Vrhni se dolů!

První čtení

Deuteronomium 6:16  Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.

17  Musíte bedlivě dbát na příkazy Hospodina, svého Boha, na jeho svědectví a nařízení, která ti přikázal.

18  Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti dobře vedlo, až půjdeš obsadit tu dobrou zemi, o níž Hospodin přísahal tvým otcům,

19  že z ní před tebou vypudí všechny tvé nepřátele; tak přece mluvil Hospodin.

Druhé čtení

Mt 4, 5-7

Kázání

Minule jsme vstoupili s Ježíšem na poušť.

Zaslechli jsme, že příběh o Ježíšově zkouškách na poušti má několik zvláštních – nečekaných – souvislostí.

Do zkoušek ho nevyhnal ďábel, ale Duch Boží. Někdy jsme v zajetí přesvědčení, že Duch Boží člověku způsobuje jen příjemné prožitky. V Bibli je to naopak, Duch pudí člověka k otestování víry. Pudil tak nejen Ježíše, ale i Pavla a další učedníky. A víra se testuje uprostřed nebezpečí tohoto světa. Tímto nebezpečím se pro Ježíše stala právě poušť. Když se člověk dostane do úzkých, když má třeba hlad nebo žízeň – tak si říká. Kdyby byl Bůh, tak by se mi to nestalo. Moje trápení je důkaz, že mě Bůh opustil.

Evangelista ukazuje, že to není pravda. Ježíš na svém těle prožívá to co přižili Izraelci před mnoha staletími, kdy je Bůh podobně vodil pouští, dával jim zakoušet různé zkoušky, a oni stále pochybovali o Boží přítomnosti. Byli zašaženi jakousi slepotou. Staří rabíni proto říkali, že Bůh nesl Izraele na poušti, jako nese otec svého syna na ramenou. Po chvíli se může synovi zdát, že přestane to nesení vnímat. A začne si stěžovat.

Další zvláštností bylo, že se Ježíšovi po 40ti dnech hladovění nezjevil Bůh a nepochválil ho, ale přišel pokušitel. Nevíme jak vypadal, ale co říkal. Pokušitel je v Bibli funkce (nikoli tvář nebo kopýtka) – oddělit člověka od Stvořitele, zasít nedůvěru.

Ježíš odmítá zneužít Boha, pomohou mu příběhy ze SZ, chce čekat na manu – a nepoddá si myšlence, že by si měl vyrobit chleby sám.

Ježíš jde jinou cestou – mesiášskou cestou - nespoléhá na sebe, ale na Boha.

Jeho cesta je testována, abychom viděli, co můžeme od Ježíše čekat a co ne.

Evangelista testuje naši víru. Má víra smysl, když nenasytí? Má smysl trvat na principech (na Božím Slově), když je hlad? Když svým jednáním mohu ohrozit i ostatní? (To se později stane – Ježíš uvede svým jednáním do nebezpečí své učedníky i svou rodinu, „díky“ Ježíšovi bude řada jeho lidí pronásledována). Není lepší se obrátit a utéct z nástrah tohoto světa?

Ježíš cituje Bibli a v tomto kole obstojí. Ne, není lepší utéct, naopak je lepší trvat na principech – tedy - držet se Hospodinova slova, i když nám životní zkušenosti i okolí tvrdí, že je to šílenství a ještě navíc nebezpečné - jak to říkali kdysi Mojžíšovi (a chtěli ho zabít – vždyť podle ostatních Mojžíšovo trvání na principech ohrožovalo jejich život). Když dojde na lámání chleba – je víra v Hospodinovo slovo víc, než život.

Ježíš v Mt evangeliu později řekne:

Matouš 5:44  Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

45  abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

A tak díky Božímu slovu někteří lidé u sebe schovávali ve válce Židy i když to bylo nebezpečné, díky tomu řada lidí dnes rozumí symbolu slunce jako symbolu pomoci druhému v nouzi bez ohledu na jeho rasovou nebo náboženskou příslušnost.

Dodržovat Boží slovo je víc, než život. Jenže to má svůj háček. Jak poznám, že jde o fanatismus nebo prostě špatný výklad?

Bible je úžasnou knihou, protože dovede zaměřit na mnoha místech kritiku do vlastních řad – tedy do řad věřících. Ne proto, abychom se vzdali víry, ale abychom dostali návod, jak se vyhnout pokušení zneužití Božího slova.

Bibličtí autoři to ještě činí se sobě vlastním humorem. Mezi lidmi se říká – kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou – v kontextu Mt příběhu o Ježíšově zkoušce na poušti – můžeme říci: když je čert v úzkých, začne citovat bibli.

Někdy má zbožný člověk pocit, že stačí citovat bibli a už je vystaráno. Na člověka ta svatost tak nějak padne – magicky.

Na to na mnoha různých místech samotné bible dostaneme jednoznačnou odpověď: ani náhodou.

Dokonce ani víra v existenci Boží není žádnou zárukou, že jdu správným směrem, vždyť v Boha věří i démoni. (Jakubův 2:19  Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.)

A tak když začne někdo horlivě citovat bibli, není to záruka, že ji nezneužívá pro vlastní plány.

To, že se někdo tváří zbožně a umí citovat Bibli - není ještě žádný důkaz, že má pravdu.

Ďábel má tedy pro ježíše nápad a pak cituje bibli - vypodloží své tvrzení biblickou argumentací - vezme Ježíše do svatého města, postaví se s ním na kraj chrámové střechy a tam mu učiní druhou nabídku: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů - vždyť je psáno ... A vzápětí plynule přejde do 91. žalmu a začne citovat "andělům svým dá příkaz o tobě a na rukou ponesou tě.."

Pokušitel navrhne Ježíšovi, jak má postupovat. Jít nejdřív do svatého města, tam na sebe strhne celou pozornost – vždyť podle prastaré víry vystoupí Mesiáš právě tam - a pak ať učiní zázrak a nechá se vynést do nebe. Díky tomu strhne davy a převezme moc.

Vždyť mnoho lidí uvěřilo v Krista právě jen kvůli zázraku – mysleli si, že umřel jen zdánlivě, že ve skutečnosti byl vynesen anděli z kříže přímo do nebe, nemusel trpět. Boží Syn – pokud je Boží Syn – tak přece nemůže trpět. Bůh by to přece nedopustil.

Evangelista ale zastává víru, že Ježíš zemřel opravdově, že to všechno vytrpěl a že se nenechal odtransportovat pro něj speciálně připraveným pozlaceným výtahem protekčním otcem.

Evangelista nám předává svědectví, že Ježíš zemřel jako bezmocný a ponížený, a že ta smrt nebyla zdánlivá. Tak jak to vyznáváme ve vyznání víry. Nezemřel zdánlivě.

Ďábel tady zastupuje řady věřících, farizeů, zákoníků, i apoštolů a učedníků, kteří chtějí pomocí bible takhle argumetovat:

Jsi Boží Syn, tak udělej to a to – tak to bude podle našich představ. A vypodloží se to citátem z bible. Jenže – první slovo v takové argumentaci nehraje Bible, ale dotyčný pokušitel. Někdy je zrovna v roli apoštola Petra nebo zbožného farizeje nebo kněze nebo lidí pod křížem. Vždy to v každém případě budou lidé – a budou to věřící lidé.

Stejně lidé – jako byli lidé i ti v poušti – kteří pokoušeli Boha.

Jinými slovy – člověk něco chce po Bohu – a tak to přání vypodloží zbožnou tváří nebo gestem nebo biblí. Dokonce jsou lidi ochotní se za takové své nápady i zabíjet, když tvrdí, že vlastně obhajují Ježíšovo náboženství.

Vůbec nevadí, že Ježíš k ničemu takovému své učedníky nenaváděl.

Co na tu zbožnou lež Ježíš?

Ježíš přistupuje na rozhovor. Podobně jako přistoupí na rozhovor s řadou svých nepřátel později. Vede s ním disputaci. Ježíš svou sílu čerpá opět ze SZ.

Ukazuje, jak nacházet pravé souvislosti. Pokušitel sice vyvede Ježíše do jiného kontextu – svatého města – ale Ježíš zůstane argumentačně v poušti. Vždyť do pouště – ho vyvedl Boží Duch. V poušti také najde tu správnou odpověď. 7  Ježíš mu pravil: "Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´"

Ježíš se rozhodl jít cestou naznačenou v celém putování Izraele pouští. Je to cesta ke svobodě, je to cesta z otroctví, je to cesta plná nástrah a zkoušek a právě tato cesta dovede dát odpověď pravdivou na vztah mezi Bohem a člověkem, mezi otroctvím a svobodou. Právě na této cestě se zjevila pravda o povaze Boha a lidí. Když přišly zkoušky, lidi začali zkoušet Boha z jeho věrnosti.

Pokušitelem tehdy nebyl nějaký bezejmenný pokušitel, ale lidi. To lidi chtěli ukamenovat Mojžíše za to, že je vyvedl na poušť. Už nechtěli snášet útrapy cesty, tak si vymysleli, jak najít zkratku. To lidi později popraví Ježíše za jeho drzé řeči o Bohu.

Ježíš čerpá svou sílu z poučení na poušti a odmítá cestu zkratky. Věří, že ho Bůh nese – i když to navenek není vidět. Věří, ve věrnost Boží, i když na člověka přicházejí v životě různé zkoušky.

Ježíš se rozhodne pro určitý výklad bible – na nás je – jestli takovému výkladu uvěříme – jako správnému rozhodnutí.

Ježíš odpovídá pokušiteli Mojžíšovým slovem pro lid víry, který nedokázal trpělivě nést útrapy cesty.

Co to znamená pro nás? Znamená to pro nás, že Ježíš není magický talisman, který se sám stane zkratkou jak se vyhnout zkouškám.

Evangelista nám – čtenářům evangelia dává jasně na srozuměnou – že Ježíš odmítá mocné zázraky hned na začátku své cesty. Proto by bylo protikristovské zakládat svou víru na takových zázracích nebo ji vyžadovat.

Ježíš jde cestou věrnosti. Když zakusí na svém těle zlobu, nebude proti svým nepřátelům svolávat armády lidské ani andělské. Ani se na konci svého života nevrhne dolů z kříže – aby jeho odpůrci uvěřili.

Ježíšova cesta kříže se nestane zjevením Božského zázraku. Pro ty, kteří touží po megazázracích se stane Ježíšova cesta kříže pohoršením.

Evangelista dosvědčuje, že Bůh je s námi jinak, než jsme si ochotni připustit.

Je s námi tak jak to ztělesňoval na svém těle a životě Ježíš. Uprostřed našich zkoušek, uprostřed našich žízní i pochybností a slabostí.

Evangelium Mt končí vyznáním, že právě k této cestě se Bůh přiznal a tak ji otevřel pro všechny lidi.

Modlitba

Děkujeme Pane za tvého Syna Ježíše, který nám otevřel cestu záchrany. Prosíme, abychom ho následovali, abychom od něj čerpali svou sílu a na něj zavěsili své srdce. Abychom tak mohli vyjít do světa a v jeho Jménu uzdravovat, očišťovat a vracet do života.

Amen.