vyhodí 90 milionů tun potravin a ostatní bohaté země jsou na tom podobně. A film nabízí příklady situací, kdy k tomuto vyhazování dochází. Skoro devět tun pomerančů dovezených ze Španělska do Francie - přijely trochu „unavené", v nikoli špičkové kvalitě, je levnější je vyhodit, než aby zabíraly místo ve velkoskladu nebo platit lidi za jejich třídění.

Padesát velkých odpadkových pyt¬lů s rybami, zeleninou a rýží denně - to je normální provoz japonského super-marketu nabízejícího suši, kde čerstvost hraje zásadní roli, zákazník ji požaduje a rozhoduje se během hodin, co se ne¬prodá, vyhodí se. Desítky kilogramů ještě čerstvého pečiva - zítra už pro zá-kazníky nebude samozřejmě dost dobré, ale na pultech musí být ještě i večer, aby to dobře vypadalo, co by si jinak mohli zákazníci pomyslet. Stovky ještě „ne-prošlých" jogurtů - den, kdy se naplní datum „spotřebujte do" se blíží a zákaz¬ník by mohl váhat, zda takové zboží j eště koupí, je tedy obchodně prozíravější jo-gurty vyhodit a regály naplnit čerstvější¬mi produkty.
„Supermarkety naprosto znehod-notily pojem potravin," říká na začátku filmu jeden z německých „dumpster diverů" tedy lidí, kteří se rozhodli živit převážně odpadky nalezenými v po-pelnicích. Nejsou to bezdomovci, lidi přežívající na hraně absolutní chudoby. „V popelnicích najdu vcelku bez problé-mů 90 % potravin, které potřebuji, a je to plnohodnotná kvalitní strava," dodá¬vá druhý mladík, který se živí odpadky. „Když si uvědomím, že každou vteřinu umírá na světě jedno dítě hlady, tak je to takový můj minipříspěvek k tomu, aby se tolik neplýtvalo potravinami."
V odpadcích se přehrabuje i Felici-tas Schneiderová, rakouská vědkyně, která o vyhazování potravin z obchodů i domácností připravuje odborné studie. „V první reakci lidé odmítají, že by vyha¬zovali potraviny. Přece jen je to v našem kulturním okruhu stále ještě morální problém," říká Felicitas Schneiderová. „Ale toto jejich sebehodnocení je zjevně mylné.

Odpadky z domácností potraviny obsahují a často potraviny, které jsou zcela v pořádku. A lidé nakonec, byť ne-ochotně, připouštějí, že jídlo vyhazují, když už ho nepotřebují, a pak si koupí nové."
A popelnice vytvářejí i obraz, který film rámuje v jeho závěru. Italský obchodník Carlo Petřini říká: „Lednice měly být ochránkyněmi jídla, ale staly se z nich skutečné rodinné hrobky. Umírá v nich tolik jídla. Jsou nyní prodlouženou rukou popelnic."

Z Keni až na skládku
„Kulturu supermarketu", která ničí náš vztah k hodnotě jídla i možnosti, jak se proti ní alespoň částečně bránit, osvětluje film z různých úhlů pohledu.
Fridrich Wilhelm Graefe je německý zemědělec, pěstuje brambory a vysvětluje, proč nechává na poli více než polovinu úrody: „Obchodníci definují kvalitu, která nemá nic společného s výživností potravin. Ale právě takto obchodnicky definovaná kvalita se stává naším životním prostorem."
Graefe tak například ví, že nemá šanci řetězcům prodat brambory, které jsou větší, než je předepsaná norma, respektive představa o tom, jak veliká brambora se zákazníkům nejvíce líbí. Brambora nesmí mít ani nepravidelný tvar, jakýkoli kaz a to přesto, že nic z toho nemá vliv na její kvalitu jako potraviny. „Rozhodují estetická kritéria, je to podobné jako u rajčat, která smějí mít v podstatě jen tři velikosti a posuzují se i podle barevné škály," dodává farmář.
Svoje znechucení a svůj morální problém řeší alespoň tak, že podporuje lidi z okolí, aby chodili brambory ponechané na poli sbírat pro svoji potřebu. I tak jich tam zbudou desítky a desítky kilogramů.
Roland Schúren je pekař, který peče pro supermarket a každodenně vyhazuje 20 % své produkce. „Bolí to," konstatuje.

A vysvětluje: „Ještě před pár lety se pek¬lo pět druhů chleba a deset druhů růz-ných veček. Dnes pečeme šedesát druhů chleba a třicet druhů vek. Zákazník to chce, chce výběr a chce ho mít až do ve-čera. Respektive supermarket požaduje, aby regály byly plné až do půl sedmé ve-čer, jinak to nevypadá dobře."

Podle Schúrena většina německých pekáren vyhazuje ještě větší procento své produkce. Ale tento pocit mu k překonání morálního problému nestačil. Přišel na relativně banální věc: pečivo má kalorickou hodnotu srovnatelnou
s dřevem, když se nadrtí a smísí s dřevě¬nými peletami, může vyhřívat pekařské pece. „To, co vyhazujeme, pokryje naši energetickou potřebu," konstatuje pe¬kař. „Kdyby se tak chovaly všechny německé pekárny, mohla by být okamžitě odstavena jedna jaderná elektrárna."
Véronique Abouná Ndong přišla do Paříže z Kamerunu, pracuje v supermarketu a musí tady vyhazovat potraviny. „Bolí to moc," říká. „Když vidím třeba zboží, které sem dorazilo z Keni, má za z těch či oněch důvodů rovnou na skládku. Nebo když vyhazuju banány a vím, že jsou od nás a tam šije většina lidí nemůže dovolit koupit. Ale co mám dělat: buď budu ty potraviny vyhazovat, nebo vyhodí supermarket mě."

I Veronique se svým dilematem bojuje: spolupracuje s pařížskou Potravinovou bankou a jejím dobrovolníkům pomáhá třídit odpadky z velkoobchodu. Najdou tady za rok kolem 120 tun po-travin, které splňují veškeré hygienické normy pro to, aby je mohly poskytnout charitě.
Každé čtvrté auto
Happy end u takového filmu očekávat nelze. Mezi pointy patří i to, že Veronique nakonec o svoji práci stejně
přijde. Její představy o hodnotě jídla jsou s představami jejího francouzského zaměstnavatele neslučitelné.
Evropské plýtvání podporuje kromě „kultury supermarketů" také opatrná legislativa, která například zakazuje využívat vyhozené potraviny jako krmivo pro zvířata, což v důsledku znamená potřebu vypěstovat navíc tolik obilovin, kolik je celoroční úroda v Austrálii. Hygienické normy také brání využívání značné části zboží pro potřeby charity.
Skládka je prostě podle našich hodnot a norem to nejvhodnější místo pro miliony tun potravin. A s tím souvisí ještě jedna věc: na skládkách vzniká metan, skleníkový plyn, který je v tomto ohledu 25X účinnější než kysličník uhličitý. Kdybychom zredukovali skládky na polovinu, mělo by to na klima stejně pozitivní efekt, jako kdyby po silnicích pře s: 1I0 jezdit každé čtvrté auto.

Každých třicet minut
Každou půlhodinu spáchá jeden indický- farmář sebevraždu. Počet sebevražd stoupá během posledních necelých dvaceti let. Za tu dobu se zabilo více než 250 000 farmářů. A podle filmu Bitrer Seeds vtom podstatnou roli hrají geneticky upravená semena bavlny od americké firmy Monsanto.
Monsantu se podařilo zcela ovládnout indický trh a vytlačit z něj původní místní sadbu. Tu nemuseli farmáři každoročně kupovat, rostliny byly „obnovitelné", farmáři měli vlastní semena. Dnes tento druh bavlny není možné v oblastech střední Indie, které film mapoval, koupit vůbec.
Geneticky upravená semena slibují větší odolnost vůči škůdcům a nemocem a větší výnosy. Nicméně většina farmářů má zkušenost jinou: výnosy jsou menší, nemocí je víc. A víc je především nákladů - na semena a na hnojiva.
Podle zástupců firem, které prodávají semena Monsanto, je běžné, že v prvních letech jsou problémy, ale pak vždy a všude přijde obrovský nárůst výnosů a bohatství. A jak ukazuje dojemná reklama na Monsanto semena, farmáři si pak místo kola koupí motorku. „Tati, to je naše motorka?" ptá se dítě farmáře, který triumfálně krouží kolem domku. „A už tady s námi zůstane?" Otec odpovídá: „Možná tady s námi nezůstane dlouho, protože za rok si třeba koupíme auto." Tedy, když opět zasejí semena od Monsanta.
Prodejci se také domnívají, že důvod problémů farmářů může být v tom, že j sou to špatní hospodáři a že jsou líní. Jeden z nich vysvětluje, že farmář by si měl na konci každého dne odložit stranou drobnou minci a pak teprve v klidu spát. Musí si něco spořit, aby měl na pokrytí nákladů příští rok. To dá rozum.
Jenže farmáři nemají ani zdaleka na to, aby spláceli svoje dluhy. A zadlužit se musí, protože semena kupují každý rok a hnojiva jsou drahá a úroda není ani zdaleka tak velká.

Farmářova dcera
Na filmovém festivalu v Soluni Mícha X. Peled představoval svůj film China Blue a v panelu diskutujících se sešel s indickou ekologickou aktivistkou Vandanou Shiva. Ta mu nabídla námět pro Bitter Seed jako třetí díl jeho cyklu o globalizaci.
Druhé rozhodující setkání proběhlo už v Indii. Režisér se označuje především za vypravěče, není ani aktivista, ani zemědělský odborník - a tak hledal základní linku příběhu. Hledal nejprve nikoli farmáře, ale dceru farmáře, který spáchal sebevraždu. A našel Manjushu Ambarwar - studentku, která se chce stát novinářkou, aby mohla psát o problémech indických farmářů a pomoci je vyřešit. „Měl jsem opravdu hodně štěstí," konstatoval Micha X. Peled v rozhovoru pro magazín Filmmaker.
Manjusha zároveň zkoumá svoje vlastní „ztracené dětství" po otcově sebevraždě - natáčí i rozhovory s vlastní matkou, a sleduje příběh souseda, který je „další na řadě" - farmáře Rama Krishny Kopulwara, jenž se musí těžce zadlužit, aby mohl koupit novou sadbu od Monsanta, a ví, že i kdyby byl výnos dobrý, nezbude mu téměř nic. Farmáře film provází během celého roku - od návštěvy lichváře před nákupem semen až po prodej úrody.
Teprve ve druhém plánu zasazuje režisér tyto příběhy do širšího kontextu prostřednictvím rozhovorů s prodejci semen a zastánci Monsanta na straně jedné a aktivisty, kteří prosazují zákaz prodeje geneticky modifikovaných semen, na straně druhé.
Režisér sice není aktivista, dává hlas oběma stranám a nedopouští se hodnotících soudů, ale sympatie jsou rozhozené vcelku jasně. I v rámci toho druhého plánu. V něm se můžeme dozvědět, že vláda Spojených států podporuje Monsanto miliardami dolarů, a proto, že takto porušuje mezinárodní dohody, platí ještě stamilionové pokuty. Že do Indie takto USA vyvážejí průmyslové zemědělství, které může fungovat jen na základě dotací a pro indické drobné farmáře je tedy smrtící - nemají ani dotace, ani vstupní kapitál na koupi dostatečně velké plochy půdy, ani na zavlažování a hnojiva.
Ať už jsou či nejsou geneticky modifikovaná semena problematická či špatná v principu, o čemž lze vést dlouhé diskuse, zdá se být zřejmé, že pro indické farmáře se nehodí. Naopak ničí je. Na jedné straně tak stojí růst zisku Monsanta, který se z prodeje semen bavlny vyšplhal na 750 milionů dolarů za rok.
Na straně druhé stoupající počet sebevražd farmářů a otázka, zda a jaké má tato situace řešení: může a musí přejít indický venkov na průmyslové zemědělství? Může a má se vrátit k nějaké tradiční formě „obnovitelné" a na místní trh orientované produkce?

Co na to Gándhí
„Když Gándhí mluvil poprvé na veřejnosti, tak dokonce plakal," uklidňuje Manjushu farmářský aktivista, který organizuje protestní shromáždění proti podřízenosti Monsantu. Manjusha shromážděným farmářům sděluje svoj e poselství dcery farmáře, který se zabil a studentky, která nechce mlčet. A zpočátku se jí chvěje hlas.
Zdá se, že čím dál víc farmářů se začíná proti nadvládě Monsanta na domácím trhu bouřit. Je ale otázka, čeho mohou dosáhnout.
Rama Krishna Kopulwar sklidil jen polovinu toho, co očekával. Když z prodeje odečetl starý dluh bance, nezbylo nic na splátku lichváři. Do dalšího roku tedy vstoupí s tím, že vše, co vypěstuje, bude patřit lichváři, dokud nebude dluh splacen.
A vstupuje do toho roku také s tím, že nakoupí semena od Monsanta. Žádná jiná totiž na trhu nejsou. Kupuje je už 90 % indických farmářů.
Těžko říci, co by jim poradil Gándhí.





Michal KOMÁREK
Autor je programový ředitel české pobočky Greenpeace.
Valentin Thurn
je německý novinář a dokumentarista, dr-žitel řady německých i mezinárodních oce-nění, spoluzakladatel Mezinárodnífederace environmentálních novinářů, od roku 1994 spoluvlastník studia Thurn Film. Jeho reportáže a filmy se neomezujína ekolo-gická témata - natočil například dokument o jediném teroris¬tovi odsouzeném za útoky zlí. záříZacariasi Moussaouim. S filmem Taste the Waste spojuje mezinárodní kampaň proti plýtvání jídlem.

Mícha X. Peledje
izraelský režisér žijící ve Spojených státech. V osmdesátých letech minulého stoletízačal s natáčením videípro americké mírové hnutí. V roce 1999 založil vlastnífilmové studio Teddy Bear. Celosvětově proslulá je jeho dokumentární Globalizačnítrilogie, která ve filmu Store Wars sleduje protesty proti stavbě obchodu Wal-Mart na malém americkém městě, ve filmu China Blue popisuje prostředíčínské továrny na výrobu džínsů a završuje se filmem BitterSeeds, který byl promítán jižtřiceti televizními stanicemi azískal osmnáct oceněnína mezinárodních festivalech.