Evropa si chce urvat záchranu pro sebe - takové jednání vede ke katastrofě

První čtení

Jonáš, 2, 1-11

Druhé čtení

sk 27, 9-37

Kázání

Minule jsme vyslechli Pavlovo vyznání před králem Agrippou. Dozvěděli jsme se, že se za evangelium nemáme stydět, ale máme o něm svědčit podobně jako Pavel - i ve chvíli, kdy se zdá, že to nemá smysl.

Dozvěděli jsme se, že Pavel při popisu svého obrácení ke Kristu nepřetěžoval své já, nesoustředil se na sebe. Řekl to co bylo nutné, nezamlčel své viny před obrácením, ale ani se neupnul na pocity i zážitky, které jeho cestu doprovázely. Místo toho spíš mluvil o evangeliu a smyslu víry ve vzkříšeného Ježíše.

Svou cestu víry opět popsal jako cestu z fanatismu ke svobodě člověka s otevřeným srdcem, ke svobodě, kterou přináší člověku Hospodin.

Pavel tedy vyplul a nebezpečná cesta po moři se stala příležitostí pro svědectví víry.

Moře, to je biblický obraz pro všechno, co je silnější než člověk.

Není náhodou, že Izrael vyvázl z největšího otroctví právě přes Hospodinem otevřené moře.

Není náhodou, že Jonáš prožil své obrácení právě v hlubinách moře - když chtěl zemřít - , není náhodou, že Ježíš vybral své učedníky z řad rybářů, není náhodou, že Ježíš často kázal z lodi nebo své učedníky posílal do nebezpečí moře.

Známé příběhy o učednících na rozbouřených vlnách ilustrují život křesťanů po vzkříšení. Rozbouřené moře, jakoby zdánlivě netečný Ježíš, panika a strach lidí, že zahynou.

A potom - Ježíš kárající učedníky, že neměli dost víry a tak se nechali přemoci bouří a děsivou hlubinou a nekonečností vod.

Život následovníků Ježíše je přirovnáván k plavbě na rozbouřeném moři. Ježíš jim ukáže směr a potom odejde, aby se za ně přimlouval.

To je také obraz církve, která pluje v rozbouřených vodách světa vezdejšího. Následovníci Krista - či církev jako celek - v takovém obrazu často není schopná doplout tam, kam jí ukazuje vzkříšený Pán. To je smutné, nadějné ale je - že Ježíš své učedníky sice pokárá, že ztratili směr, ale nevzdá se jich.

Tak je to i s církví. Až příliš často v bouřích tohoto věku neplula tak, jak ji vytýčil její Pán.

Až příliš často my sami - jako učedníci - zklamáváme a necháváme se unést bouřemi tohoto věku a vymlouváme se na příliš silný protivítr apod.

Lukáš líčí Pavlovu cestu po moři tak, aby se i pro nás tato Pavlova plavba stala něčím víc, než jen záznamem o nebezpečí, které Pavla Potkalo.

Jakoby se nás Lukáš svým popisem událostí ptal: co se stane na moři se svědkem Kristova evangelia? Zavře se nad ním hladina a všechno skončí? Nebo je někde kynoucí spásy břeh?

Pavel je vězeň - nemá na v tom putování žádnou moc - neurčuje, co s ním bude - podobně jako Ježíš, kterého ostatní dohnali až na kříž. Přesto - právě Pavel je v tom celém příběhu jediný, který dokáže říct slovo pravdy, slovo naděje, slovo záchrany.

To je naděje: Pavlovo slovo - apoštolské slovo - platí i v bouři tohoto světa - i v situaci, kdy se logicky zdá, že toto slovo nemá žádný vliv a žádný smysl.

Pavel je bezmocný, přesto jeho slovo má smysl. Narozdíl od ostatních.

Ostatní se řídí zkušeností, nikoli svědectvím apoštola. Tak to chodí v běžném životě.

Bibli čteme, ale moc se jí neřídíme.

Když vězeň Pavel varuje svého věznitele před další plavbou, nebere to ten pán nijak vážně. Víc věří
kapitánovi a majiteli lodi (tedy zkušenému praktikovi a protřelému obchodníkovi) - než Pavlovi.

Je to obraz nás samotných, když raději plujeme s davem, než abychom věřili Ježíšovi.

Výsledek se dostavil. Přišel vichr, lodička je na širém moři a vypadá to na katastrofu.

Zdá se, že zápas s bouří nemá smysl, námořníci vyhodí z lodi všechny věci a nakonec vyhodili i lodní výstroj.

Když Pavel promluví podruhé, zní jeho slovo  doprostřed totální beznaděje.

- všichni, do posledního muže, jsou v naprosté depresi. Budoucnost je černá, nemá cenu něco čekat od života.

Všichni to vzdali, přestali jíst. To je znamení blížící se smrti, jisté záhuby.

Apoštol jim káže velikonoční zvěst. Ve chvíli naprostého zmaru a smrti zazní evangelium:

v této bouři nezahynete, ale doplujete ke břehu záchrany.

Jako by jim řekl - i když se zdá, že tento život se stal naprostým zmarem, Bůh pro vás přichystal záchranu.

Jenom tato loď vezme za své (v22). I když - její rozbité části poslouží neplavcům, aby dosáhli břehu záchrany.

Jako by v tom slově byla lehká ironie - pokud bychom si představili, že lodí může být i církev.

Pavel není světec poslaný z nebe. Naopak je na palubě potápějící se lodi jako vězeň. Ale - jeho ústy se dostává do života evangelium, poselství o záchraně.

Mají být zachráněni všichni, kdo jsou v tom s Pavlem.

Pavel jim zvěstuje - uprostřed těchto hrůz - buďte dobré mysli! (v. 25)

Vždyť právě okolo takového slova naděje vyrůstá i společenství církve - tedy těch, kteří chtějí toto slovo vzít vážně, kteří uvěřili, že záchrana je možná.

Jinými slovy - apoštol je ten, který jako svědek Vzkříšeného Mesiáše patří Pánu Bohu - a ne tomu rozbouřenému moři.

A navíc - apoštol tuto naději - vyřizuje i ostatním, kteří jsou na tom rozbouřeném moři s ním.

Jinými slovy - když se někomu z nás hroutí život - ještě to neznamená, že patřím zmaru a chaosu - ale i v tomto zhroucení smím patřit Bohu a mít naději.

Stačí se jen zamyslet, kolik kdo z nás udělal v životě chyb a kolika lidem ublížil. Do tohoto zmaru zazní apoštolova zvěst o záchraně.

Na lodi se stalo to, co je i v běžném životě obvyklé. Námořníci byli první, kteří zjistili, že země už je nedaleko, ověřili si tedy, že kázání toho podivného vězně nebyl nesmysl. Jak reagují? K čemu vede jejich „osvícení“?

Potají chtějí sebrat záchranný člun a zmizet.

Námořníkům - tedy - těm, kteří věděli víc - bylo jedno, co se stane s ostatními na lodi.

Někteří lidé mají opravdu rádi pocit, že jen oni jsou na té správné lodi a že je jedno, jestli mimo jejich loď někdo umírá na beznaděj.

Hlavně, že my jsme se zachránili. Hlavně, že jen my jsme ti vyvolení.

Kdybychom vzali akci námořníků jako podobenství, pak by to mohlo znamenat:

- chtít urvat záchranu, spásu jen pro sebe...

Jaký bude důsledek?

Záhuba pro všech...nás i potřebných.

Každý z nás si může odpovědět, jakou roli by v tomto podobenství dostala současná Evropa, když se snaží nevpustit na své území lidi vyhnané válkou z jiných zemí.

Řeknu to naplno - my všichni, kteří souhlasíme s konceptem Evropy jako pevnosti proti lidem potřebujícím pomoc jsme jako ti námořníci z dnešního příběhu.

Církev si nikdy nesmí spásu uchvátit pro sebe.

V tom podobenství je vzkaz: spása od Pána Boha platí i těm, kteří se nám zdají všelijak nehodní.

(v. 31)

Vojáci evangelium pochopili okamžitě. Jakoby to byla narážka na setníka, který jako první kdysi pochopil, že Ježíš je poslaný od Boha. Vojáci ihned přesekli lana záchranného člunu a nechali ho uplavat.

Lukáš chce říci: víra je o záchraně, o vysvobození.

Evangelium jinými slovy znamená:

Neplatí už obecně známá zkušenost: zachraň se kdo můžeš nebo - bližší košile než kabát.

Místo toho platí: buďte dobré mysli. Neutíkejte od ostatních, zůstaňte s nimi.

Není náhodou, že šťastný konec celého příběhu - je společné stolování, společné lámání chleba je předznamenáním života věčného, který dostáváme jako dar, který dostáváme jako trosečníci od nebeského Otce.

Jídlo nad propastí smrti.

Jídlo s ostatními.

Jídlo když se začíná rozednívat.

Děkujeme Pane za svědectví o tvé pomoci, děkujeme, že se máme na koho spolehnout, děkujeme že nás sytíš nadějí, láskou a soucitem.

Prosíme, abychom dokázali předávat lidem naději i uprostřed bouří tohoto věku. Prosíme, abychom se nechovali jako námořníci, kteří zneužili svého poznání na úkor ostatních.

Amen.