Napojit a políbit - důsledky požehnání

První čtení

Jan 4, 5-14

Uvedení do tematu:

Studny byly zavalené často kamenem, aby se do nich nedostala nečistota nebo tam nespadlo zvíře. V poušti byla studna pramenem života.

Ježíšovi je rozhovor o vodě inspirací k tomu, aby ženě řekl, že on je mnohem víc, než voda, která sytí tělo.

Tam, kde se otevírá brána k vodě, se lidi cítí jako v ráji.

Možná bylo každé načerpání vody pro tu ženu smutné, protože si vzpomněla, že tolik lidí žije v nenávisti. A že lidé jsou zlí.

Ježíš ji dal novou naději.

Ano – lidi jsou zlí, ale teď jsem tu já. Přináším ti vzkaz od mého nebeského Otce. Už nemusíš mít strach, že to všechno špatně skončí. Dobře to dopadne.

Lidi už nemusí toužit po návratu do ráje. Tam, kde je Ježíš, ten ráj prozařuje i k nám.

Ježíšova voda živá – on sám – způsobí, že se v člověku probudí pramen vyvěrající k životu věčnému.

Život věčný neznamená, že budeme mít donekonečna prodloužený tento život, který žijeme, ale že se staneme světlem.

Druhé čtení

Gn 29, 1-14

Kázání

Minule jsme skončili u zázraku.

S Jákobem jsme prožili to, co se občas stane.

Někdy se stane, po nějaké rodinné tragedii, že člověk uvidí naději. Přes všechny těžkosti, které prožívá a které si třeba sám zavinil, najednou zjistí, že má budoucnost.

To je zázrak. Když člověk zjistí, že může jít dál. A nejen to, že může jít dál lehkým krokem. Ne s hlavou svěšenou, v depresi.

Když vidí lidé neštěstí, řeknou si: ten člověk musel něco udělat – a tak se mu vede zle. Zvlášť, když víme, že se ti lidé dostali do potíží vlastní vinou. Vždyť Ezau byl ničema, Izák zapomněl na Pána Boha, Rebeka chtěla pro svého syna urvat co nejvíc. Jákob podváděl a lhal.

Člověk si může říct: byli po právu potrestáni. Zlobili – přišel trest, rodina se rozpadla, Jákob má co chtěl – věřící člověk si řekne, že šlo o Boží trest.

Jenže (jsme byli poučeni) ten příběh není o trestu, ale o milosti.

Jákob měl sen o Hospodinu, který mu spustil žebřík k zemi a pomohl mu vstát z toho smutku a osamění. Síla toho snu se přelila i do bdělého života a Jákob teď poprvé v životě věděl, že není sám. Že je tu někdo, kdo ho má rád – ještě někdo jiný, než jeho rodiče. Jakoby v něm vytryskl proud vody živé...

Děkoval v uzdraveném srdci Pánu Bohu a říkal si: ... Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.... Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.  (ž139)

Jákob poznal blízkost Hospodinovu, prožil poprvé v životě zázrak víry.

A tak tím zvláštním způsobem dostal požehnání. Nebylo to požehnání získané násilím po způsobu lidí – úskokem, ale požehnání získané z milosti Boží. Způsobem, který by člověk nikdy nečekal. V čase úzkosti a trápení, když byl Jákob na dně svých sil – opuštěný a vyhnaný uprostřed cizí země.

Tolikrát Izrael tuto zkušenost prožil. Na dně svých sil v Egyptě – když se stal otrokem. V Babylónské říši, když byl násilím odveden do zajetí.

Z velikého pokání a utrpení pochází veliké poznání: budeš milovat druhého člověka, protože i ty víš, co je to být cizincem a i ty víš, co znamená, když se tě někdo ujme a dá ti naději a odpustí ti.

Jákob prožil toto obrácení po tom, co udělal velikou chybu – po tom, co zhřešil.

Ten příběh nám chce říci: Bůh vás nechce trestat – když jste na dně – i třeba vlastní vinou. Přichází nezaslouženě, aby pomohl. A vy poznáte, že milovat druhého člověka je odpověď na Boží milost.

Jákob uvěřil Bohu: (Tu procitl ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“...)

Poznal, že není pánem svého života.

Poznal, co znamená Boží požehnání:

Požehnání slyšíme každou neděli v kostele. Požehnání nás ujišťuje, že žijeme v přítomnosti Boží a že Bůh nám jde vstříc..

Jákob se probudil a řekl si:

Konečně se mi rozjasnilo: Hospodin je se mnou – a já jsem to, až do té chvíle nevěděl, byl jsem  k tomu jako slepý...

Proto mohl vstát lehkým krokem a vyrazit. Obdržel totiž opravdové požehnání. Díky tomu už nebyl ustrašený. Dostal odvahu.

Jákob vyráží směrem do města, kde snad bydlí bratr jeho matky Rebeky. A vidí všechno z té lepší stránky. A tak může obstát v těžkých zkouškách, které ho ještě v jeho čekají.

Nestěžoval si na trápení dlouhého putování. Došel k cíli, spatřil studnu v poli. U studny kdysi nalezl Abrahamův služebník ženu pro Izáka, Rebeku – Jákobovu matku.

Jákob se setkává s pastýři a podaří se mu zjistit, že přicházejí od Lábana.

Moc s ním nechtějí mluvit, Jákob je asi podezřelá osoba. Cizinec, možná vyhnaný – exulant – takže pod člověk.

Celé to setkání se trochu začne podobat scénce z červené knihovny:

„Bratří, odkud jste?“ začíná Jákob opatrně rozhovor. „Z Cháranu.“ Jejda, poskočilo Jákobovi srdce, tam přece bydlí Lában, ke kterému jdu. „A znáte Lábana?“ „Známe.“

Moc mluvní nejsou, myslí si Já- kob ale snaží se dál. „A daří se mu dobře?“ „Ano, však tady jde Ráchel, jeho dcera, tak se zeptej jí! A už nás neotravuj!“

Tu se blíží krásná dívka.

Jé – ta je krásná – nechcete někam odejít, abychom byli o samotě? Řekne si Jákob. Napojte ovce a běžte pryč!

Nene, nikam nepůjdeme, až se seženou všechna stáda, tak společně odvalíme kámen.

Ráchel! Jákob najednou ztratí řeč. Odvalí kámen, který zakrýval studnu, načerpá vodu do koryta a přižene sem Rácheliny ovce.

Pak jí řekne (zamilovaně se na ni dívá): „Já jsem Jákob, jsem synovec tvého otce. Ráchel, já jsem tak rád, že jsem tady...“ a otírá si oči plné slz.

Co se tu stalo?

Jákob se dívá a vidí. Podobně jako se uměl dívat ten služebník od Abrahama. Nezůstává nečině sedět v domnění, že Bůh mu přihraje nevěstu sám do klína. Naopak – víra mu umožňuje být aktivní. Nenechává se odbýt nemluvnými pastýři. Dívá se a vyhlíží.

To je inspirace pro nás – hledejte dobro, hledejte aktivně Království Boží. Vždyť kámen byl odvalen.

A stane se zvláštní věc. V celém příběhu o Jákobovi se poprvé dočteme, že Jákob udělá něco pro druhého. Odvalí kámen od studně.

Ukáže se, že je v něm ukrytá veliká síla. Na co se musí domluvit víc pastýřů najednou, to zvládne Jákob sám.

Je zvláštní, kolik je v člověku ukryto – a jaká síla se vyjeví, když vstoupí do života člověka víra a láska.

Když nechal Jákob napít Ráchelina stáda, je to jakoby ji líbal. V hebrejštině se totiž řekne líbat a napojit stejně.

Jákob měl tak velikou radost z tolika štěstí najednou, že se rozplakal.

Bylo to pro něj jako naplnění zjevení z toho snu. Najednou měl nové bratry, najednou potkal ženu, která bude stát jednou po jeho boku.

Když se o Jákobovi dozvěděl Lában, běžel mu naproti, objal ho a přivedl do svého domu.

A bylo tam jako v ráji.

Vždyť ten Lábanův šťastný výkřik – ¹⁴ Lában mu řekl: "Ty jsi má krev a mé tělo!" – se ozval také v zahradě Eden.

Jákob byl najednou doma. Měl rodinu, byl v bezpečí a šťastný.

Není určitě náhoda, že s prožitkem naplnění souvisí odvalení kamene – aby se uvolnila voda živá. I v evangeliu čteme, co se stalo, když byl kámen odvalen – z hrobu. Učedníci Ježíšovi dostali po tom všem zoufalství a beznaději novou naději. A taky poznali, že skrze Ježíše jsou všichni děti jednoho Otce. Právě tak jako Jákob najednou poznal, že spolu s Ráchel tvoří jednu rodinu.

Byť se Jákob nacházel spíš na východ od Ráje než v samotném ráji – přesto tam nalezl požehnání. Nalezl Ráchel a jeho životní příběh se stočil dobrým směrem.

Jak víme z dalšího pokračování – před Jákobem čekají ještě mnohé zkoušky. Ukáže se, že žádný konec není definitivní, a před Izraelem je daleká budoucnost.

Zase putování do zaslíbené země – do ráje, který je před námi a který slibuje sám Hospodin. Jinými slovy: do božího království.

Ten příběh nám chce říci: hleďte dopředu a nebojte se, vyhlížejte Boží království.