Klanět se bezmocnému?

První čtení
Numeri 27:12  Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vystup na toto pohoří Abárím a pohlédni na zemi, kterou jsem dal Izraelcům.
13  Až ji uvidíš, budeš i ty připojen ke svému lidu, tak jako k němu byl připojen tvůj bratr Áron.

(Dt 6,10.12-13a)
Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které
přísahal tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, ... pak si dávej pozor ABYS NEZAPOMNěL na Hospodina, který Tě VYVEDL Z EGYPTSKé ZEMě, Z DOMU OTROCTVí. Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, ....


   Není  řečeno – budeš se klanět církvi nebo vládcům nebo člověku.
Je to zneužitelné, kdekdo může říct, my jsme zástupci Boha, tak se klaň nám. Ale vždy se čas od času našli neskladní lidé (tzv. potížisté), kteří řekli, že se člověk má klanět – nikoli církvi – nebo vládcům, ale jen Bohu. K takovým patřil i Mistr Jan Hus.


Druhé čtení
Mt 4, 8-11



Kázání
Vstoupili jsme s Ježíšem na poušť. Abychom se dozvěděli, osvědčí-li se Ježíšova víra. Abychom se dozvěděli, jestli je Ježíš mesiáš. A abychom se také dozvěděli, jestli je Ježíš mesiáš i pro nás.
Mt líčí Ježíše na konci evangelia jako toho, který odmítl moc a proto mu byla Bohem dána veškerá moc na nebi i na zemi.
Na začátku cesty – na poušti – se má ukázat – jakou povahu má Ježíšova bezmocnost – nelpění na moci (odmítnutí moci).
Ježíš na poušti prokázal zvláštní typ víry. Odmítl pojetí Boha jako protekčního Otce, který v nouzi vše zařídí. Odmítl myšlenku, že zkouška či nebezpečí znamená, že nás Bůh opustil. Odmítl zařídit se podle svého, nevyrobil si sám chleby, když měl hlad. Sílu k této víře čerpal z putování Izraele pouští.
Evangelista nám tak od začátku různým způsobem ukazuje, že SZ Ježíš nezrušil. Naopak – obstál – díky dávným příběhům Izraele.

Ježíš odmítl různé zkratky, které mu pokušitel nabízel.
Mt klade nepříjemnou otázku i nám: Má víra smysl, když nenasytí podle našich představ? Má smysl trvat na principech (na Božím Slově), když je hlad?
Matoušův Ježíš je Mesiáš, který odpovídá: ano. Víra je víc než hlad nebo dokonce život.
Pokušitel to zkouší znova přes tzv. zbožnou lež. Svůj vlastní nápad zbožně (učeně) vypodloží Písmem. Vždyť v Boha věří kde kdo, citovat zbožně Bibli ještě neznamená, že dotyčný má pravdu. Ježíš znovu čerpá z Mojžíšových knih, ukazuje na pravou povahu pokušení, odmítá cestu zkratky, vyvrací víru v Boha, který automaticky plní naše přání.
Místo toho věří, že Bůh ho nese i když to na první pohled není vidět. A věří, že Boha nemáme pokoušet, tak jako ho pokoušeli lidé na poušti: jestli jsi s námi Bože, tak udělej vodu ze skály.
Evangelista nám tak vzkazuje: víru nemůžeme zakládat na zázracích, které si sami vynucujeme. Ježíš nesestoupí zázračně z kříže.

Připomněli jsme, že roli pokušitele může hrát kdokoli, především to jsou v Bibli lidé. Ať už lidé na poušti, nebo lidé pod křížem, nebo lidé kolem Ježíše. Jeden z aspektů pokušitele je – že si dotyčný hraje na Pána Boha.
Po třetí si tedy pokušitel zahraje na Pánaboha, když Ježíše vezme na vysokou horu. Kdysi přece vzal Bůh Mojžíše na vysokou horu, aby mu ukázal, jak vypadá zaslíbená země. (Opět vidíme, jak bez znalosti SZ neporozumíme evangeliím, jak nám uniknou zásadní souvislosti, které neutekly tehdejším posluchačům)
Pokušitel nabídne Ježíši dokonce víc, než kdysi Bůh nabídl Mojžíšovi. Nabídne mu všechna království světa i celou – veškerou jejich slávu – ne jen některou.

Tématem prvního pokušení je zařídit se podle svého, nečekat na Pánaboha. Soustředit se na živobytí a samospravedlnost.
Tématem druhého pokušení je odmítnutí víry jako spolehnutí se na zázrak, který si vynutím u „toho nahoře“.
Tématem třetího pokušení je moc. Toto pokušení je nejnebezpečnější.

Před rokem jsme si touto dobou připomínali upálení mistra Jana Husa (letos Jeronýma Pražského). Těch, kteří moc církve kritizovali. Na ně, moc církve – ďábelská moc – tvrdě dolehla. Stejně jako dolehla na Ježíše.

Ježíš sám v evangeliu tuto moc jednoznačně odmítá.
Ježíš nám – věřícím lidem vzkazuje: nebudete zneužívat svého postavení k ovládání druhých. Nebudete kázat evangelium z pozice mocných tohoto světa.
Pokušitel nabízí Ježíšovi: když se mi budeš klanět, budeš panovat nad lidmi jako mocný tohoto světa. Jako nejmocnější.

Biblická víra tu opět (jako na mnoha jiných místech) jde proti obecně lidské zkušenosti. Obecně lidská zkušenost říká, že jedině, když budu disponovat penězi a zbraněmi a množstvím lidí, tak bude mé slovo respektováno, jinými slovy: budu mocný, budu mít vliv. Řada z nás (možná potají) touží  – aby naše církev měla vliv. Aby byla silná a měla podíl na moci.
Bible proti tomuto přání (touze) staví moc bezmocného Ježíše. Právě ten, který byl mocí tohoto světa popraven - na konci evangelia obdrží veškerou moc. Právě jeho cesta je nakonec cestou – před Bohem správnou.

Z hlediska běžného pohledu je to tedy extrémně naivní pohled.
Z dějin se potvrzuje, že člověk touží pro církev zajistit moc. Když se církev dostala k nějaké moci, ihned se jí s veškerou vervou chopila.
A dokázala tak, že jí na Ježíšovi ve skutečnosti nezáleží – i kdy ho má plná ústa. A tak se naplnilo a vždy při takovém zneužití znovu naplňuje – Ježíšovo slovo o tom, že ne každý, kdo mi říká Pane, tak vejde do Božího království.

Pokušitelova slova jsou slova vzorová. Ještě mnohokrát zazní od lidí. Vždyť chtít vládnout z pozice moci – je hluboce lidské. Je to matka bratří Zebedeových, která prosí Ježíše, aby její synové měli zajištěné posty v jeho království. Nepodobá se často církev matce synů zebedeových?
Jsou to učedníci Ježíšovi, kteří se dohadují, kdo z nich bude mít větší moc po Ježíšově boku. Místo, aby brali ohled na slabé.
Evangelia od samého zárodku ukazují na zneužití moci.

Každý, kdo věří v Krista je vystaven tomuto pokušení. Na konci evangelia čteme, že Ježíš dostal veškerou moc. Věříme tedy v toho, komu byla dána největší moc. To, že byla dána tomu, který moc odmítl – už snadno zapomínáme, stejně jako umenšujeme Ježíšovu smrt a považujeme ji za zdánlivou.

Evangelista míří reflektorem přímo do nejbolestivějšího místa církve a každého věřícího. Jak by nám bylo, kdybychom měli uvěřit v mesiáše, který se nechá ukřižovat? My přeci věříme v toho, který byl sice ukřižován, ale pak byl vzkříšen – tzn. v toho, který má konečně moc, v toho, který to jednou těm našim protivníkům pořádně napráská...

Přesně toto uvažování ale Ježíš na poušti (a celým svým životem) odmítl. A opět svou sílu nevymyslel na místě, nebyl originálně novátorský, nezaložil nové náboženství.
Ježíš opět načerpal tuto sílu z knih Mojžíšových. Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, ... (Dt6,10.12-13a).

Ještě jinými slovy:
To nás – každého z nás - se ptá pokušitel: proč se klaníš před Ježíšem? Abys měl podíl na vládnutí? Abys to nandal protivníkům? Aby konečně naplno zvítězilo tvé nyní ušlápnuté a zakomplexované ego?
Proč se klaníš před Ježíšem? Protože v mocné se skládá naděje? Protože se chceš podílet na moci?

Evangelium nabízí člověku vysvobození – a dává odpověď: Ježíš byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl.
Mesiášská je cesta kříže, nikoli cesta mocného vojevůdce. Cesta toho, jenž odmítl modlu moci, kterou uctívají diktátoři i revolucionáři. Odmítl modlu moci a proto si vybral cestu pronásledovaného a bezmocného, kterého mocní šikanují a bijí. Touto cestou jde s pokorou a dojde až nakonec na kříž. Nebude tam na něj čekat žádné vítězství, ale posměch. Tam bude naprosto zřejmé, že po modle moci nešilhal a nevzýval ji.
Ježíš na své cestě mnohokrát prokáže, že se nezná k náboženství, které vzývá moc. Takové církvi říká Ježíš své třetí ne.

Neboť Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit - ale aby sloužil - a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20,28)