Veřejné prohlášení!

SPOLEČNÉ KÁZÁNÍ S FARÁŘEM CÍRKVE HUSITSKÉ - PETREM WAGNEREM

První čtení

Jóel 3:1  I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.

2  Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.

3  Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu.

4  Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný.

5  Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli, jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.

Druhé čtení

Sk 2, 1-17

Kázání

Po vzkříšení se Vzkříšený Pán ukázal učedníkům několikrát a vždy ho poznali podle míry naděje, kterou v nich zažehl. Ne podle toho, jak vypadal. Minule jsme slyšeli příběh z Mt evangelia o zjevení na hoře v Galilei. Ke vzkříšenému Pánu přicházeli různí lidé – ti, kteří nepochybovali i ti, kteří pochybovali. Vzkříšený Pán jim všem zvěstoval, že má veškerou moc na nebi i na zemi – tzn. že jeho moc služby, solidarity a lásky je silnější, než všechna moc armád a peněz co jí jen na světě je. Ježíš na začátku své cesty odmítl moc síly a peněz – když mu ji Satan nabízel - a šel cestou milosrdenství, cestou – na níž nedělal rozdíly mezi lidmi. K této cestě se Bůh přiznal. Přiznal se k církví i státem - popravenému člověku. A tak se stalo něco neuvěřitelného – veškerá moc byla dána tomu, který byl naprosto bezmocný a moc jednou pro vždy odmítl.

I když církev vyhlásila, že to učedníci ukradli tělo, našli se tací, kteří si dovolili kázat o vzkříšení. Dezinformační válka byla v plném proudu, vzkříšení nepřineslo do světa obrácení všech lidí na cestu dobra, ale vneslo další rozkol a stalo se záminkou zlých lidí k páchání dalšího zla.

Přesto – vzkříšení přineslo novou naději – právě uprostřed tohoto světa, kde často vítězí drzost, dravost, kariérismus, lež nebo peníze.

Víra ve vzkříšení přinesla možnost alternativy. Přinesla naději, že Bůh si vybral právě tu Ježíšovu cestu jako cestu, která vede k plnosti života.

Evangelista Lk popisuje, jak se tato Ježíšova cesta – cesta bezmocného – dostávala ve světě ke slovu.

Bůh už na příběhu Izraele ukázal, že jeho cesta je cesta bezmocného proti cestě mocného. Armádou a penězi mocný Farao nakonec jen přihlíží, jak Izrael odchází suchou nohou přes rákosové moře. Přesto si vyslechl od Mojžíše slova pravdy.

Žádnou moc nevyužívá ani Izrael – ten je Hospodinem pověřen, aby se pouze díval na to, jak Bůh otevře cestu svobody. A tak tu stojí proti sobě moc lidská a moc víry v dobrého spravedlivého Boha.

Na jedné straně bezmocní služebníci Hospodina –a na druhé straně – mocní služebníci moci. Na jedné straně Mojžíš, na druhé straně Farao. Na jedné straně Jan Křtitel, na druhé straně Herodes. Na jedné straně Ježíš, na druhé straně vrcholní představitelé státu a církve.

Bible podává mnoho důkazů, že svědkové Hospodinovi tu jsou proto, aby svědčili o moci spravedlnosti, milosrdenství, solidarity a lásky.

Jsou tu proto, aby odhalovali zločiny mocných proti lidskosti a jsou za to vystavováni nebezpečí a utrpení.

Jsou mocným nebezpeční, i když nemají žádnou reálnou moc. Jsou nebezpeční, protože nahlas říkají, co se nesmí. Marie se nebojí (jako aktivistka) zpívat: Hospodin svrhl mocné z trůnu a ponížené povýšil. (Lk 1,52)

Každá totalitní moc vás za tuhle písničku pošle do vězení. Protože se bojí pravdy.

Padesátý den po velikonocích, svátek, kdy si Izrael připomíná seslání Tóry, zjevení smyslu toho, co Bůh chce říci člověku, právě na tento svátek obdrží apoštolové Ducha svatého.

Co se vlastně stalo?

Co učinil Duch Boží shromážděným učedníkům?

Jednoduše řečeno – došlo k zadělání na velké problémy – v naznačené linii bezmoci a moci. Stalo se to, že Duch sv. otevřel učedníkům ústa – aby vyhlásili VEŘEJNĚ, co se stalo s Ježíšem.

Že k tomu ukřižovanému, poníženému, bezmocnému – se Bůh přiznal a vzkřísil ho z mrtvých. Že neplatí postoje mocných – ani představitelů státu – ani vrcholných představitelů církve.

Vylití Ducha znamená veřejné vyhlášení této neposlušnosti. Znamená, že od této chvíle nebudou učedníci poslouchat to, co jim řeknou jejich náboženští nebo státní vůdcové, ale budou říkat pravdu.

A sice – že Bůh má zalíbení v maličkých, těch, které lidští mocnáři tak rádi šikanují. Bůh si zamiloval Ježíše, který neměl žádnou moc a který odhaloval vinu mocných. A že je to tentýž Bůh, který kdysi promluvil k Abrahamovi a k Mojžíšovi a k prorokům. Není to jiný Bůh, jiné náboženství.

Svědkové vzkříšeného Pána budou od této chvíle zvěstovat, že je jeden Bůh a jedna víra, budou zvěstovat, že Ježíš naplnil to, co Bůh dávno započal.

Od té chvíle také bude každý vědět, že když se církev dá na stranu moci a začne prosazovat třeba i tyto myšlenky JK silou – je třeba se postavit proti takové církvi. Jak? Třeba zpěvem drzých písní a drzých kázání o svržení mocných z trůnu - právě ve jménu bezmocného Ježíše.

Vylití Ducha Božího znamená zveřejnění tohoto programu. Toto zveřejnění provází radost.

Jak dlouho bude tato radost trvat? Co když je to jen chvilkové poblouznění?

Učedníci vyhlásili o letnicích pravdu, která tu zůstane s lidmi po zbytek trvání světa.

Proto Petr ve svém kázání cituje proroctví proroka Joele. Bůh v posledních dnech vyleje na všechny svého Ducha a tato etapa už nebude mít žádnou další novou etapu.

Není to chvilkový záblesk, z něhož pak mají lidé kocovinu – jak to tak bývá po vítězství v lidských válkách.

(vzpomeňme na kocovinu po druhé světové válce, na akty msty a nespravedlnosti, které vrcholily v padesátých letech. Nebo kocovinu v devadesátých letech po revoluci, kdy došlo k rozkrádání majetku a pomalému uvědomování si, že jsme stále ti stejní lidé se svými závistmi nebo vinami).

Není to chvilkový záblesk – je to příchod posledního času do našeho času. Boží finále přichází do našeho času - doprostřed těch časů, kde se radost, smutek, vítězství, prohry, naděje a zklamání střídají jak čtvero ročních období.

- když vane Boží duch - tak vane jako dech

nezničitelné naděje - kterou smíme přijímat - kterou smíme žít – bez obav, že zas (pokolikáté už) budeme zklamáni.

Proč učedníci nesrozumitelně blábolili?

Neblábolili. Mluvili srozumitelně – víc než kdy jindy. Duch jim umožnil promluvit směrem z uzavřené do sebe zahleděné pospolitosti směrem ven.

To je důležité. Církev někdy podléhá pokušení uzavřít se do svých pravd, aby se nemusela konfrontovat se světem – právě s těmi mocnými nebo zlými. Z církve se někdy stane společenství těch, kteří si foukají na svou vlastní dušičku a svět venku je nezajímá, protože je zkažený.

Učedníci přemožení Duchem Božím se vyřítí – rozeběhnou – z domu ven, do města – na náměstí – a tam – kde se ještě včera styděli – najednou vyřizují šokující zvěst: Bůh se přiznal k Ježíši a tak zvěstoval záchranu pro lidi na věky věků.

To jejich poselství je SROZUMITELNÉ.

Oslovuje napříč věky, napříč zeměmi.

Ten seznam představitelů různých národů je totiž nesmírně zajímavý. Zachycuje i národy, které v době Ježíšově dávno neexistovaly. Duch Boží – který otevírá ústa ke svědectví záchrany a spásy – má význam pro všechny lidi na celém světě. Pro kohokoli, kdo přijde – ať je tradiční nebo pochybující. Duch Boží proráží jazykové, národnostní, rasové bariéry, bourá ploty a zdi a škatulky, do nichž se rádi v běžném životě zařazujeme.

Evangelista nám chce naznačit, že svědectví záchrany je srozumitelné pro každého člověka na světě. Apoštolové nemluví nějakým specielním nábožným jazykem – jednou řečí – tak nakonec chtěli mluvit kdysi stavitelé babylonské věže.

Ne – je to přesně naopak – žádný nábožný jednotný jazyk – ale jazyk každého člověka na světě.

Svědectví záchrany má totiž znít srozumitelně. Je to přesný opak toho, k čemu má někdy církev tendenci: opakovat pár nesrozumitelných nábožných formulek v jakýchsi tajemných frázích.

Podobně – jako po vzkříšení – se nestalo, že by se všichni obrátili a klekli na kolena. Lidi začali říkat: co to má být? Co to má znamenat? Jsou opilí, přebrali mladého vína! (dosl. v 12-13)

Pravda, kterou apoštolové zvěstují, se totiž chová jako mladé víno. Trhá staré měchy, vytrhuje ze zaběhaného způsobu života, bere tradiční jistoty.

Kdo to kdy slyšel, aby se Bůh přiklonil k bezmocnému. To je přece logický nesmysl. Církev má držet tradiční rituály a ne se nechat unést nějakým blouznivcem.

Našli se ovšem i lidé, které kázání apoštolů zasáhlo a začalo proměňovat jejich srdce.

Vzpomeňme, jak zvěst o vzkříšení jedněm dala radost a naději, jakou dosud nezažili (učedníkům, kteří uvěřili) a druhé přivedla jen k další lži (to byli církevní představitelé, kteří uplatili vojáky, aby šířili zvěst, že učedníci tělo ukradli).

Žijeme ve světě, kde si můžeme vybrat. Můžeme brát svědectví o Ježíši Kristu celoživotně smrtelně vážně nebo toto svědectví můžeme brát jako výplod opilecké mysli, kterým se nestojí za to – nechat – vyvést z míry.

A co my?

MODLITBA

Děkujeme Pane, že jsi vyhlásil ústy bezmocných svou svrchovanou vládu. Prosíme, aby tě církev následovala věrně a pravdivě. Prosíme, abychom se nebáli.

Amen.