První čtení
Jr 17,
5-10; 14-17
Druhé čtení
Mt
28,1-7
Kázání
Ježíš zde není. To je zvěst
anděla, který sestoupil z nebe a odvalil kámen.
Nebojte se, zlo nezvítězilo,
Pilát, velekněží a všichni ti, kteří se podíleli a podílejí na zlu – všichni
tihle lidé a všechen ten zmar, který představují – nemají podslední slovo.
I když se snažili Ježíše umlčet,
zakrýt, zamknout na věky věků do temného hrobu, jejich úsilí nevedlo
k cíli. Nemělo úspěch.
Ježíše nejde umlčet.
Nejde umlčet jeho solidaritu se
slabými. Nejde umlčet to, jak demaskoval všechny strážce tzv. tradičních hodnot
– rozuměj náboženství, které vyhovuje jen určitým vrstvám, které se podílejí na
moci.
Ježíš není v hrobě, který
střeží výkonná moc římského státu. Ježíše nedokážou zadržet kamenné bloky ani
ostnaté dráty ani nejlépe vycvičená armáda na světě.
Ježíš tady není – ani u svatého
města Jeruzaléma, tradičního centra zbožnosti.
Anděl vzkazuje ohromeným ženám:
jestli se s ním chcete setkat, musíte úplně jinam. A musíte jinam hodně
rychle.
Obraz vzkříšení připomíná člověku: jestliže
budete chtít Ježíše umlčet, udělat z něho otroka svých vlastních zájmů,
neuspějete.
Evangelista Mt ilustruje události
popisem zemětřesení. Ano, všechno je jinak, všechno, co jsme si mysleli o Bohu
i o člověku je jinak.
Mt nám předává zvláštní poselství
– země se třese, protože se děje něco zcela nového, sedmého dne Bůh kdysi
odpočinul a najednou – osmého dne vzkřísil Ježíše. Stvořil nový den, stvořil
novou naději, stvořil z ukřižovaného Ježíše vzkříšeného Pána.
Ženám u hrobu začalo docházet, že
všechno je jinak. Také se třásly – jak postupně střízlivěly z letargie,
jak přicházeli k vědomí, jak jim začalo docházet, že všechno je jinak.
Ony totiž Ježíšovi před tím moc
nevěřily, naslouchaly mu, ale na druhou stranu poslouchaly především vlastní
životní zkušenosti. A ty podléhají jinému pánu, totiž strachu. Proto se učedníci
rozutekli, proto ztratili naději, proto Petr zradil. Lidské zkušenosti velí:
člověče boj se. Do ničeho moc nestrkej nos, uzavři se do skupiny tobě blízkých,
a když na tebe dopadne stín nějaké moci, tak se schouli do sebe, zraď blízké a
dělej, že neexistuješ, ono jednou bude líp, snad to nějak přečkáš.
Hlavně nevystrkuj hlavu
z davu.
Naopak jdi jak jde dav. I když je
to proti tvému svědomí.
Ženám začalo docházet, že všechno
je jinak, než jim velela životní zkušenost. Církev tehdy stejně jako mnohde
dnes zdůrazňovala, že je spolkem, který umí krásně a honosně předvádět
starobylé tradice a rituály. Z toho sebepředvádění čerpala svou vážnost.
Tohle všechno se třese.
Ukázalo se, že Ježíš je takové
církvi nepříjemný nejen jako živý, ale i jako mrtvý. Ukázalo se, že ho nejde
umlčet. Nejde ho zabít, popravit, zadupat, zmauzoleovat.
Komu že Bůh dal povstat?
Ukřižovanému!
Bůh posvítil obrovským
reflektorem na všechnu tu špínu, co lidi vymysleli, aby mohli dál oprašovat
pozlacené nápisy na bustách důstojné organizace zvané – církev.
Organizace, která se zařadila po
bok zkorumpované moci.
Organizace, jejíž zástupci
pokřikovali na Ježíše: sestup z kříže. Dokaž, že je Bůh na tvé straně!
Představitelé církve spolupracující se zkorumpovanými soudci a politiky si byli
jisti, že Ježíš je troska. Byli si jisti svým postavením, svou bohorovností.
Na to všechno najednou Bůh
posvítil obrovským relfektorem. Nejenom na tu špínu tehdy, ale po všechny časy,
kdy člověk bude chodit po této zemi. Tedy i v současnosti, kdy díky tomu jasně
můžeme vidět, jak leckteří vysoce postavení lidé kolaborují s mocí – díky
vzkříšení smíme mít jistotu, co se vlastně děje a kde je pravý Bůh.
Dějiny jsou zvláštní. Málokdo (z
protestantů) by asi v dřívějších dobách čekal, že dnes v reflektoru vzkříšení
obstojí jako věrný svědek živého Krista člověk nesoucí titul biskup římský. Např.
na zelený čtvrtek umyl nohy běžencům v uprchlickém centru v Castelnuovo di Porto u Říma. Nevybral
si jen některé uprchlíky, např. křesťany. Omyl a políbil nohy migrantů různého
vyznání jako gesto vstřícnosti v době, kdy po útocích v Paříži a Bruselu
zesílily protimuslimské a protipřistěhovalecké nálady.
Jednalo se o jednu italskou
katoličku z řad pracovnic centra, tři eritrejské koptské křesťanky, osm mužů –
čtyři nigerijské katolíky, tři muslimy z Mali, Sýrie a Pákistánu a indického
hinduistu. Papež zdůraznil, že jsme
všichni děti jednoho Boha.
Díky velikonocům vidíme, jak moc
je papežovo gesto hluboce Kristovské - hluboce lidské.
Není to gesto náboženské.
Náboženství totiž učí člověka dělat rozdíly a vede k nenávisti. Rozděluje třeba
na křesťany a muslimy. Ten druhý je pak na prvním místě muslimem a člověkem až
na místě dalším. Papežovo gesto posiluje všechny lidi, kteří jsou na straně
dobra, a dává odvahu k obrácení těm, kteří se ještě nerozhodli.
Papež nám připomíná, že Ježíš měl
před sebou vždy na prvním místě člověka. Ne představitele nějakého náboženství.
Pojetí víry – či náboženství –
které hodnotí lidi podle jejich příslušnosti – Ježíš jednou provždy zrušil.
(Např. zakladatelé Jednoty
bratrské si tyto rozpory uvědomovali. Když pod vedením Bratra Řehoře se skupina
kolem roku 1457 usadila na panství Kunvald, začali si říkat „Bratří a Sestry
Zákona Kristova“. Nechtěli být církví)
Země se třese, reflektor svítí a
do hlavy svědků událostí se dere otázka, kterou si nikdo nechce připustit a
snaží se jí rychle potlačit a zalepit: co je to za Boha, který se přiznal k té
trosce na kříži?
Jak to, že nepotvrdil ve funkci
ty, kteří odnepaměti určují běh dějin?
Zkušené náboženské činitele a
politiky, armádu...
Co je to za Boha?
Vzkříšení jednou pro vždy znamená
otázku:
Co je to za Boha?
O velikonočním jitru se třesou různé
náboženské pravdy, zbožnosti, konvence, lidové představy o pánubohu a vůbec všelijaká
pravidla, která kdy mezi lidmi platila o vztahu nebe a země...
Boží posel ale nechce skončit u
toho, že se mají ženy z toho všeho zhroutit. Naopak.
Posel ženy posílá a tak
z nich dělá anděly, posly s dobrou zprávou: běžte k ostatním
učedníkům a řekněte jim, že jejich Pán s nimi znovu počítá.
I když všichni zradili – stejně
jako Jidáš – ve zkoušce věrnosti totálně propadli, i když Petr třikrát zapřel a
vyznal před mnoha svědky, že skutečně není Ježíšovým učedníkem... přece jen je
mají ženy vyhledat a shromáždit a vyslat na cestu za vzkříšeným Pánem.
První setkání se vzkříšeným Pánem
tedy bude ve znamení jeho odpuštění. Ježíš je nechce ponížit. Ježíš a jeho Otec
nechtějí pro člověka ponížení.
Místo toho, aby Ježíš učedníky
ponížil - nazve je svými bratry.
Otřásání hodnot pokračuje. Tihle
lidé, tihle učedníci mají být vzorem Ježíšových zásad? Tihle zrádci? Ano, to je
církev. Nepoužitelný materiál. A mnohokrát se to v dějinách ukázalo. A
každá pýcha a nadutost, že jsme lepší než ti druzí, jen dokazuje, jak
nepoužitelní a nepoučitelní jsme.
Zdá se, že těch pár věrných,
kteří jdou proti davu - jako byl např. Přemysl Pitter – jsou jen ojedinělé
výjimky.
Ano, je to pravda, nestojíme za
nic.
Přesto Ježíš neřekne ženám, že to
mají vzdát. Místo toho smí učedníci slyšet pozvání, kterému – pokud jsme vůči
sobě poctiví - nemůžeme uvěřit:
I když vám svědomí či vaše okolí
stokrát říká, že mne nejste hodni -
přece pojďte za mnou - přece s vámi počítám!
Ježíš s námi počítá a také
nám dává dar: ukazuje směr – podobně jako když jednou vyslal své učedníky na
moře.
Vzkazuje učedníkům, že mají jít
do Galileje. Pryč od slávy hrobu, pryč od honosných kostelů, pryč od staletí
oprašované zbožnosti, která tak ráda ulpívá na zvyku a moci a vnucuje lidem
představu, že Bůh má rád jenom někoho.
Ježíš nás neposílá kamkoli. Ježíš
s námi nepočítá jako s církví vítěznou, pompézní, církví, která
zkolabuje do poměrů, které Ježíše vynesly až na kříž.
Ježíš vzkazuje učedníkům: nehrajte
si na ty, kteří jsou přesvědčeni, že ví všechno nejlépe, kteří jsou pyšní, že
jsou lepší než druzí. Mějte na paměti velikonoční zemětřesení. Přistupujte
k druhým se srdcem pokorným, srdcem čistým, protože o velikonocích jste
uviděli, čeho je člověk – náboženský
člověk schopen.
Ježíš neříká např. dělejte si co
chcete, hlavně že budete opakovat moje Jméno.
Běžte do Galileje, do míst
podivně špinavých, běžte tam, kde mají lidé podivné hodnoty, zvyky. Běžte tam,
kde není příliš hezky, ani bezpečno. Běžte tam s důvěrou, že nebudete
sami, ale bude při vás ten podivný Pán naděje.
Modlitba
Děkujeme Pane, že i přes naše
mnohé selhání nás přijímáš. Děkujeme, že Ježíš není v hrobě. Děkujeme, že
jsi Bůh, který boří okovy, pouta, ploty, zdi.
Prosíme, abychom následovali
vzkříšeného Pána a měli na prvním místě v žebříčku našich hodnot
milosrdenství a ne pýchu.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat