sobota 8. března 2014

poušť víry

Jan 7:37  -  39;  Ex 17, 1-7                                                    

Minule jsme prošli s putujícím Izraelem první zkouškou. Lidé začali vzpomínat na to, jak to za egyptského režimu bylo vlastně dobré, jak měli v Egyptě plné hrnce masa. Rychle zapomněli na to zlé, zapomněli na nespravedlnost a na to, že ty hrnce nebyly zas až tak plné. Zapomněli, že nesměli uctívat svého Boha, protože vyznávat Hospodina bylo v Egyptě  zakázané. Zapomněli, že ani oni ani jejich děti neměli žádnou budoucnost.
Zapomněli na vítězství u rákosového moře. V krizi se většinou rychle pozná, jak na tom je víra. Protože víra je vztah. Teď přišlo strádání, neměli co do úst, neměli co pít a to bylo to nejdůležitější v jejich životě.
Proč si vlastně připomínat dobré dílo a dobré činy Hospodinovy, když mám teď hlad? Když teď strádám?
Jaký má smysl víra, když je mi blbě? Má smysl trvat na principech, když se mi nedaří dobře a navíc tím můžu poškodit svoje nejbližší? Není lepší se obrátit a utéct z nejisté pouště?  Podobná rozhodnutí stojí před každým člověkem. Cesta víry není jednoduchá, je to cesta nejistá a v režimu jako je egyptský i životu nebezpečná. Důsledky rozhodnutí vyjít za Hospodinem mohou být velmi fatální. Člověk je na poušti a nemá vodu. Víra nefunguje, lidé úpí, žízeň je veliká. K čemu taková víra, když se věřící člověk nemá líp, než nevěřící? Bible je plná podobných zkoušek, protože jich je plný náš život. V Bibli najdeme také odpovědi.
V Deuteronomiu 8:12 se říká: Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se,
13  až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, 14  jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. 15  Vodil tě velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody, vyvedl ti vodu z křemene skály, 16  krmil tě na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro.
Ten dnešní příběh Izrael četl jako podobenství. I když se člověku na cestě víry bude dařit špatně, věz, že ta cesta má smysl. Je to sice úzká cesta, po níž nejdou mnozí, není to možná cesta oblíbená, není to cesta bezpečná. Je to ale cesta, na níž zakusíš Hospodinovu lásku. Tam, kde je mrtvo jak skála a neplodno jako zem ztvrdlá na křemen, tam  Hospodin přináší proměnu, tam je voda života. Je to Bůh Jákobův, kdo uprostřed smrti dává život.
Jak zpíval Mojžíš ve vítězné písni po přejití moře, žádný jiný takový Bůh není. Kdo je jako Hospodin? Kdo ze všech idolů, autorit a všelijakých zákonitostí a sil, které na světě známe? Kdo je jako ty Hospodine?
- kdo se ujímá s takovou láskou a trpělivostí zotročených? Kdo se nedá odradit nevěrou, nářkem a ustrašeností? Kdo si vítězně poradí s hrozbou záhuby a zmaru, s mocí smrti? Kdo je jako ty?
Minule jsme četli o tom, jak se Hospodin rozhodl vystavit Izraele zkoušce: Exodus 16:4  Hospodin řekl Mojžíšovi: "Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli.
Zkouška spočívala v tom, jestli lid bude ochoten doufat v Hospodina, i v situaci, když nebudou mít nahrabáno zásob na další dny dopředu. Ukázalo se, že mnozí to nedovedli. Museli za manou běhat každý den a znovu doufat, že mana přijde, vyhlížet ji a prosit o ni. Neměli pro budoucnost jinou záruku, než naději, že na ně Hospodin nezapomene.
To byl protiklad jejich vysněným hrnců masa. Lidé na tuto zkoušku rychle zapomněli. Zapomněli na to, že je nese Hospodinova milost. V židovském výkladu bible se váže k dnešnímu příběhu tato historka: Bůh je jako otec, který nese svého syna na ramenou. Nějakou dobu šli a tu se setkali s přítelem toho otce. Chlapec se zeptal: neviděl jsi mého otce? Otec se zarmoutil a řekl mu: neseš se na mých ramenou a ptáš se kde jsem?
Lidé zapomněli, že je Bůh vede a nese. Zapomněli v něj každý den doufat i děkovat. Zapomněli na Hospodinův zákon, a tu začali žít v suchopáru.  
I ten dnešní příběh (stejně jako ten z minulé neděle)  nás vede k poznání, že naděje v Hospodina je dobrá naděje. Navíc je to naděje, která není jen pro nás, ale pro všechny.
Lidé žízní. A začnou křičet na Mojžíše: dej nám pít! A Mojžíš doslova odpovídá: co podrobujete Hospodina zkoušce? (V ekumenickém překladu je: proč pokoušíte Hospodina?) Je to již po několikáté, kdy je Mojžíš v ohrožení života. Chtěli ho ukamenovat, jako i tenkrát, co jim poprvé pošpinil pověst u faraona.
Možná by se vraždou Mojžíše zbavili i toho nepříjemného Boha. Mojžíš se stává pronásledovaným. Zvláštní. Na něj se všichni oboří, když se jim nedaří. Na něm si vylévají zlost. Exodus 17:4  Mojžíš úpěl k Hospodinu: "Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují." V příběhu o maně Hospodin zkoušel svůj lid, zde lidé zkouší Hospodina. O tom, že to byla zkoušení - pokokušení Hospodina se dozvíme dvakrát - i na konci oddílu: A a nazval to místo Massa a Meriba; kvůli sporu synů Izraele a kvůli podrobení Hospodina zkoušce:  Je Hospodin uprostřed nás, nebo tu není? (Kral: pokoušeli Hospodina, řkouce: Jest-li Hospodin u prostřed nás, či není?)
(Sidon: je v našem nitru nebo není?)
Jinými slovy: když nebude tak jak mi si představujeme a chceme, tak je to důkaz, že Hospodin není s námi...
Z toho všeho pochybování ale zůstává jedna zkušenost předávaná z generace na generaci. Hospodin pomohl.
Hospodin dokonce pomohl, i když lidé chtěli ukamenovat Mojžíše.
Ten příběh má sice dobrý konec, ale má být pro nás poučením.
Podobenstvím o tom, že je hrozné být bez vody, ale ještě hroznější a bezútěšnější je život bez víry. To je skutečná poušť. V poušti nedověry se snadno ztratí ponětí o tom, který dává vodu živou. Je to podobně jako s manou. Hospodin očekává, že lidé v něj budou znovu a znovu doufat každý den.
To se děje nějakou dobu, pak ale přichází stereotyp. Najednou víra Izraele vysychá a ztrácí se v reptalství a otupělosti.
Najednou se vypaří ponětí o tom, kdo to je
vlastně Hospodin - jak věrný, věrný a životodárný je ten Bůh, který vyvedl z otroctví.
Zde se můžeme ptát: neděje se to po nějaké době i nám?
Najednou zanikne slovo naděje i díků (máme se přece učit děkovat i v době zlé). Zůstanou jen stížnosti a vztek. Najednou se ukazuje, že lidé jsou ochotni poslouchat Hospodina, jen když se jim daří.
Hospodin Izraeli nevyčítá nedověru. Zachová se jako milující rodič.
Hospodin řekne Mojžíšovi, ať vezme sebou hůl, kterou dosl: ranil řeku Nil. Hůl, kterou rozevřel rákosové moře. - hůl jako znamení toho, že Hospodin razí cestu ke svobodě navzdor všem překážkám.
I hůl je znamení. Znamení, které dosvědčuje, že  - s Hospodinem projdete i tou nejhorší situací, nic nemá na to, aby se vám postavilo do cesty... (Proto si i tváří tvář žízni a moři a smrti a všem dalším podobným hrůzám můžeme připomínat: Prut tvůj a hůl tvá, to mě potěšuje).
Teď s ní má Mojžíš rozevřít skálu. Má to udělat všechno před svědky. Ta skála je taky znamení, protože je to skála na Chorebu, vždyť z Chorebu vyvěrá zákon jako pramen vody živé. Žalmista zpívá, že Hospodin dokáže vyvést vodu z křemene skály. (114, 8  On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod.) Ta skála je jako rákosové moře, prostě zeď - přes kterou to nejde dál.
A právě tato skála vydá vodu. Podobně jako se samo moře stalo ochrannou hradbou proti egyptskému vojsku.
Tryskající voda byla pro ty lidi znamením a má být znamením i pro nás: - Voda odplavující zahořklou nedověru
- voda dosvědčující, že s Hospodinem přežiješ a vydržíš i na místech, která jinak nejsou k životu.
- Voda svlažující příslibem, že cesta do zaslíbené země je otevřená
- Voda - jako příslib, že tě Hospodin nenechá napospas suchopáru - že tě nenechá seschnout ani uprostřed nedověry a zoufalství nebo strachu. To všechno nám o staletí později připomene s novou naléhavostí Ježíš.
Mohlo by se říct - věřícímu člověku se vyplatí při nedostatku postěžovat si a ještě trochu vyhrožovat, Hospodin dá vodu jak na povel. Tak jednoduché to není. Ano, Hospodin se oslavil a svůj lid zachránil.
Bible je ale zvláštní kniha. Pramen vytrysklý ze skály dostává dvě jména: Masa = pokušení a Meriba = spor (odpor). Pro budoucnost mají tato jména připomínat lidu jeho zatvrzelost a vzpurnost. Zatímco jiní staví památníky svých vítězství, cestu do zaslíbené země lemují „památníky nedověry a zatvrzelosti“. 
Tato nedověra a zatvrzelost není cizí ani nám. Právě proto o ní v Bibli čteme. Abychom uměli tuto nedověru a zatvrzelost odhalit i u sebe. Tragickým nepochopením toho příběhu by bylo, kdybychom si začali myslet, že ti Izraelci měli malou víru, za to my jsme o dost lepší.
Jaké je tedy evangelium dnešního příběhu?
Hospodin je věrný, i když ho lid zkouší. Není věrný proto, že je to automat na věrnost, ale proto, že naplňuje své Jméno. To znamená: vést svůj lid k zaslíbené zemi. A tomuto naplnění nemůže zabránit žádná lidská nedověra nebo strach.
Hospodin nás nese a my kolikrát o tom ani nevíme.

Modlitba
Náš Pane, děkujeme ti za dnešní radostnou zprávu. Děkujeme, že se smíme radovat z tvé přítomnosti. Děkujeme, že nám připomínáš svou blízkost i když my pochybujeme a ztrácíme se uprostřed různých zkoušek i vlastního selhávání každého dne. Děkujeme ti, že jsi s námi nejenom, když se nám daří, ale i když procházíme pouští. Prosíme, abychom v každý čas v tebe doufali a tebe očekávali. Amen.






Žádné komentáře:

Okomentovat