Jak souvisí hrob Sáry s adventem?

První čtení

Mk 4, 21-23

Druhé čtení

Gn 23

Kázání

Minulou neděli Petr Kraus vysvětlil smysl adventu. Ne jako čekání na narození JK, ale jako čekání na Kristův druhý příchod. Proto byl křesťany advent vnímán jako doba postní, doba zpytování svědomí. Je to hlubší uvědomění si toho, že tady na zemi nejsme zcela ve svém domově. Náš domov je přece v BK. 

A tak ten dnešní příběh o smrti Sáry a hledání hrobového místa souvisí s tím tradičním pojetím adventu mnohem víc, než se na první pohled zdá.

Očekávání budoucnosti, která je ukrytá v Bohu.

Jednoduše řečeno, Abraham kupuje kousek zaslíbené země, aby zde pohřbil svou ženu. Ten kousek země a ten hrob znamenají Abrahamovu víru v budoucnost, v zaslíbení, které Hospodin jednou splní. I my bychom měli o adventu směřovat svůj zrak k budoucnosti, do Božího království, které už je částečně přítomno nyní, které se ale má plně teprve vyjevit.

Doba příprav na budoucnost je dobou zápasu věřícího. Jestli dovede udržet Hospodinovo slovo jako svícen na stole. Anbo – jestli ho ze strachu nebo z pohodlnosti dá pod stuů.

Jak jsme viděli na životní pouti Abrahama, nemůžeme rozhodně říct, že by měl Abraham život lehký nebo lehčí, než člověk bez víry. 

Na Abrahama dolehl veliký smutek. Sára zemřela a tak ji oplakával.

Nestyděl se za své slzy, nepředstíral, že by smrt pro něj byla jako pro věřícího nějak jednodušší, než pro nevěřícího. 

Víra vede člověka k lásce, ne k otrlosti.

Někdy se lidé snaží svůj smutek maskovat – buď tím, že dělají, jako by pro ně smrt nic neznamenala (snaží se tak dokázat svou pevnou víru), někdy se setkávám s tím, že si lidé představují, že smrt je jakýmsi veselým přechodem do lepšího světa a že to vlastně nic není.

Abraham pláče, protože ztratil milovaného člověka. Víra nepomáhá člověku k tomu, aby dělal, že smutek nepatří do jeho života. 

Víra přesto člověku pomáhá. Ukazuje totiž na  budoucnost, která patří Bohu – i na vzdory smrti a navzdory nemoci. To je téma adventu. Soustředění na budoucnost.

Abraham by také mohl už v pláči zůstat navždy. Jenže je to právě víra, která mu dává sílu vstát a jednat. A tak Abraham vykoná další krok víry. 

Tady vidíme, že i koupě hrobového místa může být krokem víry do budoucnosti.

Přichází k Chetejcům, aby je požádal o hrob pro Sáru.

A protože je poutník, člověk, který má domov u Pána Boha, bude kupovat jen ten hrob a nic víc.

Opět tedy Abraham jedná s jakousi institucí (moderně bychom mohli říci třeba – se zastupitelstvem). Stejně jako tomu bylo při jednání s králem Abímelekem a jeho vojenskou mocí – i zde se ukáže, že v jednání nejde o úplně čistou hru. Abrahama si ti lidé velice váží – dokonce ho nazývají „kníže Boží“ tedy vnímají ho, jako člověka nadaného jakousi mocí.

Život víry je opravdu nadán velikou mocí. I my si smíme připustit, že život víry se může člověku nevěřícímu jevit jako život, který je nesený nějakou plností, něčím, co nevěřící jen těžko může pochopit. Přesto tuto moc může nějak vnímat.

Třeba tím, že si řekne: věřící lidi – ti se dovedou víc rvát s osudem. Mají nějak víc energie, než běžní lidé.

Sám jsem to v době, kdy jsem nebyl věřící, podobně vnímal. V tom kostele je nějaká síla, kterou nemohu jasně popsat, ale něco tam cítím.

Na Abrahamovi je prostě vidět, že žije jinak. Kéž by to i na nás takto bylo vidět.

Abraham se dostává do modelového příkladu, kdy věřící člověk zápasí s pokušením tohoto světa. 

Jsi pro nás jako kníže, vezmi si to místo zadarmo...

Abraham je v pokušení uzavřít smlouvu, která by třeba mohla být zdánlivě výhodná. Dokonce se zdá velkorysá – pochovej Sáru v našich nejlepších hrobech!

Zní to lákavě – člověk víry má dostat od nevěřících něco zadarmo. Jenže je to zároveň pokušení. Ta nabídka totiž znamená: přidej se k nám, buď jako my, dostaneš luxusní hrob, ale splyneš s naším lidem – a tak trochu s naším pojetím Boha. Přidej se k nám, my ti zajistíme i obřad, skoro tak luxusní jako to mají v Egyptě.

Jenže ono to celé vlastně znamená – my tě uctíváme, ale taky bychom tě chtěli dostat pod naší kontrolu. Ta tvoje víra je nám vlastně nepříjemná, protože ty mluvíš o spravedlnosti a potřebě pomoci slabým lidem a ukazuješ na nešvary. Když si tě zaháčkujeme, tak se ta tvoje víra otupí. A tvůj Bůh už nebude mít takovou moc.

A tak nás tento příběh staví opět před otázku, kam až může jít věřící s ochotou učinit kompromis?

Vrchnost či instituce nás věřící pochválí, vyjádří nám úctu, dokonce rozevře náruč – až jsme z toho úplně rozechvělí... ale jsme najednou pohlceni, najednou ztratíme svou vodu živou, přizpůsobíme se, zkrátka nezlobíme.

A stáváme se běžnou součástí společnosti, držíme ústa a krok. Děje se to v každém režimu, není to teď lepší, než to bylo před rokem 1989. Je to zápas, který vedl už Abraham, který vedeme my a který povedou naši synové a vnukové. A oni budou mnohem jasněji vidět, jak se nám tento zápas dařilo vést.

Nakolik jsme se přizpůsobovali světu tomuto. Jak moc jsme schovávali to Kristovo světlo pod stůl nebo pod postel.

Hospodin na začátku řekne Abrahamovi, že on mu dá zemi zaslíbenou. Není proto asi náhodou, že Chetejci říkají – my ti ten kousek zaslíbené země dáme. 

V pozadí dnešního příběhu tedy stojí otázka smyslu víry a důvěry. Přijmu zaslíbenou zemi od Hospodina nebo Chetejců?

Mám být zavázán Bohu, nebo Chetejcům?

Smím kupčit se svatou půdou?

Abraham už jednou vyšel vítězně z podobného pokušení. Podařilo se mu prosadit své pojetí spravedlnosti nad Abímelekem. Ubránil studnu vody živé, která je darem od Pána Boha a má být pod správou lidu víry. Abímelek ho chtěl tenkrát napálit, jak to umí politici. Tvrdil, že o žádné nespravedlnosti neví a že se na to stejně zapomene a že je lepší udělat tlustou čáru a začít na novo – zvlášť když Abrahamovi nabízí tak výhodnou smlouvu. A Abraham si má dát pozor, aby král tuto výhodnou nabídku nestáhl.

I nyní Abraham rozpoznává hrozbu ze strany velmi lákavé nabídky. Nemyslí na okamžité výhody nebo prospěch. Neřekne – teď mi vrchnost nabízí peníze, tak je vezmu – za každou cenu.

Abraham nemyslí na okamžitý prospěch, on myslí na budoucnost. Tak jak bychom měli i my nyní v době adventní. 

Co znamená myslet na budoucnost?

Abraham nezapomíná na Boží slovo a zaslíbení, proto léčku prohlédne. Proto neřekne: beru! rád, že má vystaráno a nemusí nic platit. Jedná se o velkou částku peněz.

400 šekelů uváděných v tomto příběhu by mohlo být cena za dvou letou práci kvalifikovaného dělníka. Což může být v přepočtu asi 360tis. kč. Je tedy rozdíle, jestli ty peníze mám nebo nemám, na ulici je nenajdu.

Abraham chce zůstat Hospodinův. Tedy tím, že myslí na minulost – rozpomněl se na Slovo Hospodinovo, tím obstojí ve zkoušce, která souvisí s budoucností.

Pohřbít Sáru podle diktátu chetejských by znamenalo zradit to, proč do země kdysi se Sárou přišli. Hrob tedy rozhoduje o budoucnosti. Stává se výzvou k věrnosti pro příští generace. Někdo by mohl říci, že už je to stejně jedno, že Sára je mrtvá, tak proč na tom záleží... Abraham ale vidí dál, vidí, že právě hrob Sáry se stane svědectvím, symbolem i dalším krokem k Boží budoucnosti.

Řekne – ne – já chci zůstat věrný Hospodinu, to je pro mne první hodnota na žebříčku hodnot, peníze ani výhody mi nejsou bohem.

Abraham věří, že jeho víra přesahuje i smrt a že není jedno, co se stane se zemřelou Sárou. Abrahamovo jednání je tedy vyznáním víry. Hrob se má stát výzvou k věrnosti pro příští generace.

Abraham se dostává k Efrónovi, aby tedy od něj hrobové místo koupil. Jenže Efrón znovu smlouvá, je tu ještě jeden pokus připoutat Abrahama k víře toho lidu – dát mu i s jeskyní pole a stromoví – možná posvátné. A Abraham znovu smlouvá – on sám musí mít na tomto pozemku právo rozhodovat.

A tak došlo k dohodě. 

Z hlediska zisku to byl pro Abraham velmi špatný obchod.

400 šekelů bylo dvakrát víc, než bylo běžné za takto velký pozemek.

---------------

Abraham se tedy nenechal zlákat výhodnou nabídkou, ale osvědčil v této zkoušce svou věrnost Hospodinu. Na tuto věrnost pak mohou navázat další generace, které si řeknou: Abraham – to je ten, který spoléhal na Boží slovo víc, než na prospěch nebo výhody.

Kdybych uvažoval pouze ekonomicky, tak je jasné, že Abraham udělal naprostou pitomost – koupil ten pozemek za víc peněz, než bylo nutné. Z hlediska logiky peněz se tedy nezachoval prozíravě.

To je pro nás důležité připomenutí – zvlášť v době, kdy čím dál víc mluvíme o roli peněz v církvi. Asi často budeme v situaci, že budeme přemýšlet co můžeme, co nemůžeme, jestli dělat kompromis, co je pro nás finančně výhodné.

Za nějakou dobu se dokonce může stát, že peníze budou hrát v žebříčku našich hodnot větší roli, než víra.

Bůh nás ale od tohoto strachu osvobozuje. Jeho věrný svědek Abraham se ubránil představě zisku, a tak předává tuto sílu víry i nám do dnešní doby – do budoucnosti. 

Na závěr je důležité znovu připomenout jak důležitý ten obchod byl – jednalo se přece o zaslíbenou zemi.

Někdo by mohl říci, že to jedno hrobové místo bylo málo. Abrahamovi teď patřil jenom kousíček zaslíbené země.

Vzpomeňme, že celý život čekal na toto zaslíbení.

Právě toto hrobové místo pro Sáru – právě tento kousíček zaslíbené země - otevíral budoucnost všech následovníků Abrahamovské víry. 

Tento hrob je bránou k budoucnosti – podobně jako je hrob Ježíšův bránou do Božího Království.

Možná to pro někoho – pragmaticky uvažujícího to není moc. Možná to není příliš efektní výsledek Abrahamova zápasu víry. Možná, kdyby se Abraham snažil víc, dostal od Chetejců víc a zadarmo.

Záleží jak uvažujeme. Jestli máme na prvním místě peníze a zisk nebo věrnost a víru.

Modlitba

Děkujeme Pane, že nás sytíš svým milosrdenstvím, svou moudrostí, svým slitováním. Prosíme, ať ti zachováváme věrnost jako Abraham, ať nepokukujeme po výhodách tohoto světa za cenu ztráty vlastní identity lidu víry.