Kázání jsem zpracoval podle kázání Martina Prudkého
Mt,
6,9-14
uvední
do tématu
Soustředíme se na jeden aspekt: tvá vůle
v nebi i na zemi.
Co to znamená? Že se přimlouváme, aby to
v nebi klapalo?
Ne – naopak.
Prosíme, abychom dovedli rozpoznat – co je
Hospodinovou vůlí.
Protože různým způsobem nám Bůh svou vůli už
také zjevil. Třeba v Ježíši Kristu.
Hospodinova vůle se děje i bez nás, mimo nás –
přesto však PRO nás.
Podobně jako chodí rozsévač a rozsívá dobré
zrno. I když někteří lidé tomu nevěří nebo to odmítnou, nebo přijmou špatně,
rozsévač přesto svou práci koná. Sestupuje k nám – jako z velikého nebeského
žebříku spuštěného až k nám.
A že Pán má o nás zájem (i v naší nouzi) –
si zazpíváme.
Druhé
čtení
Genesis 28,10-22
Kázání
Někdo by mohl říct, že Jákobův sen je
potvrzením toho, že Jákob je vyvolený, že udělal dobře, že ukradl Ezauovi
požehnání, že Rebeka udělal dobře, když to všechno zosnovala.
Takhle nějak to začne vyznívat, když si
začneme myslet, že my lidé jsme svatí sami od sebe. Ta celoživotní svatost –
neměnná svatost – je svatá i v mládí – a proto světec nemůže udělat prostě
v životě žádnou chybu.
Takhle bohužel mnoho vykladačů vysvětlovalo
ten minulý příběh a tedy i ten dnešní.
Ve SZ se k pochopení toho, co to je
vyvolení roste postupně. Podobně v NZ učedníci postupně chápou, kdo je
Mesiáš – co to znamená Mesiáš. Že to není zázračný léčitel, ani zázračný
vojevůdce, ale ten, který se ponížil a na sobě nesl nemoci a viny naše. Došlo
jim to až nějakou dobu po ukřižování.
Petr musel třikrát zradit, aby pochopil, co
udělal a koho zrazuje. Abraham i Izák dělali chyby a často se vraceli zpět.
Přesto, že byl Abraham otec víry – dokonce lhal a pak toho litoval.
Nebylo by divné, kdyby byl Jákob svatý hned od
narození? Ano – bylo by to divné a proto si dovolíme o vyvoleném Jákobovi
mluvit jako o člověku, který teprve měl dosáhnout hlubšího pochopení Toho, kdo
povolal jeho děda a otce.
Minule jsme skončili v dost neradostné
situaci. Rodina Izáka a Rebeky se rozpadla.
Ezau se zařekl, že Jákoba zabije, jestli se mu
ještě někdy ukáže na očích.
Abraham vyšel z Cháran do "země, kterou
mu Hospodin ukáže". Jákob směřuje přesně naopak – prchá před svým bratrem
z této země zpět do Cháran...
– Jako i jinde v Písmu zeměpis slouží
zvěstování. Jákob musí jít do exilu a abrahamovskou cestou (spoléhaje na
Hospodinovo zaslíbení) vyjít do zaslíbené země; projde-li takovým
"obrácením", do země nakonec po řadě zkoušek a tříbení dojde a bude v
ní požehnán, on i jeho potomstvo.
Jákob je sám (postavení exulanta je všude na
světě nejhorší možné), možná mu poprvé došlo, že udělal chybu, když podvedl
bratra i otce. O Bohu do té doby vlastně jenom něco málo slyšel – ale nepoznal
ho. Myslel si, že být nositelem požehnání – znamená mít moc nad ostatními. S opravdovým
Hospodinem se tak zatím vůbec nesetkal.
Na té dlouhé cestě z Beer-šeby do dalekého
Cháran se z Bible dozvíme jenom o této jediné události... Nic víc o
Jákobově cestě neslyšíme.
Je to Bét-El – místo, kde už předtím jednou
byl Abraham; – Hospodin tam Abrahamovi ukázal celou zaslíbenou zemi a
prohlásil: "celou tuto zemi dávám tobě a tvému potomstvu, na věky."
Jákob, který se zde chystá přenocovat, ani
neví, na jakém to zvláštním místě svou hlavu psance složil...
Ulehl a měl sen: Hle – žebřík spuštěný směrem k zemi a jeho vrchol se dotýká
nebes..." Kdo to kdy viděl, žebřík postavený "z nebe směrem na zem";
to je přece doslova postavené na hlavu. To je tak kuriózní představa, že ji i
většina překladatelů odmítá připustit a překládá docela "normálním"
obrazem: "na zemi stojí žebřík" (kral.; ČEP).
Slovo žebřík je v biblické řeči úplně
ojedinělé - označuje schody, totiž stupňovitou rampu – tak jak ji měly
babylonské věžovité chrámy, třeba ten chrám v Cháran, kam Jákob směřuje; po té
rampě pak mohl kněz vystoupat až nahoru do posledního patra chrámu, které díky
modrému okachlíkování navozovalo iluzi, že splývá s nebesy. Tato rampa jsou
doslova "schody do nebe".
"žebřík" který spatřil Jákob ale
není stavěn zdola nahoru (jako babylonská věž; srv. Gn 11,1-9), ale jako
"schody z nebes dolů na zem".
Jenže - Hospodinova "brána nebes" a
babylónská věž vůbec není totéž!
Babylónskou
věž staví lidé, aby byli jako Bůh – kdežto žebřík, který vidí Jákob spustil
Bůh, aby Jákoba zachránil.
To je evangelium dnešního příběhu. Podobně
jako Bůh z lásky k nám sesílá svého jediného syna – když jsme v
koncích, tak spouští směrem k Jákobovi žebřík, aby Jákob poprvé poznal,
kdo je Bůh Abrahamův a Izákův. Když je Jákob v koncích.
"A
hle – poslové Boží vystupují a sestupují po něm." –Žebřík či schody
nejsou pro kněze, pro prostředníky lidské, který v zastoupení nehodných
hříšníků vyřizuje vzkazy nebesům, ale pro "boží posly", pro
"anděly", kteří lidem vyřizují věci Boží! – Tedy: nejen ten žebřík
sám, ale i to, co se na něm děje, nevychází prvotně ze země vzhůru, nýbrž je to
dění, které pochází z nebes a poselsky míří k člověku.
K člověku - psanci, uprchlíku, který si přece
nezaslouží, aby k němu sestupovali andělé a vyřizovali mu dobrou zprávu.
Posvěť
se jméno tvé, buď vůle tvá jako v nebi – tak i na zemi.
Bůh tu zjevuje svou vůli – směrem z nebe
dolů – na zem.
"a
hle – Hospodin ! – stojící nad ním (nad tím žebříkem); i řekl: já /jsem/ Hospodin, Bůh Abrahama, tvého
otce, a Bůh Izáka. Tu zemi, co na ní ležíš, tobě dávám ... a tvému potomstvu; a
bude potomstva tvého jako prachu země a rozšíří se na Západ a na Východ a na
Sever a na Jih; a požehnány budou v tobě všechny čeledi země – a v potomstvu tvém
..." (v.13-14)
Hospodin promluvil k Jákobovi. K běženci, co
nemá, kde by hlavu složil.
Hospodin Jákobovi stvrzuje praotecké
zaslíbení.
Jak je to možné?
Jákob se v předchozí kapitole lstí zmocnil
praoteckého požehnání, když podvedl svého otce Izáka. Ezau ho za to chce zabít.
Zde se Hospodin k Jákobovi přiznává.
Právě v tuto chvíli, kdy je Jákob na dně – v
tuto chvíli mu Hospodin stvrzuje abrahamovské požehnání.
Hospodin říká: "A hle – já jsem s tebou! A
budu tě strážit všude, kam půjdeš; a navrátím tě do této země! Zajisté,
neopustím tě, ale učiním to, co jsem pravil." (28,15)
Jákob je běženec, uprchlík, psanec, který
opouští svou zemi do exilu. Tam bude vydán na milost a nemilost svých hostitelů
(jejich svévoli).
Podobně jako Izrael v Egyptě, podobně
jako Izrael v Babylónském zajetí.
A Bůh se zavazuje ... k pomoci, která
nevyžaduje nějaké podmínky. Je to neuvěřitelné. Bůh neříká: budu s tebou, když
ty uděláš to a to.
Právě tato slova říká v Mt evang. učedníkům
vzkříšený Kristus, když je vysílá po všem světě – (Mt 28,20): "A hle – já s vámi jsem po všechny dny až
do skonání věku."
Jákob /ještě v noci/ procitne ze spánku a
řekne:
"Jistě
– je Hospodin na tomto místě – a já to nevěděl..."
– A
přepadla ho bázeň. Zjeví-li se Hospodin, byť jen skrze clonu snu, je to šok.
Do té doby si možná sám Jákob připadal jako
Bůh, který skutečného Boha nepotřebuje – leda přičinlivou matku. Nebral ohledy
na druhé, šel za svým cílem.
Nyní, když o všechno přišel, nemá nic -
setkává se s živým Bohem.
Jákob na Boží zjevení nereaguje jen
překvapením a hrůzným třasem. On v tu podivnou noc jasnozřivě vysloví ještě
něco dalšího: Jákob se bál a řekl: "(Jakou
bázeň vzbuzuje toto místo!) Není to nic jiného než Bét-El /dům Boží/, /ano/
toto je brána nebes."
Teolog Martin Prudký říká:
Nemusíme cestovat do svaté země, abychom byli
Bohu blíž a byli posíleni ve víře na svatých místech ... kdekoli, kde se dva
neb tři ve jménu Páně shromažďují Pán je uprostřed nich – tam je "dům
Páně"; tam všude je z nebes vytrčen žebřík a Bůh sám přichází za člověkem.
"Toto je brána nebes!" říká
Jákob.
Kdekdo se ptá: jak se dostanu do nebe?
V odpovědi dnešního textu je skryta
neuvěřitelně silná ironie:
Jákob směřuje do Cháran, do exilu s jeho
babylónskými věžemi rostoucími do nebe.
Navíc – samo jméno Babylón (Báb-´ilu) znamená
"brána nebes". Hospodinovo zjevení, však ukázalo něco docela jiného;
žádná cesta člověka do nebe se tu nevede. - Žebřík (schodovitá rampa) se v
Izraeli nestaví ze země vzhůru, nýbrž visí z nebes k zemi, člověku vstříc.
Bůh po něm sesílá své posly, aby oslovil a
strážil svého člověka; Hospodin sestupuje, mluví ke svému vyvolenému; ujímá se
svého Jákoba, je s ním v jeho cestě plné trampot, střeží jej ... a žehná mu
(navzdory okolnostem).
Jákob se setkává s milostí a má šanci se
začít sám proměňovat. Před tím si myslel, že Bůh je ten, kdo ovládá druhé.
Najednou poznává Hospodina jako toho, kdo odpouští a miluje.
Jákob smí najednou poznat, že člověk (Jákob)
tu není od toho, aby šplhal do nebe... aby se snažil unikat ze své odpovědnosti
ve světě – ale má jít, kam jej Bůh posílá, a svou cestou podle Božího slova se
stávat požehnáním pro své bratry, být požehnáním všem čeledím země...
Jákob poprvé uslyšel, že požehnání je něco
jiného, než si dosud myslel. Mohl tak nastoupit cestu k duchovní proměně.
V tom Jákobově povzdechu o místě budícím bázeň
je přítomná možná také vděčnost, vzdech úlevy: (?!) "Tak toto je tedy
Bét-El /dům Boží/, toto je brána nebes... Ano – Hospodin je přítomen na tomto místě; – a já
to nevěděl." ( – já si to představoval úplně jinak ! – )
Jákob vyznává, že "nevěděl".
Co tedy je na tomto dnešním biblickém příběhu podivné
a zároveň nadějné?
I k tomu zdánlivě největšímu podrazáku, který
musí i před svým vlastním bratrem prchat pln strachu, zní z nebes opakované:
"hle ! ..není tu jen ta tvá
mizérie uprchlíka a beznaděj útěku před vlastní minulostí; – hle, je tu taky
žebřík z nebes; a hle, jsou tu
poslové Boží; a hle, Hospodinovo
slovo, které zvěstuje blízkost a ochranu.
I když to zní překvapivě, vůle Boží se může
dít i na zemi, nejenom v nebesích.
A to je radostná zvěst i pro nás. Hospodin
způsobuje, že se jeho vůle děje i dnes. Uprostřed nás. Jde nám vstříc - tak
jako šel vstříc Jákobovi. My nemáme šplhat do nebe, ale nebe přichází za námi.
A tak si můžeme připomenout i tuto radostnou
zvěst z minula. I když rodina Hospodinovo jméno zneužije - když si chce po svém
přivlastnit požehnání (a prvorozenství) - každý ke svému prospěchu - Hospodin
Jákoba neopouští a svou blízkost neruší.
Hospodin neopouští ani nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat