2Kr 23, 21-23
Druhé čtení
Sk 14, 21-28
Kázání
Předminule jsme ze Skutků apoštolských četli příběh o tom, jak Pavel s Barnabášem uzdravili ochrnutého člověka v Lystře, jak ten člověk vyskočil a pak začal chodit.
Místo, aby tamní obyvatelé Lystry chválili Boha, tak udělali bohy z Pavla a barnabáše. Pavel se jim to snažil rozmluvit, ale ukázalo se, že ač ti lidé provolávají Pavla za boha, nejsou ochotni naslouchat. A tak se dav obrátil proti apoštolům a začali Pavla kamenovat. Přesto i v těch místech se k Bohu obrátilo několik lidí, vzniklo tam malé společenství křesťanů.
Pavel odešel dál, do Derbe. Všude se našli lidé, kteří uvěřili evangeliu a vznikaly tak církve – nová společenství, nové sbory.
A potom se vraceli. Vraceli se přes všechna ta místa, kde před tím byli. Už tam nečinili zázraky, neprobíhalo žádné soupeření s místními bohy. Sbory už žily podobným životem uprostřed dní i všedních výzev, jako žijeme my.
Z toho dnešního oddílu je patrná stále se opakující výzva k trpělivosti.
Jednotlivá společenství začínají totiž žít samostatným, všedním životem. Podobně jako třeba naše společenství v Soběhrdech.
Apoštolové posilovali učedníky, povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře, ustanovovali staršovstva, svěřovali učedníky Pánu.
Shodou okolností jsme minule při rodinných bohoslužbách vzpomněli jeden dávný příběh, který také z jiné strany popisuje podobnou zkušenost.
Na začátku jsou chvíle plné napětí, někdy vytržení, chvíle zamilovanosti, ale časem přijde potřeba trpělivosti...
Ten SZ příběh z minula byl o nalezení svitku tóry v čase, kdy už lidé zapomínali na Pána Boha. Zdálo se jim, že mocné činy, které se v Bibli popisují jsou jen dávná minulost, jsou to jen pohádky.
Moudrý král Jóšijáš však poznal, že Boží slovo je mocné i v době, která je vzdálená dávné době vyjití z Egypta. A tak se rozhodl Božím slovem řídit a zachránil tak sebe i svůj lid od zničující porážky.
I dnes čteme o tom, že Pavel připravoval církve v jednotlivých městech na život v dlouhém období. K životu víry také patří trpělivost a běžné životní situace, ne jen doba boje.
První křesťané zjišťovali, že život církve, život podle evangelia může být během na dlouhou trať a navíc to nemusí být vždy ani příjemné.
Skutky apoštolské 14:22 Potvrzujíce duší učedlníků, a napomínajíce jich, aby trvali u víře, a pravíce, že musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího.
Pavel je neposiloval slovy, která by jim nalhávala, že když přijali Krista za svého Pána, bude se jim dařit v životě snadněji. Opět narážíme na tuto zvláštnost a provokaci. Říká jim: založili jste tady sbor a od nynějška budete muset překonat mnohá utrpení, než vejdete do BK.
Apoštol lidem neříká: od teď bude vše perfektně fungovat a vy budete vypadat – jak to vídáme na některých obrázcích: šťastná smějící se rodina naproti modrému nebi.
Apoštolové různými slovy nové učedníky posilovali (v kral: Potvrzujíce duší učedlníků, a napomínajíce jich). Oni se je snažili utvrzovat v díle Pána Boha. Vypravovali jim příběhy ze SZ o vysvobození, vyučovali je v díle záchrany. Ti lidé měli být natolik vyučeni a utvrzeni, že překonají i časová období, kdy se zdánlivě nic neděje a kdy je třeba vytrvat v životě evangelia a svědčit o Kristu před tímto světem. Podobně jako dnes.
To apoštolské utvrzování (zpevnění) se řecky řekne (EPISTÉRIDZÓ) latinsky - CONFIRMARE. Jak si to představit? Co to je vlastně tedy původně to upevňování – konfirmace – ve víře?
Toto utvrzení se děje vždy, když přijdeme na bohoslužby, na biblickou hodinu, do společenství – prostě všude tam, kde zaznívá evangelium.
Proto si také společně čteme ze Skutků apoštolských, abychom byli upevněni ve víře, že naše konání má smysl, že takhle žili před námi učedníci Kristovi a takhle smíme žít v naději i my. Jsme zde, protože se cosi začalo odvíjet díky Kristu před více než 2tisíci lety.
Apoštolové sice neslibují učedníkům bezstarostný život, ale upevňují je (konfirmují) v důvěře v Boží věrnost. I když se vám bude dařit špatně a i když se bude zdát, že je to běh na příliš dlouhou trať, i když se bude zdát, že to naše činění nemá smysl uprostřed tohoto světa – vězte, že Bůh je věrný a své dílo neopouští. To je apoštolská konfirmace – apoštolské upevnění ve víře.
Protože apoštolové tušili, že život jednotlivých sborů může být během na dlouhou trať, dovolili si zakládat zárodky církevních institucí.
Z dnešního oddílu se dozvídáme, že Pavel s Barnabášem ustanovili v každém sboru staršovstvo – a to volbou. (CHEIROTONEÓ) kral: A zřídivše jim, podle daných hlasů. V ekumenickém vydání je (ze záhadných důvodů) výraz pro volbu v poznámce pod čarou, přitom v řeckém textu je výslovně – zvolili – ustanovili - hlasováním. Latinsky – ordinovali.
Když ve sboru hlasujeme, nejde tedy o nějakou hru na demokracii. Všechny naše volby v církvi mají opodstatnění už v prvotní církvi. Staršovstvo vzniklo jako apoštolské ustanovení, které má za úkol naši víru utvrzovat, udržovat – konfirmovat – abychom se nerozběhli chaoticky do všech stran a neskončili jako ovce bez pastýře.
Sbor nemá být davem, kde jedni druhé překřikují, nemá být ani slepě poslušnou skupinou, kde se moci ujme ten nejvýmluvnější nebo nejschopnější jedinec. Sbor má být veden více lidmi - těmi, které lze v jejich postavení kontrolovat, které lze i odvolat – tím, že je příště nezvolíme.
Z dnešního příběhu se také dozvídáme o modlitbě a postu. V modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu. Půst, to je vědomí, že nezáleží na tom, čím sami sebe nasytíme, ale jak jsme schopni očekávat na dary a sycení od Hospodina.
Nakonec se dozvídáme, že apoštolové kral: poručili je Pánu, v kteréhož jsou uvěřili. Dosl, ponechali je napospas Pánu, jemuž uvěřili.
Pavel a Barnabáš netrvají na tom, že oni sami museli být v těch sborech přítomni. Že by to bez nich nešlo.
Apoštolové se vrátili do Antiochie v Sýrii, kde o všem vypravovali.
Pavel prostě přijímal od Pána a taky to odevzdával – jak to známe z uvedení do SVP. Co jsem přijal, to také odevzdávám...
Pavel přijímá od Pána evangelium, zvěst o ukřižovaném a vzkříšeném mesiáši – a také ho lidem předává – odevzdává.
Možná se to zdá divné, apoštol jde, zakládá sbory a nechává je jakoby napospas osudu.
V tom činění je ale skrytá zvláštní síla a naděje.
Apoštol totiž věří, že tato zvěst je mocnou silou, která ty lidi dál povede.
A proto si může dovolit z těch založených sborů odejít - a nechat je - ať sami kráčejí po cestě vstříc Božímu Království, dokud Vzkříšený sám nepřijde.
A tak jsme na tom i my tady v Soběhrdech. Evangelium vzkříšeného Pána zve k důvěře, že i s
minimální lidskou výbavou, bez předchozí připravenosti - se na tu vysilující pouť skrze časy
můžeme vydat.
Bible nám dosvědčuje, že evangelium dodá síly klesajícím nohám - přivede na cestě spolehlivě k pramenům občerstvení - a dokonce nás povzbudí a postaví na nohy.
Žádné komentáře:
Okomentovat