První čtení
1. Sa 26,15-24
Druhé čtení
Sk 9,1-9
Kázání
Saul se objevuje poprvé
na scéně vyprávění Skutků, když umírá první křesťanský mučedník, Štěpán. Tehdy
Saul hlídal kabáty těm, co Štěpána kamenovali.
Schvaloval jeho
ukamenování – byl jedním z nejaktivnějších protivníků křesťanství.
Zaslepený bojovník, který
přehlížel, kolik zla svou zaslepeností způsobil mnoha nevinným lidem.
Lidem tehdy bylo jasné,
kdo patří k Ježíšovým učedníkům a kdo je nepřítel. Bylo jasné, kdo je na
cestě dobra a kdo je na cestě zla.
Saul, který je na straně
zla, se rozhodne vydat páchat další zlo do Damašku. Má zvláštní osvědčení od
svých nařízených – Saul je ten, který dokáže vypátrat křesťany.
Z bible se ovšem dozvídáme,
že Bůh dovede na člověka nachystat velké překvapení.
Člověk v běžném
životě se změnami nepočítá. Často se říká, že lidi jsou stejní a nepoučitelní.
Zvykneme si na určité vyjeté koleje a po nich jdeme, aniž bychom se dívali na
levo a na pravo.
Uděláme si na někoho
názor a ten neměníme.
Asi proto nám Ježíš svými
činy připomíná, že nemáme soudit, nemáme si druhé lidi zaškatulkovat a zlomit
nad nimi hůl.
A tak se stalo, že se
Saul přibližoval k Damašku a byl najednou obklíčen, zajat – světlem
z nebe.
Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne
pronásleduješ?"
Jednou za čas se stane
Boží vůle – jako v nebi, tak i na zemi. Nevíme kdy, nemůžeme to vypočítat,
nezbývá nám, než bdít a být nachystaní, že se to může stát. Máme být připravení
z těch našich kolejí vzhlédnout k nebi...
Obvykle máme pocit, že
nás nemůže nic překvapit. A s tím žijeme den za dnem a upadáme do letargie.
Bible se nás ale snaží povzbudit: Boží milost se děje a rozlamuje dokonce i ten
všední lidský zvyk!
Saul měl stejně jako
běžný člověk naplánovanou cestu dopředu, věděl, co se asi bude dít, jak bude
postupovat. Šel si ve svých vyjetých kolejích.
A najednou nemohl dál.
Možná byl podobně vykolejen jako Jonáš, který si zbudoval přístřešek a čekal na
zničení Ninive – a najednou mu to Bůh překazil.
Saul najednou nemohl dál.
Nemohl pokračovat dál v zajetých kolejích jako kdysi nemohl pokračovat dál
v zajetých kolejích svého otcovského domu Abraham. Nemohl dál, jako Mojžíš,
když šel kolem keře, který se rozhořel. Nemohl dál, jako mnoho dalších, kteří
se setkali s Boží mocí.
Najednou byl Saul bez
síly, jako by byl mrtvý.
A uslyšel otázku "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?"
David se ptal krále Saula
– proč mne pronásleduješ?
Na to si možná Saul vzpomněl,
znal přece bibli. V té chvíli mu to došlo: myslel jsem, že dělám přesně
to, co chce Bůh – a zatím jdu proti němu.
Saul se zeptal – kdo
vlastně jsi Pane?
To je hluboká
existenciální otázka věřícího člověka. Myslel jsem, že tě znám, od malička mě
učili, kdo je Bůh, chodil jsem do těch nejlepších náboženských škol, byl jsem
vždy počítán k nejhorlivějším. A najednou nevím, kdo jsi. Myslel jsem, že
vím, že stojím na správné straně a dělám vše správně – a najednou se můj život
zhroutil. Kdo vlastně jsi Bože?
Celý život jsem chodil do
kostela, sloužil Bohu a teď se najednou ukazuje, že vůbec netuším, kdo Bůh je.
Saul uslyšel odpověď: já
jsem Ježíš, ten trpící mesiáš, jehož učedníky ty s takovou horlivostí
pronásleduješ.
A tu se stalo něco
zvláštního.
Pro Saula se stal klíčem
k Hospodinu Ježíš – trpící a pronásledovaný mesiáš.
Ne tedy mesiáš, který
vítězí svou silou, ale mesiáš, který zakusil utrpení ze strany mocných tohoto
světa. Mesiáš, kterého pomlouvají a posmívají se mu a neberou ho vážně.
Pronásledovaný mesiáš zbožnými lidmi. Ježíše nepronásledovali ateisté, ale věřící.
Ani Saul jako věřící
člověk tohoto mesiáše nebral vážně a jistě ho i urážel. Proč by se Bůh ukázal
lidem právě v tomto slabém Ježíši? Vždyť je to celé na hlavu – Bůh by
přece mesiáše nenechal ukřižovat.
Jenže - právě tento
ukřižovaný pronásledovaný Kristus se stal Saulovi klíčem k Bohu. Tak – a
ne jinak – vstoupil Bůh do života Saula.
Jak se může stát klíčem
k Bohu někdo, koho sám Saul před tím pronásledoval? Klíčem k Bohu by
měl být přece někdo, koho Saul uctíval.
A co naše vlastní
uctívání Ježíše? Nechce nám ten příběh připomenout i naši vlastní zálibu
uctívat na Ježíšovi to, co vítězí a zamlčovat jeho utrpení a pronásledování?
Kolikrát zvítězila naše snaha být na straně vítězů nad Ježíšovými činy v tomto
světě?
Vždyť kolikrát byli
věřící podobni myšlení Saula? Zastávali obraz Boha jako toho, kdo
v tomto světě udělá jednou pro vždy pořádek pevnou rukou. Přinutí lidi
poslouchat jedinou správnou cestu. Kolikrát církev tvrdila a tvrdí, že je jen
jedna zaručená pravda – a náhodou – tuto pravdu máme MY.
A kdo se nepřidá, ten
skončí špatně.
Jenže Saulovi bylo dáno
poznat, že Bůh promlouvá skrze pronásledovaného a trpícího Ježíše. Bylo mu dáno
poznat, že právě takto Bůh Izraele mluví k lidem. Ne skrze sílu, ale skrze
trpícího a pronásledovaného Krista.
Saul tři dny neviděl
nejedl a nepil. Měl sestoupit do tmy, nechat se vést jako malé narozené dítě.
Pak teprve začít konat.
Ten, který kráčel
v čele a bil se za Hospodina, pronásledoval odpadlíky se najednou stal
malým dítětem. Potřebuje ruce druhých lidí, aby ho vedli dál – k nové
budoucnosti. Najednou už není vůdce, ale pokorný služebník pronásledovaného.
Děkujeme ti Hospodine,
Bože Abrahama, Izáka a Jákoba – i pronásledovaného Davida - Otče ukřižovaného Ježíše – děkujeme, že nás
dokážeš zarazit, překvapit, proměnit - a znovu postavit na nohy -
děkujeme ti, že povoláváš
i ty, nad nimiž my bychom dávno zlomili hůl. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat