Exodus 23:1 - 13
Mk 15, 20-23
J-e vyvedli ven, dali mu nést příčné břevno kříže. J je ale pravděpodobně vinou mučení, které předcházelo nemohl nést.
A tu následuje kratičká zmínka o jakémsi Šimonu z Kyrény, kterého přinutili, aby nesl J-ův kříž.
Jako obvykle, Mk popisuje tuto událost velmi úsporně. Jediným veršem.
Přesto je tato událost důležitá.
Jak víme, evangelista píše velmi úsporně a zde v jediném verši zachycuje událost, která na první pohled není vůbec důležitá. Navíc evangelistovi stojí za to napsat jméno člověka, kterého přinutili, když šel cestou z pole, aby nesl J-ův kříž.
Je to celé podivné. Navíc, pokud by pro nás Šimon měl být zajímavý - je zvláštní, že v příběhu hraje velkou roli náhoda.
Kdyby se nějaký Šimon z Kyrény nenachomýtl "cestou", když šel z venkova - jeho život by vypadal jinak.
Nico ter Linden toto napětí podchycuje, když říká: kdyby Šimonovi zrovna neutekla koza, vracel by se domů o čtvrhodiny dřív, nepotkal by ani muže, který má viset, ani vojáky. Možná by je zahlédl někde v dálce. Zůstal by kolemjdoucím.
Právě podobné náhody nám mohou život úplně proměnit, každý jsme něco takového zažili.
Šimon se setkal s Kristem tak, jak by to jistě nečekal. Věděl o Ježíšovi už před tím? Z jakého venkova vlastně přišel? Šel z práce domů nebo z daleka přijel na svátky do Jeruzaléma? Proč ho evangelista zmiňuje jménem? Jak to, že má tento člověk takovou výsadu? Mnoho postav z evangelií jména nemá.
Jak toto setkání na Šimona zapůsobilo?
Otázek je mnoho, uspokojivých odpovědí moc není. A tak tento příběh zůstane asi navždy trochu záhadou.
V ekumenickém překladu ten verš zní: Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž. (Mar 15:21 CEP).
V kralickém: I přinutili nějakého Šimona Cyrenenského, pomíjejícího je, (kterýž šel z pole, otce Alexandrova a Rufova,) aby vzal kříž jeho. (Mar 15:21 BKR)
Ostatní evangelisté nám neprozradí víc, zprávu podává Mat a Lk. Ti neuvádí, že byl otcem Alexandra a Rufa. Mt uvádí, že ho jen potkali, aniž by napsal, odkud šel. Lk píše, že šel z pole.
A pak je v Bibli ještě jedna zmínka, která možná souvisí se Šimonem:
Rom 16:13 Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu, a jeho matku, která i mně byla matkou.
Ve staré křesťanské tradici se má za to, že Šimonovi synové Alexandr a Rufus byli známí křesťané a tak prý se zpráva o jejich otci i o jeho zvláštním velikonočním zážitku dostala do evangelia.
Možná Šimonovi synové uvěřili v Krista právě proto, že poznali víru svého otce Šimona. Tento zážitek mu změnil celý život. Pochopil, kdo byl ten člověk, jehož břemeno nesl. A tento zážitek stál u proměny celého života. I takto okusil sílu J-ova království: Neste břemena jedni druhých.
Nejprve jméno: Šimon znamená: ten, který slyší.
V tom verši v Mk evangeliu se říká, že ho přinutili. Násilím, nedali mu na výběr. Přinutili jako se nutí otroci.
Pak je tam řečeno, že šel z pole. Pole v řečtině (agros) znamená ale také kraj nebo místo - farmu nebo dvorec.
To je zajímavé, protože tak nemůže s jistotou říci, jestli šel Šimon z pole nebo ze svého kraje - z Kyrenaiky, dnešní Libye. Čili - jestli byl místní, či přespolní.
První, co nás napadne (při četbě ekumenického překladu) - je - že šel z pole jako z práce. Jenže v Jeruzalémě jsou svátky, Žid nemůže v tyto svátky pracovat, navíc je pravděpodobné, že Šimon z Kyrény šel o svátcích do Jeruzaléma.
Možná to tedy bylo tak, že přišel z daleka a nocoval mimo Jeruzalém, protože Jeruzalém byl už plný poutníků. Když se šel ze svého nocležiště pomodlit do Jeruzaléma a účastnit se sváteční bohoslužby, římští vojáci jej chytili a přinutili nést kříž klesajícího Ježíše.
Šimon z Kyrény se tedy vypravil na velké svátky do Jeruzaléma. S čím mohl počítat, že se setká? Určitě věděl, že se potká s mnoha lidmi. Věděl, že tato cesta bude plná zajímavých setkání a zážitků. Mohl počítat s tím, že se bude věnovat modlitbě, rozjímání.
A tu ho cestou na bohoslužbu chytí římští vojáci a donutí, aby vzal na svá záda těžké břemeno, kříž nějakého odsouzeného.
Co bychom si v té chvíli pomysleli my? Začali bychom naříkat, co se nám to stalo, jdeme na bohoslužby o velikonocích, těšíme se na setkání s mnoha lidmi - a najednou nás chytí příslušníci okupační moci, abychom jim pomohli ve vykonání popravy nějakého odsouzeného. Asi nespravedlivě odsouzeného.
Asi by se nám všechno převrátilo. Člověk se někam náhodou připlete - kdybych šel o čtvrthodiny dřív/později - nemuselo by se mi to stát.
Co mu táhlo hlavou se nedozvíme. Mohl být naštvaný, že zatímco se šel modlit, svět vezdejší mu zastoupil cestu a přerušil jeho rozjímání.
Nebo mohl mít strach, co se z toho vyklube, teď o něm vojáci budou vědět, budou mít jeho jméno, co když z toho budou do budoucna problémy?
Nebo si taky mohl říct: ten člověk je nevinný a já musím pomáhat okupantům s jeho popravou, to je strašné, to je k neunesení. Jdu se modlit do chrámu a najednou jsem zneužit k velkému zlu. Co mě to potkalo za neštěstí!
Nebo: co je to za Boha, která dopouští, aby takto popravovali a pokořovali náš národ!
Každý z nás bychom reagovali jinak.
Víme, že Šimon se proti nesení kříže nevzbouřil - kdyby se vzbouřil, byla by to jistá smrt.
Šimon dovlekl své břemeno až na místo popravy. Ale tam to břemeno z něho sejmuli a popravili Ježíše. Jeho popravu - přibití na kříž - asi Šimon ještě viděl nebo alespoň zahlédl.
Co se mohlo stát po tom? Protože nám evangelisté zachovali Šimonovo jméno, věřím, že jeho příběh dopadl dobře. Věřím, že tato událost Šimonovi proměnila život. Nezapomněl na to, co zažil, a po Velikonocích se začal ptát, kdo to vlastně byl, jehož kříž chvíli nesl, a jak to s ním dopadlo. Dověděl se úžasné věci: Ten Ukřižovaný byl vzkříšen. Ukázal se svým učedníkům. Bůh ho vzkřísil z mrtvých. To Šimon slyšel - jeho jméno znamená: ten, který slyší.
Šimon také slyšel: Ježíš nesl na svých bedrech mnohem víc. Nesla na sobě i provinění jiných lidí.
Šimon slyšel a všechno mu rázem docvaklo. Asi si vzpomněl, jak Ježíš mlčel, nebědoval a nereptal. Nelitoval se a neproklínal nikoho, ani své katy, ani Boha. Začalo mu najednou docházet, že skrze J-e mluvil sám Hospodin.
Došlo mu, že J byl ten, o němž mluvil prorok Iz. Nedošlo to velekněžím a zákoníkům, došlo to Šimonovi:
Iz 53,4.5.12
Izajáš 53:4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.
5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
Izajáš 53:12 Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
Šimon se stal součástí J-ova příběhu, J-ova království, vždyť zakusil a od té doby zakoušel, co znamená spolunesení břemen druhého člověka:
Vždy, když znovu zakusil solidaritu s druhými, pomoc v nouzi, prožívání radosti i strastí, najednou věděl, že v té chvíli se nějak tajemně děje BK. Najednou věděl, že v takové chvíli je s ním opět ten tajemný nespravedlivě odsouzený.
Pochopil, že každé nesení kříže nějak souvisí s tím, že sám J nesl na svých bedrech břemena nás všech. Šimon si vzpomněl jak Ježíš mlčel, nebědoval a nereptal. Nelitoval se a neproklínal nikoho, ani své katy, ani Boha. To nebylo lidské, to byla síla z nebe, která z Něho svítila.
Najednou všechny starosti a strasti, které Šimon nesl dřív se mu zdají malé proti břemenu, které nesl Ježíš a najednou ví, že každé břemeno, které sám nesl nějak souviselo s břemenem Ježíšovým. Stalo se součástí Ježíšova kříže.
Šimon pochopil, že Ježíš na sobě nesl mnohem víc, viny celého světa. A pochopil, že Bůh se k tomuto odsouzenému přiznal a učinil tak jeho cestu zjevnou všem lidem.
Šimon přijmul toto břemeno a stal se slyšícím Šimonem.
Pochopil, že Boží přítomnost zažíváme právě ve chvíli, kdy jsme si na blízku, když spoluneseme svá břemena, když se jedni za druhé obětováváme. V té chvíli je nám Ježíš velmi nablízku.
Tohle všechno z J-ova příběhu uslyšel a nechal si to vstoupit do srdce.
Na začátku tu byla náhoda, možná se jevila jako zlá, špatná událost, ale Šimonovi proměnila celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat