První čtení
Mk 14, 43-50
Ježíš se rozhodl, že jeho
cesta bude trpělivá a nenásilná. Jeho následovníci s tím nesouhlasí (i
když to vypadá, že jsou na jeho straně – tak na jeho straně nejsou – protože se
chápou zbraní). Ježíš je osamocen nejen fyzicky – ale i tím, jak naplňuje svou
cestu. Bez násilí a pomstychtivosti. Uzdravuje sluhu a zůstává osamocen. Víru
nelze bránit silou a zbrklými kousky. Stejně tak trpělivě a nenásilně kope Izák
své studny.
Píseň
632
Neskládejte v mocných naději
Druhé čtení
Gn 26, 12-33
Kázání
Izák
se stane velikým. Bůh mu žehná.
Jeho
velikost však leží v žaludku těm, kteří nepoznali Hospodina a stále jim něco
chybí.
Závist,
či žárlivost – tak je to doslova – znamená, že dotyčný se užírá, je vlastně
nemocen. Takový člověk prožívá vnitřní peklo – jeho závist či žárlivost svírá
jeho vnitřnosti natolik, že se tato nemoc – typ bezmoci – začíná projevovat
navenek.
Závist
většinou vede k nějakému druhu války. Závidím tomu druhému, tak mu buď přeji,
aby se mu něco stalo, nebo – když už to nemůžu vydržet – tak proti němu vytáhnu
s nějakým nespravedlivým nařčením, nebo ho rovnou silou napadnu a vezmu si
to, co mu závidím.
Z příběhů
o praotcích víme, že Hospodinovo požehnání je víc než něco, co si lze vzít silou.
Symbolizují
to také studny a zápas o ně. Ve studnách je voda živá, tedy to, co má člověk požehnání
a člověk víry střežit. A požehnáním je také způsob zápasu o ně. Nenásilný –
podobně jako Ježíšův zápas o nápravu Izraele.
Pelištejci
Izákovi záviděli. Záviděli mu víru, která činila jeho život plnějším a záviděli
mu to, co s vírou hmatatelně souviselo – péči o vodu živou. Záviděli mu, že
mu víra přináší v životě radost, kterou oni sami nezažili.
A
tak je jejich závist-žárlivost – přivedla k vandalismu. Zasypali Izákovi všechny
studny. Naplnili je prachem. Prach v rukou Pelištejců ničí život – ničí
vodu živou ve studnách.
Je
něco na světě, co může zvítězit nad prachem a nad smrtí? Nad vůlí ke smrti?
Možná
to je hluboké poselství a evangelium dnešního příběhu – protože víme – slyšeli
jsme – že Izákovi se podařilo nad závistí vedoucí k smrti nenásilně zvítězit.
V době
patristické – tedy ve 3-5 stol. – vykládali
křesťanští teologové studně jako symbol Božího slova. Všichni, kdo slouží Božímu
slovu, hloubí studně. Ten, kdo Božím slovem opovrhuje, ten zasypává studně.
Zahazuje život svůj a ničí ho druhým.
Origenes
přirovnává Izáka neúnavně hloubícího studny k Ježíšovi, který jde hledat
jedinou ztracenou ovci. Dobrý pastýř, který se vydává do velikého nebezpečí,
jenom proto, aby zachránil, co se zdálo ztracené.
Voda
živá je tedy víc, než jen voda v poušti – která je ale také ovšem doslova
vodou živou, protože v poušti voda dává život.
Izák
se nechová tak, jak by se choval běžný člověk. Který by buď zahořknul –
s tím, že bojovat za pravdu a lásku stejně nemá smysl, když neustále prohrává.
Anebo by užil síly k potlačení nepřítele.
Izák
je sice bohatý, ale přece jen je to pouhý nomád – stejně jako Abraham – nomád,
který nemá palác a vlastní armádu – jako třeba Abímelek.
Izák
se chová podobně jako rozsévač, který bez ohledu na to, kolik semen padne na neúrodnou
půdu – neúnavně jde a rozsévá, protože věří, že některá semena padnou na úrodnou
půdu a vzejdou a budou žít vlastním životem – tak jako má moc žít vlastním životem
Boží království.
Boží
království se děje – i když se nám to zdá někdy nemožné.
Pelištejský
král Abímelek posílá nejprve Izáka pryč, tuší, že spor by s ním nedopadl
dobře, tak se ho snaží zbavit. Ten kdo kope studny – je nebezpečným, protože
ten má také moc vrhat světlo na ty, kteří se snaží druhým ubližovat. Kdo kope
studny – ten nechává přijít na světlo ty, kteří je zasypávají prachem.
Abímelek
nemohl Izáka vystát, podobně nemohli lidé snést přítomnost Ježšíovu – například
v Gerase.
A
tak můžeme z toho Izákova jednání pochytit toto:
Ten,
kdo se snaží naplňovat Boží slovo – šíří kolem sebe kromě dobra také nepokoj.
Spravedlivý bývá často nepohodlný, protože ohrožuje ty, kteří se třeba bojí.
Ježíš
na to své následovníky upozorňuje, když říká:
Marek
13:13 Budou vás všichni nenávidět
pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Následovník
Božího slova nemá v tomto světě na růžích ustláno – je to vlastně jeho
znak – je to taková biblická konstanta...
Ač
se tedy Izákovi daří dobře, protože je s ním Boží požehnání, tak se mu také
z lidského pohledu daří špatně, protože je vyháněn – právě pro slovo, které
naplňuje a přivádí k životu. A pořád mu někdo podráží nohy – pořád mu někdo
zasypává studně..
Izák
odchází, aby dál poslušně naplňoval Boží vůli
- tzn. aby proti nepřízni mnoha lidí dál šířil vodu živou, dál šířil
prostor Hospodinova slova.
Trpělivě
a stále dokola kope nové a nové studny. A stále dokola je jeho práce ničena.
Závist
a zloba vítězí. Pelištejci se doslova soudí. Hádají se mezi sebou, kdo má
pravdu, jedni křičí: ta voda je naše! Druzí křičí: ne – ta voda je naše, vy to
vykládáte špatně!
Izák
opět nezahořkne. Neřekne si: lidi se pořád soudí a jsou na sebe zlí. Nemá to
cenu. Odejdu někam daleko, kde si vytvořím svoje vlastní BK. Ne, on zůstává na
této zemi a v tomto nepokoji. Stejně jako Ježíš neutekl někam za moře.
Izák
hledá dál. Hledá a hledá, kde by další vodu živou našel. Kope další studnu a
zase ho žalují a málem ho napadnou.
Izák
věří (stejně jako Ježíš), že Hospodin vytvořil pro člověka dost prostoru. A že
záleží na člověku, jestli tento prostor bude schopen přijmout a využít. Prostor
spravedlnosti, milosrdenství, prostor pro druhého člověka. Tento prostor je také
prostor pro svobodu.
Apoštol
Pavel to krásně shrnul: Galatským 5:13 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost
k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. 14 Vždyť celý zákon
je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!
Izák
věří, že se mu třeba jednou v životě podaří vykopat studnu, která bude
takovou studnou svobody dávající život. Studnicí ukazující na prostor Hospodinův,
ukazující na zahradu eden – kde spolu všichni žijí v lásce – jak se zpívá
v jedné židovské písni. Studnu, kde se potká ženich a nevěsta (Rebeku
potkal služebník Abrahamův právě u studny).
Izák
to nevzdal. Najednou se začnou dít zázraky. Nachází studnu, která se stane
prostorem pro všechny.
A
Izák děkuje Bohu, že dopustil, aby se uvolnil prostor pro všechny lidi, kde se
dá žít.
Nezapomíná
na Pána Boha stejně jako jeho otec – i když procházel těžkým obdobím, nezapomněl,
od koho přichází to dobré.
A
vrací se zase na začátek – odkud před časem vyšel – totiž do Beeršeby.
Děkuje
a staví oltář Bohu, který chce dát prostor svobody pro všechny lidi.
Tu
přichází i král Abímelek se svým starým známým – generálem a ještě jedním takovým
podobným - Achuzatem. Achuzat v překladu znamená – ten, kdo se chápe
silou. Jak známo – psychologický nátlak je v přítomnosti symbolu síly a násilí
– velmi účinný.
Izák
se však nenechá zastrašit přítomností demonstrace síly. Stejně jako kdysi
Abraham se nebál a vyčetl Abimelekovi chování jeho lidí (tenkrát šlo také o
ukradenou strudnici) – i nyní připomíná Izák Abimelekovu nespravedlnost.
Běžný
člověk – když většinou vidí demonstraci síly, tak uteče – vždyť by se mu mohlo
něco stát. Nebo jeho dětem, nebo jeho majetku, nebo jeho zaměstnání.
Izák
se nebojí. A i nám vzkazuje: nebojte se! Spravedlivý zápas bezmocných má smysl!
Tu
Abimelek poznal, že s Izákem je Hospodin, a že s ním prostě nic nezmůže,
tak se snaží uzavřít s ním smlouvu. Veliký král, veliký politik –
s nomádem. I přes to, že jim Izák nahlas řekl, že to byli oni, kdo jednal
zle.
Abímelekova
strana ustupuje a slibuje, že už se Izáka nikdy nedotkne a že s ním bude
jednat jen v dobrém.
A
opravdu – Abimelek mizí z horizontu Bible, Izáka a jeho lid nechává na
pokoji.
Izák
jim nabídl víno a chléb – nebylo to jen obyčejné jídlo – ale bylo to jídlo na
potvrzení smlouvy. Podobně jako když se Ježíš dělil o chléb a víno se svými učedníky.
Od té chvíle směli věřit, že budou žít v míru.
I
my, když se setkáváme u SVP, věříme, že prožíváme obnovení nové smlouvy mezi
lidmi a Bohem, skrze JK. I my smíme věřit, že BK tady na zemi už působí!
Potom
Izák Abímeleka vyprovodil v pokoji.
Abímelek
přijde a chce s ním uzavřít smlouvu, protože ho začal - díky tomu jak Izák užíval
uvážlivě, trpělivě, s nadějí a obrovskou trpělivostí svou velikou moc - považovat
za toho pravého, čili požehnaného.
Zaslíbení
přináší ovoce.
Boží
milosrdenství je tu pro všechny – i pro ty, kteří se dříve provinili. Ať je
voda živá místem, kde bude oáza jak pro Žida, tak pro pohana. Izák je přivítá a
společně sednou k jednomu stolu.
-------------------------
Shrnutí – ponaučení
K čemuže
se Izák prokopal?
Bezmocný Izák má větší sílu
než mocný Abímelek.
K nenásilnému prsoazení
dobré věci je potřeba víc vnitřní síly (víry) než k násilnostem.
Velikost
a kvalita jeho „požehnanosti“ se neměří výnosy polí ani produktivitou stád -
ale schopností ustát hrozící konflikt.
V
čem je skutečně Izák požehnaný, vysvítá až v závěru příběhu - po vykopání třetí
studně (Rechobot) - kdy Izáka Bůh Abrahamův ujistí svou žehnající blízkostí.
(jako by mu v té chvíli říkal - teď z tebe mám radost Izáku, pochopil jsi, proč
jsem povolal tvého otce, jdeš tímhle světem jako požehnaný)
A
také – v neposlední řadě – jeho požehnanost vysvítá, když za ním přijdou
jeho protivníci s užaslým zjištěním - „s tebou je Bůh!“
Modlitba
Blaze tichým – neboť oni dostanou
zemi za dědictví.
Děkujeme ti, že jsi nám ukázal –
jak se projevuje požehnání, k čemu vede.
Děkujeme ti, že nás posiluješ,
abychom ve tvém jménu činili dobro, i když nám ostatní budou házet klacky pod
nohy.
I když se třeba zdá, že lež a
pokrytectví mají navrch. Prosíme Pane o tvé požehnání. Skrze JK.
Žádné komentáře:
Okomentovat