Duch svatý jako dar, který přináší mj. nejistotu, osamění, protivenství...

První čtení

Ex 20, 1-21

Druhé čtení

Skutky apoštolské 20:22  Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká.

23  Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení.

Sk 28, 11-30

Kázání

Dnes - na svátek seslání Ducha jsme se dostali na samý konec skutků apoštolských. Apoštol Pavel se dostal na samý konec cesty - do Říma - tak jak mu vzkříšený Pán slíbil, tak jak ho Duch sv. vedl.

Křesťanské letnice se udály přesně na letnice Židovské. Proto si musíme připomenout tento svátek, abychom pochopili seslání Ducha z knihy Skutků.

Svátek seslání Ducha v židovské tradici připomíná darování Tóry - tedy knih Mojžíšových a proroků.

Podle rabínské tradice se nejdříve prý Hospodin snažil darovat svou Tóru mnoha národům světa.

Každý z nich se ptal: ‚Co je v ní napsáno?

Můžeme se podívat?‘

Přece se však našel jeden národ, který řekl, že je ochoten okamžitě přijmout Tóru, bez toho, že by musel vědět, co v ní stojí napsáno. Národ Izraele dostal Tóru o svátku Šavuot.

Šestého dne druhého měsíce po vyjití z Egypta stál celý národ synů Izraele pod horou Sinaj a přijetí Božího daru – Tóry stvrdil slovy „ונשמע נעשה – vše, co pravil Hospodin, vykonáme a uposlechneme.“

V tento krásný okamžik Hospodin znovuobnovil smlouvu, kterou uzavřel s praotci Abrahamem, Izákem, Jákobem a jejich potomky. Přijetí Tóry národem synů Izraele pod horou Sinaj se přirovnává k jeho hromadné konverzi.

Proto se nazývá Šavuot také Svátkem konvertitů.

Není náhodou, že po vylití Ducha sv. mluvili obdarovaní i prastarými jazyky - aby mohli novou konverzi přijmout nejen Židé celého známého světa, ale i ve všech dobách, i těch dávno minulých.

==============

Dar zákona je darem, který činí život člověka těžší. Proto Tóru odmítly ostatní národy. Izrael vzal na sebe břemeno zodpovědnosti - Pavel říká - že usiluje mít čisté svědomí před Bohem i lidmi.

Dar Ducha sv. je darem, který život člověka - z pohledu běžného člověka - komplikuje, protože Duch člověka pudí, aby chodil po cestách Hosodinových, nikoli po cestách lidských. Stejně jako desatero přikázání pudí člověka k určitému typu jednání.

Když lidé přijmou Ducha Božího - tak to neznamená, že si mají myslet, že jsou lepší než ostatní, ale naopak, že druhým mají svědčit službou - třeba - i když je druzí budou nenávidět.

Tak svůj úkol pochopil národ Izraele - prvotina přede všemi národy.

K této službě - být druhým ku pomoci - k službě zvěsti evangelia - byli povoláni apoštolové, když na ně byl seslán Duch, aby promlouvali v rodných řečech všech národů.

Duch Boží byl lidem dán, aby lidi vedl ke konkrétnímu úkolu, svědčit o ukřižovaném Mesiáši uprostřed světa, který tohoto Mesiáše odmítl.

Tak to vyznal apoštol Petr ve svém kázání po vylití Ducha. (Sk 2)

Tento úkol nesl také apoštol Pavel.

Apoštol Pavel nese tento úkol statečně a směle. Po mnoha útrapách přichází do Říma - jak mu bylo zvěstováno - aby i v Římě evangelium přišlo ke slovu. Není to vůbec samozřejmé, že dorazil do Říma.

Když si vzpomeneme, kolik překážek mu stálo v cestě, kolikrát by Pavel mohl svou cestu vzdát.

Z lidského pohledu by bylo logičtější a pravděpodobnější, že by se Pavel do Říma nikdy nedostal.

Mnohokrát jsme ve skutcích narazili na působení Ducha Božího, jak pudil apoštola, aby šel dál, aby pokračoval ve své nebezpečné cestě. Duch Boží kdysi dosl. vypudil Ježíše na poušť, apoštola zase Duch Boží pudí Pavla, aby pokračoval dál - když umdlévá a když rozum odmítá povzbuzovat (a navíc mu Duch zvěstuje, že Pavel bude trpět).

Jaký je vlastně smysl toho všeho? Vždyť ani nevíme, jak to s Pavlem dopadlo. Skutky - podobně jako třeba Markovo evangelium - mají otevřený konec.

Nakonec - i my, kteří tu nasloucháme - nevíme, jak to s námi dopadne.

Pavel dorazil do Říma, aby se splnilo slovo vzkříšeného Pána. Pavle - nenech se přemoci beznadějí a úzkostí. Budou tě nenávidět, budou ti klást překážky, ty se ale nakonec do Říma s evangeliem dostaneš.

Není to zvláštní?

Do císařova města, odkud kdysi vyšlo Augustovo nařízení o soupisu lidu,  který přikázal bezbranné svaté rodině trmácet se do Betléma a tam najít  spočinutí v chlévě, do města Říma přichází nyní apoštol Pavel." (P. SKála)

Apoštol Pavel se dostává se svým poselstvím do Říma, ale ne jako triumfátor, ale jako vězeň vedený k výslechu.

Pavel přichází jako svědek toho, který má moc proměňovat kvasem evangelia člověka zevnitř. Jeho svědkové jsou odmítáni, posmíváni, v menšině, v poutech - ale přesto evangelium o Božím Království, o vzkříšeném Pánu si razí cestu dál a má dokonce moc svrhnout mocné z trůnu - tak to věřila Marie.

Pavel se s evangeliem dostal až do Říma, do centra moci římské říše - přesto ale nedošlo k obracení davů na víru.

Místo toho Pavel podstoupil namáhavou celodenní disputaci s představiteli synagogy. Po vyčerpávající biblické hodině trvající celý den - bylo pár lidí, které Pavel přesvědčil.

Žádné obrácené davy. Pavel by to mohl vzdát, mohl by říci - tolik jsem se pro toto dílo napracoval - až do vyčerpání a k čemu to vedlo?

Je to zvláštní přístup - vždyť Pavel se svými zkušenostmi setkání s Kristem a jeho Duchem - by si mohl sednout do pohodlí pokojíku a modlit se, aby se ti lidi obrátili působením Ducha a sami přišli naslouchat slovu Božímu.

Pavel ale spíš místo toho připomíná rozsévače, který jde, bez umdlení rozsévá dobré zrno - a výsledek - nic moc.

Navíc - zrovna tady v Římě -  Pavel nepřesvědčuje ateisty nebo jinověrce, ale mluví k  lidem své vlastní víry. Přesvědčuje ty, kteří jsou jistí a pevní ve víře.

Rozsévač v Římě mluví k lidem věřícím. Tak se to nakonec děje při každém slyšení slova v kostele.

Evangelista nás udržuje v nejistotě - jestli náhodou my sami nejsme často v pozici těch sebespokojených věřících, kteří mají pocit, že víru mají u sebe vyřešenou a že se musí obrátit ti ostatní?

Nakonec - kdybychom nepotřebovali slyšet znovu evangelium, pak by nemělo smysl chodit do kostela a číst bibli a všechny další věci, které při evangeliu vznikají.

Slova rozsévače jsou určená i nám dnes.

Skutky nás svým koncem ponechávají nejistotě. Nekončí triumfálním vítězstvím apoštola (na konci nejsou jásající obrácené davy ani exemplární potrestání viníků) - stejně jako nekončí evangelium triumfálním vítězstvím Ježíše na kříži.

Místo toho končí skutky apoštolské nenápadnou větou: Sk 28:31  Pavel zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek.

Pavel zůstává ve vazbě - v jakémsi domácím vězení - a čeká na slyšení před císařem. Nedozvíme se už jak to dopadlo.

Přesto je ten konec zdrojem hluboké naděje - zvěst o Ježíši, o milosti, o naději, lásce a víře zní dál. Ta zvěst se dostala nakonec až k nám a my ji máme zase předávat dál.

Nejsme tu proto, abychom si navzájem záviděli nebo abychom si ukazovali svaly, kdo je pevnější ve víře. Jinými slovy - nejsme tu proto, abychom se zaměřovali sami na sebe - na své JÁ.

Jsme tu proto, abychom se - jako apoštol Pavel a mnoho dalších svědků evangelia - soustředili na radostnou zvěst o Mesiáši Ježíši, který byl lidmi vydán a přibyt na kříž, ale Bůh ho vzkřísil, vytrhl jej z bolestí smrti. (Sk 2, 23).

A tak se o letnicích roku 2015 máme znovu (naléhavě) ptát:

- stojíme o to, aby i v našem životě, společenství spočinulo, zabydlelo se toto evangelium - jehož svědkem se Pavel stal?

- věříme, že má cenu tento kvas nechat pracovat i v našem životě?

- chceme se vystavit jeho nároku, i když  evangelium často přináší nejistotu,  osamění,  protivenství, jak je Pavel prožíval?

===========

Děkujeme Pane za Ducha svatého, který nás vede k životu naplněnému, k životu soustředěnému na vzkříšeného Pána ... Děkujeme, že se díky tobě nemusíme soustředit sami na sebe.

Prosíme, abychom svými činy svědčili o tvé moci.