Mi 5, 1-4a
Druhé čtení
Lk 2, 21-32
Jméno Simeon může znamenat „jméno útlaku“. Šém znamená jméno, ání znamená útlak, utrpení, bída. Je to protiklad jména Zachariáš. Zachariáš znamená Bůh pamatuje. Životní směřování těch dvou starců bylo zcela opačné. Ten, který měl ve jméně vetknutou Boží věrnost Bohu nevěřil a ten, který měl ve jméně vetknutou životní bídu doufal až do konce, žil naději proti životní beznaději.
Když se naplnily dny po něž nesměla rodička podle Mojžíšova zákona mezi lidi (Lv 12), přinesli Ježíše do jeruzalémského chrámu, tak jak nařizuje Mojžíšův zákon, tedy Tóra.
První kroky, které rodiče s jednorozeným synem udělají, řídí a směruje Mojžíšův zákon. Josef s Marií jdou tam, kam jim ukazují a přikazují staré příběhy a písně a ustanovení z knihy příběhů Izraele. Vydali se do jeruzalémského chrámu a jako projev vděčnosti za narozeného syna obětovali dvě holoubátka. Byla to ta nejlevnější oběť, kterou bylo možno pořídit.
Díky tomu, že Ježíše poslušně přinesli do chrámu, se tenhle novorozený jednorozený potkal se starcem Simeonem.
Zatímco Ježíšovy dny a týdny teprve začínají, Simeon je na tom přesně naopak. Jeho život se počítá už možná jen na dny a týdny. A možná ten jeho život z lidského hlediska nebyl životem příliš úspěšným (narozdíl od církevníka Zachariáše).
Co se vlastně Simeonovi stalo?
Když Simeon zpívá "Nyní propouštíš svého služebníka, Panovníče, podle svého slova, neboť uzřely oči mé spasení tvé" - tryská mu ta píseň z nitra - jako ovoce toho, že ho po léta naplňovaly příběhy a písně Božích ustanovení a zaslíbení – byť možná jeho život šťastný nebyl.
Stářím obtížený Simeon díky těm dávným písním a příběhům a zaslíbením - potkal a rozpoznal Ježíše - jako pravé NAPLNĚNÍ svého života.
Uzřely oči mé - spasení tvé. Slovo spasení znamená vysvobození. Vyjití (exodus). Darované vyjití vstříc nové budoucnosti ze země otroctví.
I když náš život naplňuje cokoli zlého, i když nás obtížila nemoc, nechuť z toho, jak to ve světě vypadá, neschopnost udělat něco pořádného s vlastním životem - tím nejdůležitějším naplněním je ono Bohem darované vysvobození - záchrana a otevřená cesta vstříc tomu, co pro nás chystá Bůh sám. Tuto spásu – toto vysvobození znamená už jméno Ježíšovo – Jehošua – spása.
Jak ještě jinak uchopit toto vysvobození, které potkal Simeon?
Apoštol Pavel svou zkušenost setkání s milostí se spásou popsal mnohými slovy. V listu Galatským např. napsal, že Bůh sám naplnil své záměry uprostřed našeho lidského času. Podle Pavla Bůh poslal svého syna, aby nás vykoupil z moci pozemských mocností, tedy – aby nám daroval svobodu. Tak to slyšíme v chvalozpěvu Zachariášově, Mariině, Simeonově.
Spasitel přišel na svět proto, aby lidem dával svobodu, aby je vyvedl z otroctví. Nejen aby je vyvedl z otroctví v politickém smyslu, ale také z otroctví vin. Svoboda člověka se začíná zakládat na vděčnosti a z ní plynoucí odvahy být na blízku těm, kteří potřebují pomoc.
Vánoční radost a jásání - to je radost vysvobozených - těch, jimž spadly okovy. Okovy poddanství času, který jinak umí být k neunesení.
Žijeme ve světě často příliš zlém – a jak stárneme – ztrácíme přirozeně iluze, nadšení i naději. Jsme trápení různými těžkostmi tohoto světa vezdejšího a podléháme jim. Ztrácíme naději. Pro každého je to otroctví trochu jiné. Pro někoho je to zlá finanční situace, pro jiného nemoc, pro někoho může být otroctvím vztahy v rodině, se zaměstnavatelem. Pro jiného strach z budoucnosti. Těch způsobů, jak se může člověk cítit zotročený a zničený je v tomto světě nekonečně mnoho.
Apoštol Pavel všechny ty věci nazývá „mocnosti“. Právě tyto mocnosti – způsobují, že se nám zdá, že Bůh je příliš daleko a že jsme odsouzeni k tomu, abychom se tady navzájem utrápili.
Příchod spasitele je pro Simeona znamením konce vlády těchto mocností, vysvobozením z těchto mocností.
V poddanství mocností žil např. Zachariáš. Nevěřil, že by Bůh k němu mohl promluvit. Ač byl Zachariáš věřící Žid a ač se setkal s poslem Božím přímo ve vnitřní části chrámu.
Naděje, že Bůh může vstoupit do našeho temného a zlého světa a něco změnit – je příliš nereálná – i pro věřícího člověka. A tak se nemůžeme divit, že i my trávíme často svůj čas bez naděje a bez radosti, bez vděčnosti.
Simeon vyznává, že temnota byla přemožena.
Možná byl Simeon za blázna (narozdíl od Zachariáše). Člověk přece nemůže čekat po tolika letech změnu, navíc – v době, když už je starý a velmi pravděpodobně – nemocný.
Simeon ale najednou drží v náručí narozeného Ježíše a věří Bohu, že pravým králem záchrany bude dítě.
Simeon zakouší a věří – že Bůh je věrný.
V jeho písni vděčnosti zazní zvěst o tom, že dřív než smrt – potká spasení. A že to není přelud. A že má smysl vyhlížet toto vysvobození – i proti logice zkušenosti ze světa tohoto.
Simeon je vděčný, že se potkal s vysvobozením i naplněním svého života.
Naše dávání dárků o vánocích odkazuje v nejhlubší rovině - právě k této vděčnosti. Byli jsme obdarováni záchranou a tak z vděčnosti obdarováváme druhé. A v tomto smyslu nosí dárky opravdu Ježíšek, protože bez radosti z příchodu spasení by nebylo vděčnosti. To Ježíš nás činí schopnými dávat, nést břemena jedni druhých.
Simeon je na konci života, člověk by řekl, že už od života nemůže nic čekat. Přesto dostal ten nejkrásnější dárek, obdržel ujištění, že jeho život nese hluboká naděje. A jeho píseň je píseň vděčnosti.
Simeon vyznává: Teď už můžu v pokoji zavřít oči. Protože vstříc konci nejdu jako zklamaný ani jako podvedený - ale jako ten, v jehož v srdci září vánoce.
Goliáš byl přemožen, uzřely oči mé spasení tvé.
Žádné komentáře:
Okomentovat