NEZOBRAZÍŠ

První čtení

Matouš 8:19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." 20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."

   Ježíše mnoho lidí odmítalo.

Sám o sobě prohlásil, že je v tomto světě jako poutník, který nemá domov.

Ani Izrael neměl domov, zaslíbenou zemi vyhlížel jako Boží království. Někdy více, jindy méně dosažitelné.

Dnes mnoho lidí na celém světě nemá domov, Ježíš nás učí, že je máme přijímat s láskou.

Matouš 25:44  Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ 45  On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´

Tento hladový, žíznivý, pocestný, nahý, nemocný, ve vězení - je obrazem Božím.

Druhé čtení

Ex 20, 4

Kázání

Izraelci byli vyvedeni z Egyptského sevření, aby uslyšeli slova.

Pro ostatní národy to byli bezdomovci, uprchlíci, otrocká pracovní síla, která se vzepřela svému králi a neoprávněně opustila jeho království.

To se tak někdy přihodí, že člověku do domu přijde válka nebo nezměrný útlak či bolest. A člověk se najednou ocitne na cestě a nemá kde by hlavu složil.

Izraelci neměli kde by hlavu složili.

A díky Bohu je Amálekovci nepochytali, nezavřeli za ostnaté dráty a nesebrali jim věci osobní potřeby a neodeslali zpět do Egypta.

Proč se Bůh rozhodl promluvit právě k těmto lidem?

V Bibli se píše, že k Bohu dolehla bolest a nářek těchto lidí, tak se nad nimi slitoval.

Vyvedl je ze sevření Egypta a učinil z nich lidi putující cizími zeměmi.

Na hoře Sinai se Hospodin rozhodl k těmto lidem promluvit.

Já jsem TVŮJ BŮH. Zaznělo z hory.

Proto nemusíš otročit panujícím poměrům. Proto nemusíš podléhat duchu doby.

Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl, abys byl svobodný. Ty se také tak chovej, dopřávej druhým lidem svobodu, i těm, kteří jsou na cestě. Vždyť jsi byl také hostem v cizí zemi.

Když budeš druhým dopřávat milosrdenství a slitování podle mých slov, budeš mi národem vyvoleným.

Naposled jsme si tváří v tvář úvodu desatera / deseti slov - vyjmenovali, co vše Bůh není, kde ho nenajdeme. Jestliže je Bůh ten, kdo daruje vysvobození, pak ho nenajdeme v útlaku, v zotročení, v síle, v prosazování své pravdy, ani v bohatství, ani v úspěchu.

Bůha říká: najdete mne, když vás sevře neštěstí, chudoba, dluhy, strádání.

Tak se dával poznat Bůh plně v Kristu, kterého sevřelo neštěstí, strádání, nespravedlnost. Ježíšova rodina na sobě poznala, co znamená být uprchlík, když utekli před pronásledováním do Egypta. Ježíš potom přinášel Boha do srdcí lidí takto strádajících.

Z hory zaznělo: nesmíme se klanět zobrazení Boha zpodobením ničeho stvořeného.

Přesto - o Ježíši  Kristu vyznává NZ - "on je obraz Boha neviditelného". (Koloským 1:15)

On je obraz neviditelného Boha, on, který byl jako  obraz  Boží blízkosti odmítnut, ponížen, zesměšněn, zavražděn.

Jak tomu máme rozumět? Boží přikázání nesměřuje k zákazu obrazu Boha jako takového, k něčemu např. namalovanému na plátně.

Zákaz zobrazení Boha zpodobením stvořených věcí znamená, že si nesmíme udělat modlu ze stvořených věcí, např. z lidského panovníka. Téměř každý lidský panovník, či kdejaký člověk ve vysoké funkci se svým jednáním pokládá za boha a touží, aby jeho obrazy vysely na ulicích a lidi se jim klaněli. To je původní význam přikázání o nezobrazení Boha.

Dokládá to na mnoha místech i bible, známý příběh je z knihy Daniel o mládencích v ohnivé peci. Panovník Nabúkadnesar vydal zákon (Daniel 3:5  Jakmile uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnete a pokloníte se před zlatou sochou, kterou postavil král Nebúkadnesar.), že se všichni lidé v jeho říši budou klanět jeho soše. Ti, kteří se nepokloní - skončí v ohnivé peci. Mládenci, kteří se nepoklonili, argumentovali právě Božím přikázáním - nezobrazíš si Boha.

Vždyť Hospodin je Bůh, který právě vysvobozuje z otroctví lidských panovníků, on vysvobodil naše otce z ruky faraona. Pro věrnost Hospodinu stojí za to trpět a přinést i oběť nejvyšší.

Tak uvažovali tenkrát ti mládenci Šadrak, Méšak a Abed-nego, (mj. to byli vysocí státní úředníci, spravovali jednu část říše).

Co ten příběh znamená? Že Hospodin chce, abychom se k sobě chovali spravedlivě, abychom se poctivě chovali třeba k vládě, ale - nemáme být bezvýhradně poslušní - vládě - či panujícím poměrům, když se vláda protiví Božím slovům. Nemáme otročit nesmyslným příkazům nějaké vlády či skupiny lidí. Nemáme otročit třeba takovým podivnostem, které se nazývají např. duch doby, názor většiny nebo neviditelná ruka trhu.

Následovník Hospodina je vysvobozený člověk. Proto nemůže pojmout do obrazu boha (a klanět se tomu) nic ze stvořených věcí.

Hospodin nám na začátku svého desatera jinými slovy tedy říká:

Tvým  Bohem  je Hospodin, který tě vyvedl z otroctví. Jeho místo v tvém srdci nezaberou žádní jiní bohové.

Nebudeš si tesat modlu ani žádné boží zpodobení.
Modla se ti nestane bohem. A nebudeš se takovým bohům klanět, vzývat je ani chválit.

Když budeme v důležitých životních rozhodnutích myslet na toto přikázání, naše rozhodnutí potom ve zkouškách obstojí.

Ještě jinak - následovník Hospodina může mít v každém rozhodnutí jasně sestavený žebříček hodnot, tedy ví - komu a proč slouží. Na co zavěšuje své srdce.

My křesťané můžeme říci - Hospodin nás pozval na cestu za jiným obrazem, než je nějaká socha či obraz lidského panovníka - na cestu za  obrazem pravého lidství, jak je představil ve svém životě a utrpení a vzkříšení JK.

Tento Ježíš popsal svou cestu mj. takto: Matouš 8:19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." 20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."

Když si uděláte modlu z pohodlí či ze strachu, že o to pohodlí přijdete, nemůžete mne následovat.

To je Ježíšova svoboda pohybu - dává nadhled. Stejně jako Ježíš se nemusíme klanět lidské zpupnosti, lidské násilnosti, lidské hamižnosti, lidskému pokrytectví.

Druhé přikázání nás tedy chrání, před otročením obrazům a výtvorům, které ztělesňují lidskou zpupnost.

Nejde tedy o samotné konkrétní zobrazení nějakého boha - ale o zobrazení a klanění se diktátu nějaké moci či mocnosti pod trestem (smrti) schované za nějakým konkrétním symbolem či zobrazením.

Jednoduše konkrétně řečeno: když sem dám obrazy, tak neporušuji druhé přikázání. Když však řeknu - klanějte se jim (i kdyby tam byl kalich) - jinak budete potrestáni - v té chvíli bude biblicky správně, když někdo z vás třeba v noci přijde a ty obrazy zhanobí - posprejuje je. A tím ukáže, že ty obrazy nemají moc.

Sochu císaře starověký člověk nesměl urazit, protože by tím urazil vládu.

Když se odmítl poklonit, byl trestán.

Čím je moc nelidštější, tím více jsou její obrazy nedotknutelné a tresty za pošpinění vyšší.

Do této oblasti patří nejen starověké sochy a symboly, ale i (a to už se nám chápe hůř) současné státní symboly či náboženské symboly. Když má daná skupina velikou moc, tak se neštítí popravovat za hanobení těchto symbolů. Nebo vyzývat k likvidaci toho, který tak učinil.

Druhé přikázání nám dává svobodu se těmto všelijakým obrazům moci neklanět.

Všichni z dějin víme, že člověk dokáže udělat i z nejkrásnějších symbolů zlé sluhy dané moci.

Zneužitelný je i znak kříže nebo kalicha. Není náhodou, že když daný útlak skončí, vysvobození lidé začnou z radosti symboly moci předchozího útlaku kácet a svrhávat.

Hospodin nám svým přikázáním tedy říká: jelikož jste svobodní od různých tyranií, pokud tyto symboly začnou vyjadřovat krutost vlády dané skupiny, můžete je kácet, špinit, posprejovat, přeznačit.

Tak to činil mnohokrát Ježíš, když sáhl na svaté modly věřících, třeba když si dovolil kritizovat nařízení soboty nebo farizejskou zbožnost.

Na zemi existuje mnoho a mnoho obrazů, které člověku diktují: když se mi nebudeš podobat, nemá tvůj život cenu.

Abych odlehčil, tak z jiného soudku: když nebudeš tak krásně štíhlý jako já, když nebudeš mít dům tak a tak vybavený, tvůj život za nic nestojí. I to jsou obrazy, které se mohou stát modlou. A služba těmto modlám vede k sebestřednosti a ponižování druhého.

Druhé přikázání vysvobozuje. Chrání nás, aby se takové modly nezmocnily našich životů. S vděčností si smíme uvědomit, že všechny tyto modly nad námi nemají moc - pokud jim tu moc sami nebudeme chtít dát.

Druhé přikázání nás ochraňuje, abychom se neklaněli tomu, čemu se klaní většina. Ochraňuje nás třeba před pocitem méněcennosti, že nepatříme k té většině a že máme jiný názor.

Na závěr se tedy můžeme vrátit k otázce ze začátku:

O Ježíši  Kristu vyznává NZ - "on je obraz Boha neviditelného". (Koloským 1:15)

On je obraz neviditelného Boha, on, právě ten,  který byl jako  obraz  Boží blízkosti odmítnut, ponížen, zesměšněn, popraven.

Když budeme následovat JK, jsme čím dál víc ochráněni proti obrazům, které se nám vnucují jako obrazy boha - které nám někdo vnucuje, jak má náš život vypadat, na čem má být zavěšeno naše srdce, čemu máme otročit.

Cílem takto vysvobozeného (vysvobozovaného) života pak je srdce otevřené pro druhého člověka. A život, který se čím dál více podobá životu poníženého a lidmi odmítnutého Mesiáše.

Modlitba

Děkujeme Pane, že nemusíme otročit lidské zvůli a touze ovládat.

Děkujeme, že nás vysvobozuješ a vedeš do života, nikoli do smrti.

Prosíme o tvého Ducha, abychom tvé slovo a tvého Syna toužili poslouchat.

Amen.