JEŽÍŠ JE SLABOCH!

Gn 37, 12-24

Mk 14, 53-65

J-e odvedli před nejvyšší soud. Veleknězovo jméno nám Marek neprozrazuje.

Je to prostě velekněz, jehož víra zakrněla v byrokratickém krunýři, takových je spousta.

Je to další z mnoha příkladůevangelia, kdy se ukazuje, že neplatí:- co věřící, to dobrý člověk.

Nějak si nechceme připustit, é věci páchají lidé z horlivosti pro tzv. dobrou věc.

Předstupovalo mnoho falešných svědků, ale jejich tvrzení si protiřečila. Někteří tvrdili: „Slyšeli jsme ho říkat: ,Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.‘“

Ježíšova slova byla vytržena z kontextu a překroucena.

Překrucování slov pro dobrou věc. Aby se to někomu hodilo. Přestaneš dbát na pravdu v drobnostech a záhy je z toho životní zásada, styl celého společenství, celé společnosti.

Proč o těchto nepříjemných věcech mluvit po vzkříšení?

Protože vzkříšením J-e Bůh potvrdil, že právě J-ova cesta štění, cesta moudrosti, cesta nesení kříže pro spravedlnost, cesta spolunesení kříže s chudými, vyvrženými, nemocnými a opuštěnými- cesta lásky: je Boží cestou. A že to je z hlediska tohoto světa – cesta slabého. nám povelikonoční doba připomíná velmi naléhavě.

Vzkříšení nám připomíná, že naopak cesta pokrytců, překrucovatelů pravdy, cesta těch, kteří říkají za každým slovem Pane Pane, ale dělají si co chtějí - není cestou života.

Tento pohled na nám nemusí být příjemný. Chtěli bychom jiného mesiáše, silného mesiáše, který bude vyhovovat našim skrytým touhám, přáním, potřebám - podobně jako když si zajdeme do obchodu a vybereme si zboží podle vlastní tužby a potřeby.

Právě J-ova slabost (v očích tohoto světa) vedla k tomu, že ho i nejbližší neustále zrazovali.

Proč si tyto nepříjemnosti připomínat? Snad proto,abychom se nechovali bohorovně.Protožebohorovnost, se bohužel křesťanům jaksi nechtěnělepí na paty.

A to - od samého začátku, už Jakub ve své epištole na tento častý nešvar křesťanů upozorňoval. (Nechtějte všichni učit druhé. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Jak 3,1 a 10.)

Vzkříšením jsme získali naději, že J-ova cesta (a ne jiná cesta) do života věčného má nějakou podobu.

J-ova cesta má např. podobu nenásilí (J odmítal bránit svou věc násilím), podobu hledání milosrdenstvíi za cenu vlastní oběti, podobu hájení ných, špinavých, odstrkovaných. A že má tato cesta také podobunesmírné trpělivosti a podobu fair play.

To je ovoce J-ovy cesty stvrzené Bohem ve vzkříšení.

Profesionální věřící v našem příběhu ale jednají z pohledu vzkříšení jako naprostí hlupáci.

Oni si myslí - PŘEDSTAVTE SI TO! že - účel světí prostředky, takže proč si nezavolat na obhajobu své věci i falešné svědky.

A oni se snažili J-e vylíčit jako rouhače.

Jenže – jaká ironie – falešný svědek netušil, jak hlubokou vyslovil pravdu! Ani nemohl lépe vystihnout, jaké bylo Ježíšovo dílo a jeho význam. řevrátil snad vzhůru nohama posvátné domečky zkažené víry? A když třetího dne vstal z mrtvých, nebylo snad tehdy v jeho duchu založeno nové společenství, opravdový dům modlitby pro všechny národy, který nebyl udělán lidskýma rukama?

Velekněz v této chvíli potřebuje něco jako doznání.

Přistoupí k mučení, aby doznání z J-e vymlátil?

Povstane z křesla a vystoupí dopředu: „Proč neodpovídáš? Vždyť toho na tebe tolik mají!“

Ježíš mlčí.

Možná si recituje žalm Davidův:

Nebráním se, jsem jako hluchý a němý, všechnu svou naději skládám v tobě, Hospodine, na tvou odpověď čekám.Ž 38,14–16,

Velekněz už neví, jak dál. Obžaloba ztrácí dech, svědkové si protiřečí, obžalovaný mlčí.

Co má velekněz dělat? Není snad odpovědný za čistotu náboženství? Tahle mlčící postava před ním chce poskvrnit všechno, co je mu svaté.

Tu se ho velekněz zeptal rovnou: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“

„To jsem já. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“

Velekněz nevěří svým uším. Myslel, že svou otázkou jen popožene zadrhnutý proces, ale tahle jediná odpověď rázem vyřídila celou záležitost! Copak tohle není rouhání proti Bohu? Tenhle blázen nejenže se vydává přímo za Mesiáše, ale dokonce sám sebe považuje za Syna člověka, který přijde na konci časů soudit! Soudit?

Ale od toho jsme tu přece my! veleknězi hl...

Kdo jiný má soudit, než člověk zbožný, že...

Rychle přešel rovnou k věci: „Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste, pánové, rouhání proti Bohu. Co o tom soudíte?“

Oni pak jednohlasně rozhodli, že je hoden smrti.

O Ježíšově osudu bylo vlastně rozhodnuto již ve chvíli, kdy překročil práh veleknězova domu, ale teď ho ještě sám zpečetil: „To jsem já.“

Zůstává ale otázka, kdo a jak toto vyznání pochopí...

Pochopíme to někdy my? My, kteří toužíme po mesiáši, který bude dělat zázraky když louskneme prstem, když se správně pomodlíme?

Přesně to J za svého života nedělal. Nerozdával místa po pravici v BK, nevytáhl do Jeruzaléma s armádou oddaných vojáků... Nechal se chytit ozbrojeným davem na olivové hoře... odmítl užít násilí na obranu své osoby a své víry.

Co s takovým mesiášem?

Co s takovým Bohem, který se ve vzkříšení přiznává právě k Ježíšovi? Který vydal sebe samalidem, kteří spoléhají na sílu?

Co je to za Boha, který dopouští tolik zla? Ani vlastního Syna nevrátil do života tak jak by se nám to líbilo... Aby třeba mohl mít rodinu... Ne jeho život byl opravdu zmařen, on skutečně zemřel. Nešlo to vrátit zpět.

Velekněz žasne. „Stojí za tebou Bůh? Odvoláváš se na plnou moc, kterou ti propůjčil sám Hospodin?“

A jako by to nestačilo, ještě k tomu ve svém velikášském blouznění říkáš, že jednou, na konci časů, budu já velekněz povolán před tvousoudcovskou stolici?

Chceš říct, že se tě nezbavím ani odsouzením k smrti?

Velekněz roztrhl své roucho.

Dává tím najevo svůj šok, jak hrozné rouhání musel právě vyslechnout z Ježíšových ú.

A přitom se mu taky ulevilo.

Díky Bohu, že se tenhle falešný Mesiáš rozhodl tak jasně spolupracovat na vlastní záhubě...

Díky Bohu, že můžeme tento proces nakonec přece jenúspěšně uzavřít.

Velekněz si oddechl, že J-ův Bůh není jeho bohem.

On přece věří na Boha opravdu mocného, který tak nějak dělá to, co si přejeme...