Izajáš 56:7b; Jeremjáš 8:13; Micheáš 7:1-6
Mk 11,12-26
Kázání
Ježíš přišel do
Jeruzaléma, aby tu byl 7dnů. Jeden týden v Jeruzalémě. Prvního dne vjel J do
Jeruzaléma na oslu. J odvázal oslátko, které na něj čekalo už od dob
Jákobových. A to oslátko jej zavezlo do chrámu, do samotného srdce izraelského
setkávání s Hospodinem. J tam přijel, aby si důkladně prohlédl, jestli tam
najde přítomnost Hospodinovu.
Mk 11:12 Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal
hlad.
Měl po Bohu hlad.
Ale místo Boha tam nalezl kněze, kteří zneužívají svůj úřad. Vidí jen Židy a
žádné cizince. Přitom podle proroctví měl být Hospodinův chrám domem modlitby
pro všechny národy.
Něco se pokazilo,
lidi si přizpůsobili náboženství podle svých potřeb, jak už to tak bývá.
To, co se jim
nelíbilo, prostě ignorovali.
My taky čteme v
evangeliu, že máme milovat druhé lidi bez ohledu na původ, barvu pleti,
postavení. A taky to často nedovedeme, nejraději bychom se uzavřeli před zlým
světem do sebe.
Takhle byli
uzavřeni Židé, nikoho do chrámu nevpustili.
J-ův hlad roste.
Není to žádné kručení v břiše. Ježíšův hlad, to je kručení v srdci.
Po živém Bohu, v Božím městě.
Chrám, to přece
má být fíkový sad Hospodinův. Vinice,
kterou Hospodin vysázel uprostřed stvořeného světa, okopal ji, zavlažil,
věnoval ji veškerou potřebnou péči, aby sytila každého, kdo hladoví po Bohu, po
pravdě a milosti.
Hospodin chce vidět
plody víry. Touží mít lid, který dovede ctít nejen slovy, ale také činy.
Ježíš lační po
chrámu, ve kterém se chudým dostane práva, hledajícím duším laskavého přijetí,
nemocným uzdravení, smutným útěchy, zmrzačeným úlevy, a kde se cizinci mohou
cítit jako doma. Dům modlitby pro všechny národy.
To jsou plody,
které Hospodin touží vidět na fíkovníku Izraele. Proto ho také zasadil u
tekoucích vod Tóry.
Izraelští proroci
už dávno rozpoznali, že Izrael tyto plody nenese. J přesto plody na fíkovníku
hledá, protože prorok Joel řekl, až nastane mesiášská doba, fíkovník Izraele
znovu ponese plody, a to rovnou dvanáct měsíců v roce.
S fíkovníkem je to
jako s chrámem. Všude plno listí, plody nikde. Všude plno horečné činnosti, ale
pro lačnící srdce se tu nenajde nic. Fíkový sad Hospodinův není obsypán plody.
Místo nich, je všude jen plno listí. Jistě – listí pěkného, zdravě
vyhlížejícího. Provoz chrámu běžel na plné obrátky. Ježíš ale nepřišel proto,
aby obdivoval dokonale klapající náboženskou mašinérii. Mezi vším tím výstavným
listím hledal plody, které měli sytit hladovějící. Ovoce pokoje, odpuštění a
spravedlnosti.
A tak J vyhlašuje
nad fíkovníkem – i chrámem Boží ortel.
A Ježíš vešel do
chrámu a hned začal vyhánět prodavače i kupující. Převracel stolky směnárníků i
hřady prodavačů holubů. Nedovoloval ani, aby někdo nesl posvátnou nádobu
chrámem.
Přitom učil:
„Víte přece, že stojí psáno: ,Můj dům bude domem modlitby pro všechny národy‘?
Ale vy jste z něj udělali doupě lupičů!“
J naplnil slova
proroků, že Hospodin vyžene Izraele z chrámu: Jr 7,4; Oz 9,15.
Velekněží se
samozřejmě začnou bránit. J-e je třeba zlikvidovat, milost boží rozdává jak
housky na krámě. Jako vzduch nebo sluneční svit.
Vždycky všude
platí: kdo chce být moc bohatý, neumí už Boha ctít. Služebníci Boží ve výsledku
zakrývají Hospodina, jeho slovo překrucují. Všechno chceme pevně třímat, a tak
zvnějšňujeme náboženství; ze společenství víry děláme uzavřený klub;
spravedlnost se vytrácí, chudí třou bídu s nouzí.
Ten příběh obnažuje
naši rozpolcenost. Je v nás hlas, který volá „hosanna!“ vstříc té bezbranné
postavě na oslátku, protože vyzařuje Boží lásku. A je v nás taky hlas,
který volá „na kříž s ním!“, protože čeho je moc, toho je příliš.
Kdopak by netoužil
po mesiášské říši? Ale kdopak by kvůli ní chtěl zmařit sám sebe?
Druhý den v
Jeruzalémě je u konce. Nastává noc, J odchází do Betanie. Třetího dne uviděli
ten fíkovník uschlý.
Lidi se vymlouvali
na zlou dobu a všelijaké takové věci. J má být rád, že chrám vůbec stojí.
Jenže horečná
aktivita skrývá chudobu srdce. Lidi konají jenom to, co jim vyhovuje. Zapomněli
na podstatu víry.
Ovoce Hospodinova
lidu ale nemá nic společného s roční dobou. Toto ovoce neroste z půdy,
slunce a deště – není závislé na tom, jestli jsou mu nakloněni vládci nebo
jestli je zrovna oblíbené a populární u většinové společnosti.
Když lid naslouchá
Božímu slovu a nechává se jím oživovat, vydá místo šustivého listí dobré plody.
Nepřítomnost tohoto ovoce se proto nedá svádět na zlé doby, na nepřející vnější
okolnosti, na Římany nebo na ateistické Čechy. Nepřítomnost ovoce znamená vždy
jen jedno – lid zapomněl na Hospodina, přestal mu naslouchat, utonul ve své
bezduchosti. A to i tehdy, kdyby snad navenek vypadalo všechno docela dobře a
živě – zrovna jako v Jeruzalémském chrámu.
J dospěl k názoru,
že chrám už nejde zachránit.
Církev se stala
perfektně fungující institucí, stala se výborně prosperující firmou. J ve jménu
Božím tuto církev zrušil. Dovedeme si představit, jaký to byl šok pro všechny,
kteří chtěli udržet tuto instituci, tuto tradici otců? Co bude teď. J ukázal, že
církev jako dobře šlapající stroj, jako vydělávající podnik - je dobrá leda tak
ke zrušení. Spousta listí, žádné fíky...
Na všechny padla
veliká sklíčenost. Co teď? Co dělat, když jsou lidi tak zlí? Když všichni baží
jenom po moci, když právo, milosrdenství, oběť pro druhého, láska zůstává jenom
nenaplněným snem z pohádky? Má vůbec ještě něco smysl, když kněží usilují o
likvidaci spravedlivého?
Má něco smysl v
takhle zkorumpované době, může být vůbec hůř?
Ptají se nejenom
učedníci, ptají se lidé v různých dobách, ptá se tak mnoho lidí toužících po
spravedlnosti a lásce i dnes.
Má vůbec smysl
věřit ve spravedlnost po všech válkách a hrůzách, které si lidi v nenávisti
připravili?
J myslí, že ano. I
když je svět často slzavé údolí, často spíš dobře šlapající soukolí, z něhož má
prospěch jen někdo, můžeme mít víru v Boha a dokonce se z té víry radovat.
Všechno je možné
tomu, kdo věří.
J rozbíjí
generacemi budovanou církev a společnost ve jménu něčeho, co není vidět, co
nejde zachytit penězi ani institucí. Boží království není z tohoto světa.
J věřil a tak si
nenechal Boží království nikým vzít. Naopak ho rozdával zadarmo (ke vzteku
všem, kteří přepočítávají lidský život na peníze a na funkce) a to dokonce i po
své smrti na kříži. Nebál se mocných tohoto světa, nebál se lidské zloby a
nenávisti. Taková byla jeho víra – a na rozdíl od církve - chrámu přinesla
mnohé ovoce.
Všechno je možné
tomu, kdo věří. Tváří v
tvář tomuto dnešnímu světu i našim vlastním slabostem smíme společně mít tuto
Kristovskou naději. Smíme věřit, že tato zaslíbení platí i nám. Možná jsme v
očích tohoto světa příliš slabí a bezvýznamní. Zdroj naší hluboké radosti však
neplyne z tohoto světa, ale jsme ukotveni mimo tento svět. Vždyť J-ovo
království není z tohoto světa. A tak se nemusíme bát budoucnosti.
Čeho se naopak jako
následovníci Krista máme bát?
Třeba toho, že si
Hospodinovo slovo nepřipustíme k tělu a místo toho nahradíme vnitřní hlad po
Božím království nějakou horečnou činností vedoucí k tuhé instituci a dobře
prosperující firmě. To bychom se jistě stali krásně olistěným stromem, ovšem
bez plodů.
Děkujeme ti
Pane, že jsi vstoupil do tohoto světa a přinesl jsi sám sebe jako oběť
děkujeme ti Pane
za zaslíbení víry,
Prosíme, abychom
tě dovedli přijímat jako chléb života
a neutíkali před
zrcadlem, které nastavuješ
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat