Deuteronomium 27:11 - 26
AMEN – zní jako odpověď Izraele – objevuje např v tom zvláštním oddíle z Dt o kletbách.
Kletba - to je slovo, které z určitých důvodů bere
sílu k dalšímu životu. A v těch jednotlivých kletbách se zmiňují věci zvrácené
- zvrácené podoby vztahu v rodině
- zvrácenosti, které si dovolují děti k rodičům,
- zvrácenosti, které si dovolují silní a bohatí k slabším, chudým, nezaštítěným. A všechno to jsou podlosti, podrazy, ohavnosti či ukrutnosti, které se obvykle páchají TAJNě.
Tak, aby mne při tom nikdo neviděl. Veřejně se tedy na ně nikdy nepřijde. A proto k nim zní slovo kletby - slovo, jež bere sílu životu, který by se chtěl takovýmto způsobem prosazovat či zajišťovat. A Izrael, lid, který se stal lidem Hospodina, svého Boha - k těm kletbám říká svoje AMEN.
Izrael stojí na hranicích zaslíbené země - a je vyzván, aby přisvědčil, že - v našem dalším životě v zemi Bohem darované nebude mít nic takového místo.
A pokud to někdo potají dělat bude, nemá budoucnost. STAŇ SE. Staň se to i naší budoucností, naším údělem.
Druhé čtení
Zjevení Janovo 3:14 - 22
Kázání
Minule jsme připomněli, že závěrečné díkůvzdání modlitby Páně svědčí o našem postoji ke světu. Vyznáváme, že žádný z lidských vládců či mocností nad námi nemá svrchovanou vládu, že nepatříme lidem, protože království i moc i sláva patří Bohu.
Ne císaři, ne státu, ne národu atd.
Toto vyznání znělo v různých sborech různě. Za toto vyznání mnoho následovníků Krista prolilo krev.
Není to laciné vyznání.
Modlitba Páně končí jedním slovem: amen. Je to ale opravdu konec? Znamená „amen“ konec?
V Gruberově katechismu čteme: slovo „amen“ je pečetí, která všechno uzavírá. Pochází z hebrejštiny a znamená: opravdu, určitě. Je to naše ano, kterým se zavazujeme žít v duchu této modlitby i Boží ano, jímž se k nám v JK přiznal.
Martin Luther píše: Bůh nám stručně předložil všechny potřeby a nouze, které na nás stále doléhají, abychom neměli žádnou omluvu, jestliže se nemodlíme. Moc naší modlitby ale záleží na tom, abychom se k ní naučili také připojovat „amen“. To znamená: nepochybovat o tom, že Bůh modlitbu zcela jistě vyslyšel a že ji naplní. Amen je výraz nepochybující víry, jaká se nemodlí nazadařbůh. Víry, která ví, že Bůh, jenž nelže, zaslíbil přivést modlitbu k cíli.
V prvním čtení jsme slyšeli, že Izrael má říkat ke kletbám – tedy modlitbě za to, aby se způsob života, který je zvrácený – nerozšiřoval, aby nerostl, ale aby zemřel – Izrael má k této kletbě říci „amen“.
Slovo – amen – znamená v tomto kontextu: staň se.
Staň se tvá vůle naší budoucností, staň se tvá vůle naším údělem.
David učí chrámové zpěváky zpívat žalmy se slovy:
Žalmy 106:47 Hospodine, zachraň nás, náš Bože, shromáždi nás z pronárodů, tvému svatému jménu budeme vzdávat chválu, budeme tě chválit chvalozpěvem.48 Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! A všechen lid ať řekne: "Amen." Haleluja.
Jinými slovy: Staň se zvěst o vysvobozujícím Bohu i naší budoucností, naším údělem.
Hebrejské slovo „amen“ znamená vyznání víry: věříme, že toto je smysluplná cesta, věříme, že Bůh jedná. A také vyjadřujeme touhu Boha následovat podle jeho vůle.
Slovo „amen“ je zvláštní slovo – také proto, že je to je jeden z mála pozůstatků původního jazyka SZ v našich křesťanských bohoslužbách, modlitbách i vyznáních. To je na jednu stranu krásné, na druhou stranu je s tím spojena potíž. Jak se křesťanství vzdalovalo svým hebrejským kořenům, přestávalo rozumět i slovu „amen“.
Víme dnes vůbec co slovo „amen“ v hebrejšitně znamená?
Jak moc tomu slovu nerozumíme – odpovídá i používání slova „amen“ v běžném životě.
V běžném životě totiž slovo „amen“ znamená „konec či smrt“ – což je vzhledem k původnímu významu nesmysl.
Když se řekne: je se mnou amen. Znamená to: – je se mnou konec. Je s ním amen – zemřel.
Samotný kořen slova „amen“ v hebrejštině znamená: víra, pravda, spolehlivost, důvěra.
V bibli se objevují tedy tyto významy: „potvrzuji, co bylo právě řečeno, věřím tomu“.
Od toho je odvozeno slovo: „omen“ – tedy: „poručník“ (tedy osoba důvěryhodná). Tak se s ním můžeme setkat například v SZ knize Ester.
„Amen“ může též znamenat: „Odvolávám se na toho, jemuž důvěřuji“.
Zajímavá je i historie užití slova „amen“ v židovské bohoslužbě. Po dobu trvání druhého jeruzalémského chrámu, tedy po téměř 600 let až do roku 70 tohoto letopočtu, se výrazu „amen“ v posvátných zdech neužívalo. Když velekněz v chrámu vyslovil velké Boží jméno, ostatní kněží i shromážděný lid pravili: „Ať je navěky věků požehnáno posvátné jméno Božího království“.
Slovo „amen“ věřící pronášeli jako odpověď na pronesené požehnání - mimo chrám.
Po zničení chrámu Římany se přestala užívat liturgická formule používaná v chrámu a zůstalo „amen“.
V Talmudu je psáno, že „kdo pronese amen celou svou duší, otevře brány ráje“. Moudří Izraele tím zdůraznili výjimečnou sílu, kterou věřícím propůjčuje společně vyslovená chvála Hospodinu. Rozhodující je samozřejmě síla přesvědčení a jeho upřímnost, nikoliv síla hlasu. Jen tehdy platí jiná talmudská zásada, totiž že „ten, kdo na požehnání odvětí amen, jako by sám žehnal“.
Nápis na západní zdi Staronové synagogy v Praze zní: „Ten, kdo praví amen, je větší než ten, kdo žehná“. (Leo Pavlát)
Slovo „amen“ nás liturgicky spojuje nejen s Židovstvím, ale i islámem.
Ámín se obecně vyslovuje v průběhu modlitby, po vyslechnutí řeči imána o pátečním shromáždění v mešitě nebo po recitaci úvodní súry Al-fátiha.
Je také jedním z 99 jmen Alláha.
(Navíc arabština jako semitský jazyk velmi blízký hebrejštině zachovává v základu kořene a-m-n – výše zmíněné významy, takže arab se jim nemusí učit jako my; ámín znamená arabsky vpravdě; skutečně)
Když na konci modlitby Páně proneseme slovo „amen“ – neznamená to tedy konec modlitby.
Neznamená to, že po pronesení této modlitby zemřeme, že je s námi amen.
Říkáme-li AMEN - vyznáváme: už teď věříme, že všechno, co stojí v modlitbě Páně je pravda. Pravda silná, spolehlivá, nosná. To, k čemu říkáme AMEN - to se odteď stává i naší jistotou.
Slovo „amen“ na konci modlitby Páně je vyznání, že nás slovo Boží uvedlo na cestu, a shromáždilo, že nás ale také usvědčilo z nevěrnosti a že nám dává novou šanci.
Přitakání Bohu tedy znamená: nechat se oslovit, nechat se pohnout – tak jako se kdysi nechal Božím slovem pohnout Abraham nebo celý Izrael, když vyšel z Egypta do zaslíbené země. Anebo učedníci, když se nechali vytáhnout ze svých životů do Kristovy přítomnosti, do života víry.
Ježíšovi následovníci poznali Ježíšovu blízkost Bohu a proto, význam slova dále posunuli; v knize zjevení čteme: Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího.
Podle autora knihy zjevení je právě v Ježíšově jméně skryta ona pravdivost, pravost, věrnost, naděje a záchrana. Ježíš je pro nás vším – počátkem –i koncem.
Když tedy posuneme význam slova tak jak ho používá kniha Zjevení, může slovo „amen“ v této zvláštní souvislosti - znamenat konec. Ale ne ledajaký – konec spojený s Ježšíem – tím, který byl věrný jako nikdo z nás...
Konec jako vyznání, že Ježíš je spasitel. Konec jako naplnění, které jednou s Kristem přijde při jeho druhém příchodu, protože je věrný.
Velikonoční doba nám připomíná, že Ježíšovo svědectví je jedinečné, Ježíš vydal svůj život, abychom byli zachráněni. Abychom poznali, že jeho cesta je pravda vysvobozující.
MODLITBA
Děkujeme Pane, že smíme poznávat tvou věrnost, spolehlivost a pravdivost.
Prosíme, abychom tě na této cestě následovali a svědčili tak o tobě světu kolem nás.
Prosíme o to skrze JK našeho Pána.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat