Světí účel prostředky? (aneb horlivou zbožností k lepším zítřkům!)

První čtení

Mk 8, 27-34

uvedení do problematiky

Téma dnešních bohoslužeb je svévolné jednání věřících. Ve jménu víry.

Petr zrazuje Ježíše od cesty do Jeruzaléma – protože sám ví nejlíp, co má Ježíš dělat.

Nakonec Jidáš zrazuje Ježíše z podobného důvodu. Možná, když ho chytnou – ukáže se, jestli je opravdu Mesiáš. Jidáš tak urychlí příchod Mesiáše.

Ve SZ jsme četli o tom, že se Abraham nemohl tak dočkat zaslíbeného syna, až si se Sárou udělali dítě pomocí služky Hagar.

Takových skutků z dobré zbožnosti je plná historie. A my o tom máme vědět, abychom se sami tak  pošetile nechovali – a abychom věděli, že Pán Bůh o tom ví.

  

Druhé čtení

Gn 26,34-28,9

Kázání

Příběh o druhém podvodu Jákoba klade na první poslech víc otázek, než odpovědí. Proč Bůh straní tomu, kdo podvádí?

Proč nestačilo Jákobovi prvorozenství a musel podvést nejenom Ezaua, ale ještě Izáka, chudáka starého, nemocného?

Vypadá to, že ten dnešní příběh ukazuje, že účel světí prostředky – Jákob se špinavou cestou dostal k požehnání a zdá se, že mu to o Hospodina prošlo.

Rebeka i Jákob – i Izák jednali chybně – přesto jejich pozdější důležitost – až jakási svatost nutila vykladače ve všech dobách omlouvat jejich činy a všechnu špínu hodit na Ezaua. A pak to opravdu vypadalo, že účel světí prostředky.

Proto staří vykladači kladou důraz na Ezauovy hříchy. Ezau se prý tvářil jako čestný – ale do svých 40ti let sváděl vdané ženy ale po své 40cítce řekl, že bude následovat svého otce a také se ožení.

Ano – Ezau šel cestou špatnou – to ale neznamená automaticky – že Jákob dělal jenom dobro. I dřív jsme viděli, že hřešil Abraham, dokonce stejnou chybu dělal po něm i Izák.

Ezau se provinil v různých věcech – např.: za 1/ uzavřel manželství z vlastní iniciativy, místo aby přenechal volbu rodičům, za 2/ nevybral si ženu ze svého rodu, čímž porušil tradici a za 3/ oženil se s místní pohanskou ženou.

Izák potom ještě v 28,1 znovu opakuje Jákobovi, že si nesmí vzít ženy (Jehuditu a Basematu – ironie: chválit a vonět) z dcer kenaanských. Stejně jako naléhal Abraham na svého služebníka, když vyšel, aby našel ženu pro Izáka.

To vše mohlo být dost logické pro Rebeku, aby se rozhodla, že Ezaua prostě vyřadí ze hry - že si Ezau nezasloužil otcovské požehnání. Rebeka jistě svůj čin naplánovala podle svého svědomí z dobré vůle.

Podobně jako kdysi Sára uvažovala tak, že je hezké věřit Bohu – ale je dobré mu občas pomoci – a tak se rozhodla přivolat prvrozeného syna svépomocí přes služku Hagar. Byla z toho tenkrát rozvrácená rodina.

Ezau dělal chyby jednu za druhou – a tak bylo snadné pro Rebeku a Jákoba vyřadit ho ze hry a ještě si u toho myslet, že pomáhají Božímu Království.

Tak lidé uvažují často. Opravdu – účel světí prostředky.

Navíc Ezau tou svou ženitbou přebíral zvyky svých žen a tak dělal rodičům ze života doslova peklo.

Izák oslepl. Doslova se mu jakoby zamhlíval zrak.

Rabínský komentář však přikládá Izákovu slepotu trápení, které měl s manželkami Ezauovými. Tak často pálily pohanské kadidlo, že dým Izákovy zkalil zrak. Jiný komentátor dodává, že sám Bůh ranil Izáka slepotou, aby ho ušetřil pohledu na pohanskou modloslužbu ve vlastním domě.

Možná ta slepota byla ještě horší, než se zdá. Možná Izák kvůli těm kadidlům a kvůli tomu, že na Pána Boha zapoměl – čteme – že už dřív si liboval v Ezauovských pečínkách a na Pána Boha tak trochu kašlal – že chudák přestal postupně věřit Božím zaslíbením.

Izák prostě přestal věřit Pánu Bohu, že poslední budou první.

Za nějakou dobu, když už Izák cítil, že mu odcházejí síly, zavolal staršího syna Ezaua – aby mu požehnal. Před tím měl Ezau připravit chutné jídlo.

A nyní dochází k tomu slavnému komplotu mezi Rebekou a Jákobem.

Rebeka nepochopila Boží vyvolení – myslela si, že Jákob musí své vyvolení získat nutně úskokem – zapomněla, že Bůh vede k vyvolení svou vlastní cestou a že přesahuje lidské způsoby.

Jak u Izáka – tak u Rebeky je to vlastně krize víry. Nejsou dost trpěliví – stejně jako kdysi nebyli trpěliví Abraham se Sárou.

Rebeka chtěla Pánu Bohu napomoci. Osobně si tím přivedla utrpení, protože po její akci musel milovaný Jákob utéct.

Rebeka vzala do svých rukou Boží záměr a přivodila tím utrpení.

Když se začtete do komentářů k této kapitole, člověk se diví, jak stará židovská tradice i patristické období Rebece a Jákobovi nadržují.

Rabíni Rebeku obhajují  – proč o tom svém záměru neřekla Izákovi? Nemohla, protože proroctví bylo určeno jí – tak to čteme i v Bibli ve verši 25,23.

Chudák neměla prostě jinou možnost, než Izáka podvést.

Rebeka byla přesvědčená, že jde o všechno. Kdo bude požehnaný, ten bude panovat nad národy, bude panovat nad svými bratry. Rebeka byla ochotná obětovat všechno – snad pro vidinu moci – jako už tolik žen-matek v dějinách. Proto vzala veškerou zodpovědnost na sebe a říká, že ať na ni dopadne v plné síle zlořečení, když se akce nezdaří.

Domnívám se, že chybou rebeky bylo, že si zaměnila Boží vyvolení za jakousi instituci moci. Chtěla prostě aby její oblíbený syn panoval. Nic jiného ji nezajímalo.

Léčka vyšla, dokonce Izák už na tom byl tak špatně, že mu nesloužil ani hmat, ani sluch. Jákobovi se povedlo otce dosti primitivním maskováním přesvědčit, že je Ezau. Lhal, podváděl, políbil Jídášovským polibkem svého nebohého otce, aby ho oklamal.

Plán vyšel, Jákob dostal požehnání.

Ve verši 20 je důležitý detail: Jákob říká Izákovi, že mohl připravit jídlo tak rychle, protože mu k tomu dopomohl Bůh. Jákob převlečený za Ezaua doslova řekne: Hospodin, tvůj Bůh.

Možná si hraje na Ezaua natolik, že předstírá projev Ezauův – a tak zdůrazňuje, že Bůh je otce Izáka. Není tedy jeho Bohem.

(Ramban se domnívá, že Ezau nevyslovuje Boží jméno proto, že se příliš často pohybuje na nečistých místech)

Spíš ale platí to, že se Jákob stydí natolik, že se k Hospodinu nepřiznává a nazývá ho Bohem Izákovým.

V té chvíli je totiž sám sobě bohem, protože bere Boží plán do svých rukou a podvádí nejen Izáka, ale i Hospodina...

Izák je omámen vůní Jákobova šatu, snad je v tom verši ironie. Říká se, že kozlečí kůže mimořádně smrdí.

Povedlo se, Izák se nechal přesvědčit, Jákobovi požehnal. Přichází Ezau, Izák zjišťuje, co se stalo a začne se neovladatelně třást hrůzou.

Na to se i Ezau dává do hořkého křiku.

Dostává potom od Izáka požehnání, které vypadá spíš jako prokletí. Znovu potvrdilo to předešlé – a sice, že bude sloužit svému bratru.

A říká si sám sobě, že Jákoba zabije.

Situace nám trochu v něčem připomene příběh Kaina a Ábela. Ezau podobně jako Kain chce řešit nastalou situaci mstou. Stejně jako Kain i Ezau poslouchá jako svého pána hněv.

Jsme na samotném dně různých pochybení a svévole. Hřích přináší smrt – doslova: mzdou hříchu je smrt – říká apoštol.

Rebeka horlivě přemýšlí, jak uchránit svého syna před smrtí a vyřkne nechtěné proroctví, že o ně přichází ve stejný den. Už ho nikdy neuvidí.

Jákob zůstal u Lábana 20 let a Rebeka už ho neměla spatřit.

--------------------

ZÁVĚR - SHRNUTÍ

Ezau se chová špatně, Rebeka se chová špatně, Izák se chová špatně -  a Jákob taky. Každý dělá chyby v něčem jiném.

Je to dost tragický příběh.

Bible sama o sobě se nesnaží ospravedlnit ani jednoho z hrdinů. Rebeka jedná špatně a toto jednání přinese definitivní rozpad rodiny. Jákob bude muset teprve časem do požehnání dorůst. Díky Bohu.

Jaká hrůza se může přihodit u věřících! Ptá se vnější pozorovatel.

Jaké věci páchají křesťani!

Tolik mluví o pokoji a spravedlnosti a přesto páchají ničemnosti a vedou války.

Domnívám se, že tady je pointa příběhu.

Je to podobenství o nás samotných – o našem klopýtání o naší nedověře. O tom, že manipulujeme s tím, co by nám mělo být svaté.

Nejvíc to asi svou zbožnou horlivostí pokazila Rebeka.

Rebeka měla prostě strach, že to Hospodin nezvládne. Je to vykřičník i pro nás – když někdy svou zbožnou horlivostí zachraňujeme církev, protože vlastně Pánu Bohu nevěříme a máme za to, že co si neuděláme sami, to nebude.

Takoví jsme my lidé, sice máme krásné zbožné cíle, ale tak nějak se nám občas mění pod rukama v tragédii.

Jákob si ještě mnohokrát chybu svou i chybu své matky připomene. A uvědomí si, že teprve, až poprosí Ezaua o odpuštění, bude mít jeho cesta smysl. K tomu ale ještě nedospěl.

Jednou zjistí, že Boží požehnání spočívá v něčem jiném, než zajištění rodové posloupnosti.

Ten příběh nám chce připomenout, že má smysl vytrvat – i když procházíme hlubokými osobními ztrátami – a i když si občas můžeme uvědomit, jak hrozné chyby sami děláme. Přesto má smysl jít dál.

I když někdy z horlivosti děláme velké chyby – přesto to Bůh s námi nevzdává.

Evagnelium – dnešního příběhu spočívá tedy v tom, že Bůh se od rodiny Izáka neodvrátil ani po tom, co oni sami vzali Boží vyvolení do svých rukou, a šeredně tuto zvěst zmanipulovali.

Hospodin má naději pro boží lid i do budoucna.

Jákob je symbolem pro celý Izrael. Ten příběh je také obdivuhodnou sebereflexí Izraele, můžeme ten příběh vidět jako výraz pokání.

A tak evangelium může znít opačně, než to na začátku vypadalo. Ne – že účel světí prostředky. Ale přesně naopak: Bůh to s námi nevzdává, ani když my takto fatálně selháváme.

Ne proto, že by Jákob a Rebeka byli svatí a tak si požehnání vymohli. Naopak – oni to celé zkazili, ale Bůh to s nimi přesto nevzdal.

A to je dobrá zpráva především pro nás: slyšme tu radostnou zvěst: Bůh to s námi nevzdává.

Amen