První čtení
Marek 15: 33-39 A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží."
Druhé čtení
Gn 39
Kázání
Minule jsme četli o Judově životním příběhu. Ten Juda, který navrhl bratrům, aby prodali Josefa do otroctví. Juda – Jidáš – ten, který se snaží vyřešit svoje problémy tím, že se zbaví nepohodlného.
Judu nakonec zachránila Támar, která sama nasadila život i svou čest, protože uvěřila Hospodinu – ona pohanka – tak zahanbila vyvolený lid. Dozvěděli jsme se, že díky odvážné Támar Judovo pokolení nezaniklo, ale naopak z něho jednou vzejde Mesiáš. Záchrana toho, kdo si podle všeho záchranu nezaslouží, je čin, který neumíme pochopit – ale který se v bibli často opakuje. O mnoho staletí později neznámá žena - pohanka - ukáže Ježíšovým učedníkům, co to znamená věřit.
A jak je to s virou a se sny Josefa? Už se naplnily? Už se mu klaní bratři i otec i matka? Jakým způsobem bude Josef pro druhé požehnáním? Na jedné straně jsou představy lidské a na druhé straně jsou činy Boží. Bible nám často opakuje, že opravdové požehnání přichází jinak a jindy, než si to my představujeme a přejeme. Sám Josef nechápal své sny, nechápali Josefa ani jeho bratři a zrovna tak nechápali učedníci Ježíšovi jeho cestu. Bůh ale nechce, abychom zůstali nechápaví. Na konci příběhů se dozvídáme, co lidé udělali špatně a co dobře. I v případě mesiášství Ježíšova nemáme zůstat nevědomí. To bychom se mohli vymlouvat na naši nevědomost. Na konci evangelia se dozvídáme – jak to bylo s Ježíšovým mesiášstvím.
Poprvé právoplatně vyznal Ježíšovo mesiášství naprosto nepravděpodobný člověk – římský setník tváří v tvář Ježíšově smrti na kříži. Z Ježíšových učedníků by si nikdo nikdy na takovou představu nevsadil. Že se to stane zrovna tak na tomto místě a v takové souvislosti. Jak je to tedy se sny Josefa? Plní se nebo ne? Dá nám Josefův příběh klíč k jeho snům?
Josefovy sny jsou nesmysl – mysleli si bratři. A tak se mu je snažili dost důrazně vymlátit z hlavy. Stejně jako se o to snažili lidé, kteří nechali ukřižovat Ježíše. Jenže ty sny dal lidem do hlavy Bůh. A tak není snadné ty sny dostat z hlavy. Josef sestoupil do Egypta, bylo to jakoby sestoupil do podsvětí. Vždyť v Bibli se do Egypta sestupuje vždy dolů – ne zeměpisně – ale morálně. S Josefem se stal na té pouti zázrak. Doslova tam zemřel starý Josef – starý Adam. Zemřel tam ten Josef, který byl zvyklý na to, že on je střed vesmíru. Že on je takový malý Bůh.
Jak to z textu poznáme? Nepíše se tam nic o tom, že by Josef propadl sebelítosti. Sebelítost je vlastnost člověka, který je vychovávaný jako jedináček. Nemůže snad ani za to. Je prostě zvyklý být středem pozornosti. Je zvyklý poroučet – nebo z výšky poučovat druhé (jak to dělal dřív Josef). Takový člověk své problémy svaluje na druhé nebo na Boha. Něco se mu v životě stane – třeba ho vlastní bratři udají a pošlou do otroctví – a ten člověk si řekne: Bože – jak jsi to mohl dopustit? To jsi dobrý Bůh? Jak můžeš dopustit takové zlo, aby se lidé ve vlastní rodině tak nenáviděli? Může být vůbec Bůh, když se vlastní rodina nenávidí? (když se nenávidí a soudí vlastní bratři o majetek rodičů)
A jestli je takový Bůh, tak v něho nechci věřit. Protože věřit v Boha má smysl jedině tehdy, když Bůh člověku žehná, když mu dává zdraví a blahobyt. K čemu je dobrý Bůh Izraele, který tohle všechno dopustil? K čemu je Bůh Izraele, když nechal Ježíše a mnoho dalších spravedlivých tolik trpět a poštvat proti sobě vlastní bratry? Jak vidíme, není jednoduché si takové otázky neklást.
Kupodivu – Josef si je nekladl. Josef zemřel. Jaký Josef se narodil – po tom, co sestoupil do pekel? Jaký Josef doslova vstal z mrtvých? Josef, který nevyčítal Bohu, že ho podvedl. Josef, který si celé dny nemumlal třeba tuto mantru: Judu jednou zabiju, Judu jednou zabiju... a ty ostatní taky... Josef pochopil, že cesta zhroucení a cesta msty není jeho cestou.
Je to zázrak – jedináček a člověk zvyklý na úspěchy to většinou nepochopí. Josef začal chápat, že není Bohem – a tak se mu v srdci vytvořil prostor pro opravdového Boha a pro opravdovou víru, která se nebojí zkoušek. Omlouvám se, že pořád otravuju s Jakubem, ale opět mi nedá, abych ho neocitoval: Jakubův 1:2 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. 3 Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. Téměř nic nevíme o životě Ježíše před jeho vyvedení na poušti. Nejstarší Mk evangelium nezaznamenává vůbec nic. Představuji si, že i Ježíš podobně jako Josef musel na poušti zažít hluboký vnitřní otřes a přeměnu. Teprve na poušti pochopil, jakou cestou půjde. Že na té cestě nebude prostor pro sebelítost a sebedůležitost a svalování viny na druhé. Bohužel mnoho lidí tráví své životy v uraženosti ze skutků svých bližních. A v obviňování za své skutečné i domnělé strádaní druhých.
Ponížení prvorozeného Josefa bylo nesmírné. Byl otrokem, který nemá žádná práva. Přesto Josef měl sílu žít a žít bez nenávisti.
Je to zázrak. A Josef se naučil děkovat Hospodinu za tu sílu. Právě uprostřed pohanění a uprostřed cizí země - Egypta, kde se uctívají mrtví králové jako bohové – kde jim miliony otroků staví gigantické hroby, možná právě tam pochopil, co se stane s člověkem – když si člověk o sobě usmyslí, že je bohem. Z takového člověka se stane zrůda, která rozsévá kolem sebe strach a smrt.
Jistě všichni znáte tento příměr:
Díváme-li se na zpoloviny naplněnou sklenici vínem, můžeme říct buď: ta sklenice je způlky prázdná – nebo: ta sklenice je způlky plná.
Josef žil a tak si uvědomil, že je to zázrak a naučil se děkovat za ten dar. I když mohl nenávidět za to, že je otrok v té odporné zemi, kde se uctívají mrtví jako bohové.
A nyní následuje výčet štěstí a smůly – podívejme se jak to Josef zvládne...
Koupí ho jakýsi Potífar – bohatý člověk (je to štěstí?). Zjistí, že Josefovi se velmi daří a že ta Josefova šikovnost dopadá jako světlo i na jeho dům. A tak ho pověří správou svého domu. Je to štěstí? Jenže – zamiluje se do něj Potifarova manželka – chudák – manžel je kleštěnec, tak si asi moc neužije. Skoro ji chápu... je to smůla? – Josef do toho nejde, ona se mu pomstí. Josef skončí v nápravném zařízení – je to smůla nebo štěstí? Ta Josefova scénka s Potifarovou ženou nám připomene Ježíšův zápas na poušti. Nejde jen o bulvární historku. Ta scénka nám připomene, že člověk má vždy možnost volby. Jako Kain na začátku bible nemusel zabít Abele – tady – Josef může i nemusí poslechnout Potifarovu ženu. Je to jeho svobodná volba.
Josef poznal, že ta žena by ho začala ovládat, kdyby ji k sobě nechal proniknout. Stejně jako Ježíš na poušti k sobě nenechal proniknout pokušitele. Josef nepotlačuje chtíč, je v tom mnohem hlubší volba, která se dotýká každého z nás. Půjdeš cestou dobra nebo zla? Půjdeš cestou širokou nebo úzkou? Půjdeš cestou života nebo smrti? Zneužije Josef svého postavení? Komu se bude klanět – když už je tak mocný a bohatý? Josef si vybral svého Pána, Hospodina, kterého chce jediného poslouchat, proto odmítne Potifarovu ženu. Už nemusí sloužit sám sobě, našel v sobě naopak místo – prostor – pro Hospodina. Jenže – je v tom problém: odmítnout pokušitele znamená přivodit na sebe utrpení. Zůstat pevný ve víře – znamená přivodit na sebe i v běžném našem životě často utrpení. Nelhat, když všichni kolem lžou, nebrat si co mi nepatří, když všichni kolem berou, zastat se toho, kterého na ostatní plivou. Spi se mnou Josefe, nikdo nic nepozná, jsem krásná, ty jsi úspěšný, vždyť je to tak jednoduché. Jenže on se jí vytrhne, jí zůstane v ruce plášť. „Jen se podívejte, přišel k nám hebrejec, aby se nám vysmál!“ Židák jeden – on je vinen... Ta aférka nám připomene i běžnou antisemitskou nenávist.
Když ho chtěla svést, volala na něj jménem, když se jí to nepovedlo, je pro ni židem. Žid je přece nebezpečný. Naštěstí Potifarovi po návratu došlo jak to asi bylo a Josefa nepopraví – což by musel, kdyby skutečně uvěřil, že ho manželka podvedla. Dal ho do díry. Štěstí nebo smůla? A tak je Josef znovu v díře – v nápravném zařízení. Nahý a ponížený. Smůla? Může za to Bůh nebo osud nebo paní štěstěna?
A tu se ukáže, že velitel pevnosti na Josefa dá. V Josefovi je totiž něco, co ti druzí nemají. Jakási zvláštní odvaha a síla z něj vychází. A je taky spolehlivý. A tak si dokáže zjednat respekt i v kriminále. A co vlastně ty Josefovy sny? Kriminálník má být nositelem požehnání? Ukřižovaný má být mesiáš? Co je to za logiku? Jakou roli tady hraje štěstí a smůla? Je štěstí, že si velitel kriminálu Josefa vybral jako svého pobočníka? Jak vidíme – smůla se střídá se štěstím v takové rychlosti, že je to až unavující, jeden by se z toho života zbláznil... Štěstí i smůlu můžeme brát jako příležitost k osvědčení i růstu naší víry. Myslím si, že Josef ani jednou neusnul na vavřínech (neskočil po Potifarově ženě, protože si přesně uvědomil, kde je hranice jeho moci), ale jednal jako ten, který má svůj dům postaven na skále. Totiž jako ten, který dokáže v přízni i nepřízni osudu zakládat svoje myšlení a činy na Hospodinově slově. A tak se nenechá vyvést z rovnováhy – nezblázní se štěstím, ani se nezhroutí a nezavrhne víru. (Jobe, zlořeč Bohu!) Jednal jako ten, který umí žít s vděčností (i ve chvíli objektivní nouze) – a nestěžuje si na své časné utrpení. A tak se Josef stává pevným a silným a stává se postupně opravdovým požehnaným pro ostatní.
A proto ho ani obrovské dávky štěstí a smůly nepřivedly do nemístného křepčení ani nemístného zoufalství či deprese... Jaké je tedy evangelium dnešního příběhu? V co věří nyní Josef? Už nevěří v sebe, ale věří v Hospodina, který je nad paní štěstěnou, či osudem a jeho vrtkavostí. A věří, že i když se rány osudu střídají se šťastnými chvílemi, Hospodin zůstává stále s ním. I když to třeba zrovna není vidět. A tak se Josef přiblížil svým snům.
Děkujeme ti Pane, že nám ukazuješ dobrý zápas člověka. Prosíme, abychom také dokázali jít za sny o tvém království, o tvém Synu, i o naší budoucnosti schované ve tvé náruči. I když třeba zrovna máme pocit, že tvé dílo není vidět, nebo že nekonáš.
Dej, abychom na této cestě obstáli, abychom byli jednou shledáni věrnými – tak jako tvůj požehnaný Josef.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat