Gn 17, 15-27
Druhé čtení
Lk 1, 5-25
Kázání
Minulou neděli jsme si s dětmi připomněli prorocké vize mesiášského věku. Prorok Iz vylíčil, jak vzejde z pařezu Jišajova (totiž z potomstva krále Davida) výhonek, který bude soudit zemi spravedlivě. Nuzák bude mít zastání, celá země dojde pokoje, protože nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.
Hospodin se ujme vlády nad světem.
Tato vize mesiášského věku nepřišla v době oplývající blahobytem, ale v době zlé. Na zemi se šířila nenávist, zloba, závist, lidi se navzájem všelijak trýznili a mučili.
Jednou o několik staletí později v podobně špatné době rozpoznají lidé kolem Ježíše z Nazareta, že právě on je ten, o němž prorok Izaiáš mluvil.
Prorok věří, že přijde Mesiáš, který bude schopen lidi uzdravovat z jejich zloby a nenávisti. A že je bude léčit milosrdenstvím, spravedlností, laskavostí, pochopením, citlivostí.
Takto spolu s mesiášem bude vstupovat mezi lidi Boží království. A mesiáš si vyvolí v tomto světě učedníky a ti mu budou pomáhat. V tom je náš úkol, podílet se na tom dobrém, co přináší Mesiáš.
Někdy to vypadá, že rozbité vztahy již nelze napravit, že křivd bylo spácháno příliš mnoho. Strom života byl pokácen a zbyl jen pařez, z něhož už nemůže vzejít nový strom. Prorok Iz přece věří, že strom se jednou zazelená a vzejde z něj nový strom a vydá krásné ovoce.
I tam, kde není žádná budoucnost se najednou může stát, že zasvítí paprsek světla.
==============
Evangelista Lk ukazuje přicházení tohoto světla na jednom smutném lidském příběhu.
Zachariáš s Alžbětou takové světlo čekali celý život. Ale světlo stále nepřicházelo.
Zachariáš s Alžbětou patřili k lidem odvážným, protože byli Pánu Bohu věrní, žili bezúhonně.
Nicméně jejich život byl poznamenán, nemohli mít děti. Možná se báli, že nevejdou do mesiášského věku, protože sami neměli žádnou budoucnost. Ten jejich život byl obrazem poznamenané země. Země, která nemůže dojít naplnění.
Bůh se rozhodl, že právě na tomto nenaplněném manželství vyjeví své plány s lidmi. Aby lidé poznali, že na ně nezapomněl. Není proto náhodou, že jméno Zachariáš znamená Bůh pamatuje.
Zachariáš měl zvláštní poslání v chrámu, připravoval oběti, pronášel modlitby a další různé obřady, které se tam tehdy konaly. Jednou na něj připadl zvláštní úkol, ke kterému byl vylosován. Měl vejít až do vnitřní části chrámu, kam běžně nesměli ani kněží a měl tam zapálit vonné kadidlo na znamení modlitby.
11 Tu se ukázal posel Hospodinův stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. 12 Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. 13 Posel mu řekl: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.
Zachariáš už byl ale tak vysílený trápením, že tomu Božímu poslu neuvěřil. Nic nedokáže změnit můj životní úděl. Zvlášť, když je člověk starý, tak už přece nemůže čekat žádnou změnu. To víme ze zkušenosti, to má jasná pravidla.
A tak se pomalu ale jistě Zachariáš připravoval na to, že jeho život budoucnost nemá.
A teď uslyšel slova o tom, že jeho manželka porodí syna, který se bude jmenovat Jan.
Navíc, tento Jan bude důležitým svědkem přicházejícího Mesiáše.
Jan totiž znamená Bůh je milostiv.
Zachariáš tedy odpověděl tak, jak bychom asi odpověděli i my v jeho věku a zkušenosti. "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku."
Zachariáš se mohl zachovat i jinak – řekli bychom jako blázen. Mohl začít skákat radostí, tancovat, děkovat. Děkovat Pánu Bohu za to, že si na něj vzpomněl.
Někdy je to tak, že člověk – i když se setká s Hospodinem, jeho vlastní vnitřní smutek mu jako závoj zastíní oči a on zůstane slepý. Zachariáš – až byl kněz, ač stál v nejvnitřnější části chrámu – se s Hospodinem odmítl setkat.
Jakoby mu ten Posel Hospodinův řekl – Zachariáši, ty jsi tu mou radostnou zprávu utopil v nedověře, ani nechceš poděkovat Pánu Bohu, že se slitoval a sklonil k tvému neštěstí.
Pak nezbývá, že budeš mlčet doopravdy, dokud se ty věci nestanou, dokud se nestane skutečností to, co Bůh zvěstoval.
Když je dlouho tma (jako v těchto dnech), když ta tma ale trvá roky, desetiletí, tak tma člověka postupně promění, a člověk přestane věřit, že je nad tou tmou ještě nějaké světlo, nějaké slunce.
Když je člověk dlouho v zajetí, tak přestane vyhlížet svobodu. To je přirozené a lidsky pochopitelné.
Když všichni kradou, tak člověk začne krást taky, protože by jinak okrádal vlastní rodinu.
Zachariáš byl věřící ze zvyku. Konal svou službu v chrámu ze zvyku.
Ano, byli i lidé, kteří svědčili podivuhodnou vnitřní silou a odvahou jako třeba Simeon. To ale nebyl případ Zachariáše.
Když člověk žije celý život uprostřed otroctví, uprostřed lži nebo nenávisti, tak se mu tyto věci stanou realitou.
Proto Ježíše odmítali věřící lidi. Byli jako Zachariáš chyceni vlastním zoufalstvím.
Nechtěli věřit, že Bůh může promluvit jinak, než jen prostřednictvím zvyku a naučených obřadů. A ani to vlastně není pravda. Vždyť ten posel Boží promluvil přímo v centrální části chrámu.
Ať je to jak chce - Zachariáš to rozhodně nečekal.
Po obvyklé době se skutečně narodil Zachariášovi syn. Všichni z toho měli velikou radost.
59 Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát jméno po otci Zachariáš.
Chtěli Hospodinu poděkovat za ten zázrak a chtěli mu dát příhodné jméno nejen tím, že je po otci, ale také tím, že Zachariáš přece znamená Bůh si rozpomenul.
60 Jeho matka na to řekla: "Nikoli, bude se jmenovat Jan." 61 Řekli jí: "Nikdo z tvého příbuzenstva se tak nejmenuje!" 62 Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno. 63 On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili. 64 Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha.
Ono vlastně jméno Jan – i když se všem jevilo jako nelogické, protože Jan se nikdo ze Zachariášova příbuzenstva nejmenoval – to jméno Jan má význam:
Bůh je milostiv. Tedy také ve smyslu: Bůh projeví své milosrdenství v tomto světě.
Právě v té chvíli, kdy se naplnilo slovo Hospodinovo, se otevřela Zachariášovi ústa. A nezačal mluvit, začal rovnou zpívat. Zpíval píseň, kterou si připomínají od té doby všichni křesťané, známe ji jako chvalozpěv Zachariášův.
V té písni se mj. praví, že Hospodin se skutečně rozpomenul. Stejně jako Marie zpívá o vysvobození z rukou nepřátel a přidává pasáž o vysvobození z vin. Končí vyznáním, že Bůh se zjevuje těm, kteří tonou v temnotě a uvádí naše kroky na cestu pokoje.
Říká se, že ten chvalozpěv byl tzv. makabejský žalm, tzn., že ho zpívali revoltující Židé pod vedením Judy Makabejského, když bojovali proti nadvládě seleukovské dynastie a jejímu hlavnímu představiteli Antiochu IV Epifanovi.
Chvalozpěv Mariin a Zachariášův tak nebyl vůbec nějakou nevinnou písničkou o naději, ale byl protestsongem vyzývajícím k aktivnímu odboji proti utlačovatelům.
Začíná se boj za svobodu. Tak to nakonec pochopil po Ježíšově vzkříšení i apoštol Pavel a po něm mnozí další, když začali uprostřed beznaděje a nespravedlnosti tuto svobodu bez ohledu na svůj prospěch žít a naplňovat.
===================
Dost podivně začíná Lukášovo evangelium.
Začíná líčením jednoho zoufalství uprostřed beznadějné situace nespravedlnosti.
Advent začíná vyznáním, že Bůh umí prolomit dokonce i odmítnutí věřícího a spravedlivého člověka jakým byl Zachariáš. Snad proto, že odmítnutí věřícího člověka je možná tíživější, než odmítnutí nevěřícího nebo nepoučeného.
Podobně jako kdysi odmítli jít Izraelci s Mojžíšem od Faraona, odmítá Zachariáš věřit, že by se v jeho životě a životě jeho bratří a sester mohlo něco zásadního změnit.
A nakonec se sám Zachariáš stává hlasatelem svobody a ve své písni zve i nás, abychom se přidali na jeho stranu.
Děkujeme Pane, že jsi nezapomněl na Alžbětu a Zachariáše. Děkujeme, že i my smíme očekávat tvůj příchod. Děkujeme, že smíme být při díle na tvém království. Děkujeme, že smíme spolu se Zachariášem a Marií volat: přijď tvé království!
Žádné komentáře:
Okomentovat