Ex 33, 12-16 / Mk 15,42-16,8
Ježíš umírá sám, záleží jen na jeho srdci, kam se upíná.
Evangelista věří, že se upíná k Bohu.
A lidé kolem hádají, ke komu se asi J upíná, jestli náhodou nebude zlořečit Bohu, jak to radila manželka Jobovi, když Job tolik trpěl a Bůh neodpovídal. Prý Eliáš zachraňuje liv nouzi, možná tedy volá Eliáše.
J si ale pro sebe nenárokoval zázračnoupomoc.
I když je Ježíš Bohem opuštěn, stále k němu volá. I když v ničem nepozoruje Boží přítomnost, přese všechno věří, že Bůh je tu, aby slyšel jeho nářek.
J věří, že Bůh je tu, aby slyšel jeho nářek. Job věřil, že Bůh je tu, aby slyšel jeho nářek.
Možná i toto pochopil onen neznámý římský voják. J je skutečně svobodný člověk, jehož víru nemůže nic zlomit.
Chrámová opona se roztrhla.
J vyhlásil soud nad pokryteckým náboženstvím.
Byl tu člověk, který měl odvahu, člen rady – sanhedrinu, měl odvahu jít za Pilátem a požádat o J-ovo tělo. Z této zmínky poznáváme, že židovská velerada nebyla jednotná. Tento Josef z Arimatie s J-ovou popravou.
Josef uložil J-e do skalního hrobu.
Když skončil šabat, nastal den první z nového týdne. Je to zvláštní den. Někteří jej považovali za den osmý. Věřilo se, že osmý den přesahuje do věčnosti. Snad proto byl den osmý - den obřízky. Věřilo se, že osmého dne vstupuje do našeho života skutečnost Boží, která přesahuje tu naši – skutečnost lidskou.
První den po sobotě, den osmý, to byly ženy, které běžely k hrobu, aby J-e pomazaly.
Přepadá je strach, že neodvalí kámen od hrobu, strach, že jsou na všechno samy.
Když však přijdou ke hrobu, zjistí, že nejsou samy. Přepadl je ale ještě větší strach.
Zděsily se mládence, který seděl v hrobce a měl bílé roucho. Mládenec jim zvěstuje radostnou novinu: Marek 16:6 Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´"
Je to zvláštní řeč.
J byl vzkříšen, Bůh jej přijal do své slávy, překonal smrt - i když svůj pozemský život ztratil.
Mk věří stejně jako apoštol Pavel, že od lásky Boží nás nemůže nic odloučit. Takto poznal Ježíše, toho, který byl ze smrti vytržen. I když to všechno proběhlo jinak, než by si přáli ti, co pokřikovali pod křížem, aby jim Ježíš ukázal nějaký mesiášský zázračný kousek.
J se upínal ve svém srdci k Bohu - i v nejhlubším odvržení a opovržení všemi. I v této chvíli věřil Ježíš v Boha, který slyší jeho nářek. Který je s ním, i když ho všichni opustili. A je s ním i dál.
Mládenec v bílém rouchu říká: Ježíš není v hrobě.
Proto ho máme hledat jinde: učedníci v Galileji, a - my tam, kde právě žijeme.Ve svém životě.
J jde před vámi.
Po vzkříšení se můžeme znovu zeptat: kde je Bůh? Je s těmi, kteří zneužívají svého postavení? S těmi, kteří se spoléhají na pokrytectví nebo na přetvařování? Je s těmi, kteří podobně jako Herodes nebo Pilát sice na venek dělají, že jim jde o spravedlnost, ale nakonec jim jde vždy jenom o sebe?
Nebo je Bůh s těmi, za nimiž přišel Ježíš, kteří byli všemi opuštěni?
Opustil skutečně Ježíše na kříži?
Evangelista věří, že Bůh J-e nikdy .
Neznámý mládenec tuto radostnou zvěst oznamuje.
Protože byl J vzkříšen, nesmíme ho hledat v hrobě. Musíme ho hledat ve svém životě, učedníci v Galileji, a - my tam, kde právě žijeme.
Nyní už víme, co znamená, že J je Mesiáš. ž to vyznal neznámý římský setník. Mesiáš je ten, který nesl na svém těle břemena mnohých, ten, který se nenechal zlomit zvůlí jiných.
Ten, který odpouští i těm, co zradili. Třeba Petrovi, který ho mnohokrát zapřel.
Mládenec i nám vzkazuje: Bůh se smiloval nad vámi všemi. Nejenom smrt nemá poslední slovo, ale ani vaše vina.
Ježíš nezemřel, ale žije s námi a pomáhá nám. Všude, kde zazní slovo z Ježíšova života nebo jeho podobenství, se začne dít zázrak. Začne se rozsvětlovat, začne se volněji dýchat, přítomnosti Ježíše jsou najednou lidé k sobě blíž. třeba někdo může zjistit, že má svou důstojnost i když mu všichni tvrdili, že ji nemá. Jiný už nemusí otročit svému tyranu, protože se dozví, že tu je někdo vyšší.
Každý kdo slyší Ježíšova slova, kdo je zachovává, kdo v moci jeho slov jedná, pozná Boží požehnání a v srdci zakusí radost.
A tak je nutné jít do Galileje, protože z Galileje Ježíš vyšel.
V té době ale nikdo nevěděl, že tento Ježíš bude jednou Mesiášem.
Když se lidé tehdy o J-ovi dozvěděli, tak si říkali, že z Galileje nemůže vzejít mesiáš, protože Galilej není dost čistá, dost dobrá pro Boha.
Ale právě tento J se stal Mesiášem a tak musíme ten příběh číst znovu, aby nás to nakoplo. Abychom pochopili, že právě tento nechtěný a nepravděpodobný člověk - Ježíš z Nazareta stal tím, na koho se dlouho čekalo.
Ženy se ale strašně lekly.
Marek 16:8 utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Nejpodivnější závěr evangelia, jaký si lze představit.
Alespoň v těch nejstarších rukopisech už není žádný dodatek. Proč Mk skončil tak divně?
Co si s tím počít?
Zdá se, že konec je smutný. Ženy jednají stejně jako muži před nimi. Jsou vystrašené, jejich víra je nedostatečná. Proč zrovna teď, když právě k nim se upíná veškerá naděje? Jak se to mohlo át?
Byli celou dobu J-ovi tak blízko, zažili to všechno osobně…
Není už nikdo, kdo by řekl, jak to bylo dál?
Evangelista počítá s tím, že jsme tu my. Že nám dojde, že musíme Ježíše poslechnout a jít zase na začátek do Galileje.
Aznovu slyšet všechny ty příběhy, které postupně skládají obraz Syna Božího.
Možná si vzpomeneme na příběhy, kdy učedníci pluli na lodi, Ježíš klidně usnul oni nevěřili, že s nimi. Nebo když najednou na lodi začali pochybovat o smyslu jeho cesty, zapomněli na něj, a když ho potom viděli kráčet po vodě, tak si mysleli, že je to zlý přízrak.
Byli vystrašení jako ty ženy u prázdného hrobu. Učedníci byli hozeni do vody, aby se čili spolehnout na Ježíše, který není vidět. Aby se na něj dovedli spolehnout, jako na mocného přímluvce, který neztrácí své učedníky z očí, přimlouvá se na výšině za ně a modlí se za ně. Učedníci museli zjistit, že život s Ježíšem je veliký zápas upostřed tohoto světa. Že jde často i o život.
Možná proto jim jejich mistr říkal: kdosvůj život ztratí, ten nalezne život věčný.
A že možná právě s Ježíšem jde o život víc, než v životě bez Ježíše.
Zjistili, že víra - to je tavba domu na skále uprostřed bouří tohoto věku.
Učedníci tehdy nevěřili, že J je neztratil z očí a že je s nimi.
Sestoupil tehdy za nimi a vysvětlil jim, že je to on, kdo je s nimi.
Nyní jsme v roli učedníků my. Uvěříme, Ježíš jde před NÁMI doGalileje?
I my, jako učedníci jsme vystaveni palčivým otázkám: jestlipak my tady na zemi nejsme Ježíšovi lhostejní?
Ten příběh s lodí končí vždy ujištěním, že Ježíš je světlem, majákem, ktý svítí ve tmách tohoto světa a který nemůže žádná tma pohltit.
Ježíš předešel své učedníky, aby jim dal odvahu, aby šli za ním. I nám dává tuto odvahu, když mládenec v bílém rouchu říká, že nás Ježíš předchází.
Ten, který nás vyslal na cestu, nezmizel. Přichází a předchází nás. Vybízí nás k tomu, abychom odložili svůj strach a své úzkosti a pluli dál.
Evangelium o Ježíšovi nekončí u prázdného hrobu. íme tuto knihu zavřít, alemusíme ji otevřít znovu na začátku. Musíme zpátky do Galileje. Tam jde Syn člověka před ždým z nás. Na téhle cestě ho následuj.
Díky prázdnému hrobu víme, že to není cesta slepá. Je to cesta k životu.
Žádné komentáře:
Okomentovat