První čtení
Ex 3, 14-17
Druhé čtení
Lk 23,54 - 24,12
Kázání
Co se vlastně stalo
prvního dne po sobotě?
To co ženy nalezly a
spatřily jim pořádně zamotalo hlavu.
Nezamotalo to hlavu jenom
jim, apoštolům ta jejich slova připadala jako blouznění. A opravdu, jako
blouznění mohou připadat i nám.
Dokonce se Petr rozhodl
prozkoumat téměř s vědeckou pečlivostí to místo, běžel tam, nalezl jenom
plátna. Divil se, co se stalo, jeho rozum to nebral. Pochopil to až později, po
setkání s neznámým pocestným na cestě do Emauz.
Ženy byly bezradné, když
vešly do hrobu a tělo nenalezly. Když tam tak bezradně stály, najednou spatřily
dva muže v zářícím rouchu. Byli to muži, nikoli andělé. Kteří muži to
mohli být?
Zvláštní je, že je Lukáš
nejmenuje. Ale ti, kteří si pamatují na to, co se stalo na hoře proměnění hned
poznali, že to je Mojžíš a Eliáš.
Proč byli v prázdném
hrobu právě tito dva muži? A proč těm vystrašeným a zoufalým ženám řekli tak podivné
věci?
Jsou tam proto, aby těm
ženám navrátili paměť. Protože víra je navázaná na rozpomenutí se, a ne na
pozorování prázdného hrobu a pláten.
Někdy člověk celý život
opakuje vyznání, zná souvislosti, ale vlastně mu nedochází, že by Bůh mohl
promluvit i k němu. Je důležité, aby se rozpomenul na všechny ty
souvislosti v novém světle.
To připomínají ti muži v zářivém
rouchu vystrašeným ženám.
Říkají: vzpomeňte, nyní
jedná stejný Bůh, který jednal skrze své svědky – skrze Mojžíše a Eliáše. Není
to nějaký jiný Bůh. Není to třeba ďábel, který by se snažil ty ženy napálit.
Setkání s Mojžíšem a
Eliášem pro ty ženy znamenalo, že jim najednou mohlo docvaknout: ano, tady je opravdu
při díle Bůh Izraele. Jde o setkání s živým Bohem. Stejně jako to zažijí
učedníci s neznámým pocestným na cestě do Emauz.
Mojžíš a Eliáš tedy
znamenají svědectví: tady není při díle nějaká – neznámá prozřetelnost, ne
Osud, ne velké NĚCO (víra ve vzkříšení se nezakládá na víře, že NĚCO nad námi je)
- ne Baal nebo různá jiná božstva, kolik bychom jich na zemi napočítali.
Tady koná konkrétně Hospodin,
osobní Bůh Izraele – tedy praotců, Mojžíšův, Eliášův, proroků, Otec Ježíše
Krista.
Tady jedná ten, který dal
poznat své Jméno Mojžíšovi, a to jméno bylo: já budu s tebou, vysvobodím
tě.
Mojžíš s Eliášem tam stojí, aby se ženám
navrátila paměť a otevřela mysl právě pro tohoto konkrétního Boha a jeho
konkrétní činy.
Bylo to velmi zvláštní
řeč:
Lukáš 24: 5 "Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6
Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v
Galileji, 7 že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být
ukřižován a třetího dne vstát."
Proč hledáte živého mezi mrtvými? Co je to za otázku? To
znamená, že my živí jsme vlastně mrtví?
Ano, my živí totiž máme
smrt před sebou. Ježíš do našeho světa, do světa mrtvých přece už nepatří. Není
už Ježíš z Nazareta, ale je Kristus. Ten, který se stal spasitelem.
Ano, my máme smrt před
sebou.
Vždyť jsme to dnes říkali
také ve vyznání víry, že věříme v těla
z mrtvých vzkříšení, znamená to, že i my zemřeme.
Křesťané nevěří
v nesmrtelnost.
V čem by pro nás mohla
být smrt dobrá? Bylo by krásné, kdyby naší budoucností byl život bez smrti. My
ale víme, že naší budoucností není nesmrtelnost, ale vzkříšení – a to znamená
nevyhnutelně i smrt. Vzkříšení z mrtvých. Věříme v těla z mrtvých vzkříšení, nikoli v živýchvzkříšení.
Smrt dává životu jeho
hodnotu a vážnost. Kdyby život pokračoval stále znovu a dokola, pak by člověk
mohl stále znovu začínat, jak v počítačové hře. Znamenalo by to, že bychom
neměli žádnou zodpovědnost ve vztazích, žádná volba by nebyla až tak vážná.
Kříž, který Ježíš nesl ve svém životě by byl jen jako. I náš vlastní kříž by
byl jen jako. Přesně to volali na Ježíše ti, co se mu rouhali: sestup
z kříže. Dokaž, že tvoje smrt je jen jako. Přesně tak to chtěl satan, když
Ježíše pokoušel.
Smrt ale takovou lehkost
člověku nedává. My umíráme. A tak je všechno v našem životě důležité. Každý
člověk, každé rozhodnutí, každé slovo. Všechno má svou naprostou jedinečnou
váhu. A nebude se to nikdy stejně opakovat. Na světě není žádné jako.
Mojžíš a Eliáš se ptají
žen: Proč hledáte živého mezi mrtvými?
Není zde, byl vzkříšen. Rozpomeňte se na jeho slova.
Najednou ta Ježíšova
slova i činy - ve světle vzkříšení mají pro ty ženy úplně jinou vážnost. Právě
ve chvíli, kdy se ty ženy rozpomenuly na jeho slova, nalezly odvahu vrátit se
od hrobu a oznamovat radostnou zvěst o vzkříšení.
Tehdy se zažehla jejich
víra.
Co tím vším nám chce
evangelista Lukáš říci? Vzkříšení nejde vidět, nejde ho představit ani nijak
uchopit lidskou metodou. Vzkříšení není z tohoto světa, světa našeho,
světa mrtvých.
Ženy v hrobu
neviděli nic. Nemá proto smysl ten hrob přestavět v mauzoleum. Nic tam
není. Nemá proto smysl stavět svou víru na plátnech.
Ani Petra ohledání pláten
k víře nepřivedlo. K víře vede naopak rozpomenutí se na Ježíšova
slova, k víře vede setkání s ním při lámání chleba.
Lk nám v příběhu o
Bohatém člověku a Lazaru říká: Lukáš 16:31
Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani
kdyby někdo vstal z mrtvých.´"
Evangelista nám chce
říci, že vzkříšení nefunguje jako spouštěč víry. Nemáme uvěřit ve vzkříšení
proto, abychom začali věřit, že Něco nad námi je.
Vzkříšení je úzce spjato
s životem a dílem Ježíše. Bez něj – není.
Předně musí být slyšení
proroků, slyšení a poslouchání písma, Mojžíše, Eliáše. Slyšení díla Ježíšova. Proto
evangelista opakuje: Ježíš byl vzkříšen podle písem. Neříká – věřte ve
vzkříšení.
Evangelista nám tím
příběhem říká, abychom se jako ty ženy rozpomenuli.
Musíme se rozpomenout, navázat
vztah s Bohem Otcem, právě skrze Ježíše, teprve pak začne i v našich
životech působit moc vzkříšeného. Ne naopak.
Máme se rozpomenout, má i
nám dojít: to se stalo díky Bohu, tomu Bohu, kterému Ježíš věřil jako Otci. Vzkříšení
znamená, že Ježíšův život, jeho dílo, jeho kalich - neskončil mezi mrtvými.
Vzkříšení Ježíše znamená,
že Bůh Ježíše plně přijal. A teprve z toho pro nás plyne:
- VZPOMEŇTE, ROZPOMEŇTE
SE na jeho slova.
To co vyhlásil o BK - o
odpuštění - to jak vyváděl lidi ze zajetí sobectví i předsudků - vedl k zápasu
o zraněné a ztracené lidi - to všechno se teď může stát reálnou, tvořivou mocí
ve vašich životech.
Vzpomeňte se jak
uzdravoval nemocné, jak dával prohlédnout slepým, jak vyváděl z otroctví.
Zvěst vzkříšeného Pána
nám dává vždy znova naději - abychom nelámali hůl nad sebou nebo nad chatrným
společenstvím. Tohle už nerozhoduje.
Rozhodující skutečností
je vzkříšení - Boží čin spásy. Proto se vzkříšení dotýká předně Ježíše a teprve
potom skrze něj i nás.
Najednou smíme vítězství
ukřižovaného vždy znova přijímat a předávat jako zdroj živého ujištění: jsem s vámi,
váš život už není nesmyslnou hrou osudu.
Zmrtvýchvstání je zpráva
předně o Ježíši, ne o nás.
Křesťanská naděje je tedy
plně skryta v Bohu – ne v nějakém obecném řádu světa, který počítá třeba s
nějakým zákonem o zachování energie nebo v nějaké jiné zákonitosti (převtělování).
Apoštol Pavel tuto naději
vyjadřuje svými slovy:
1 Korintským 15:20 Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo
zesnuli.
1 Korintským 15:14 Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše
zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.“
1 Korintským 15, 21
A jako vešla do světa smrt skrze
člověka, tak i zmrtvýchvstání: 22 jako v Adamovi všichni umírají, tak v
Kristu všichni dojdou života.
Apoštolova víra stejně
jako víra evangelistů je plně zavěšena na Krista. Bez Krista pro nás není žádné
těla z mrtvých vzkříšení.
V tom je skrytý i
původ naší vlastní radosti a vždy nové naděje.
Proto mohl apoštol vyznat
na základě osobního setkání se vzkříšeným Kristem:
Římanům 8:39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v
celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši,
našem Pánu.
Děkujeme Pane za zvěst o
tvém vzkříšení. Dej, aby pro nás byla zdrojem radosti a naděje. Prosíme,
abychom své srdce zavěsili na tebe. Prosíme, aby radost z tvého vzkříšení
prozařovala i naše dny tady na zemi. Prosíme, ať je naše víra a naše svědectví
před tímto světem upřímné.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat