Měl Ježíš starosti?

První čtení

Iz 33, 5 Vyvýšen je Hospodin, jenž přebývá na výšině, naplňuje Sijón spravedlností a právem.

6 Bude věrnou jistotou tvé budoucnosti, klenotnicí spásy, moudrosti a poznání, jejímž pokladem je bázeň před Hospodinem.

Druhé čtení

Mt 6, 19-34

Kázání

Ježíš pokračuje ve svém kázání z hory a ta slova zůstává radikální. Při čtení těchto vět nám opět připadá, že tyhle věci jsou nesplnitelné. A je tedy otázka, jestli Ježíše má vůbec smysl následovat, když je tak radikální?

Nabádá nás skutečně, abychom se všeho vzdali a odešli např. někam do pouště jako Jan Křtitel?

Možná je to trochu jinak.

Ježíšova řeč je trošku záludná, protože rozuzlení té řeči je na samotném konci. Nejprve hledejte BK.

Jinými slovy – Ježíš se nás ptá: kam směřuje naše srdce? Nebo možná také: kam směřuje naše svědomí?

Je naše srdce i svědomí zavěšeno na starost o blahobyt? Nebo na každodenní ukojení žaludku? Ježíš se ve svém kázání na hoře od začátku soustředí na vztah jednoho člověka k druhému a na vztah člověka k Bohu. Tyto vztahy lemované vírou v moc milosrdenství, důvěry a svobody dohromady tvoří ono hledání BK.

Na začátku Ježíšových slov stojí výroky o těch, kteří jsou blahoslavení, tedy velicí v BK. Na tomto příkladu se můžeme orientovat.

Na co tedy je zavěšeno naše srdce?

Soustředit se na sebe, na svůj žaludek, své materiální poměry - nebo např. plakat s plačícími či toužit po spravedlnosti?

Ježíš postupně při své cestě ukazuje, že lidské srdce je úskočné a dovede zneužít i víru. Příkladem jsou zákoníci, kteří se sice starají na venek perfektně o lidské jednání vůči Bohu, ale právě jejich lpění na určitém typu výkladu zákona se nakonec ukazuje jako nelidské a Bohu vzdálené. Podobně to mají farizeové, kteří místo milosrdenství usilují o dokonalost. Oba tábory místo – aby budovaly mosty mezi lidmi – jako to chtěl Bůh – aby se např. Jeruzalémský chrám stal místem pokoje pro všechny národy – tak Ježíš najde zemi (náboženství) ve stavu, kdy oba tábory věřících budují zdi, ploty a hradby mezi lidmi. Chtějí své náboženství uzavírat před světem, udělat z něho pevný nedobytný hrad. Jeho hradby jsou vystavěny pomocí dokonale sofistikované logiky zákonů a příkazů nesmírně složité interpretační hry.

Oni samozřejmě svou interpretaci považují či druhým předkládají - za jedinou správnou. To je tradiční problém všech vykladačů svatých knih, že ta jejich interpretace se zdá být tou nejlepší a tady jaksi posvěcenou.

To je ostatně také důvod, proč Ježíše nakonec zástupci národa zavraždí, protože Ježíš jim ty ploty, hradby, a zdi narušuje.

Ježíš od začátku staví mosty.

Mluví o Bohu jako o tom, kdo nechává slunci, aby svítilo na spravedlivé a nespravedlivé.

Nemluví o Bohu jako o tom, který trestá za odchylky v obřadech nebo trestá za to, že se někdo nechá inspirovat ve svém životě třeba od syrofeničanů – nebo že mluví s cizinci.

Farizeové – strážci víry – (moderně řečeno – strážci hodnot a mravů) říkají: ano, takový člověk se - znečišťuje. Zanáší do naší víry nebezpečné novoty.

Jak vidíme kolem nás – tento zápas se odehrává i v současnoti.

I dnes mezi křesťany jsou zástupci linie stavění hradeb a zástupci linie stavění mostů. Oba tábory nalezneme napříč denominacemi. To je důkaz, že se jedná o obecný problém člověka. Nemůžeme proto říct, že příchodem křesťanství se problém farizejství či zákonictví jednou pro vždy vyřešil.

Ježíš ukazuje, že i jinde jsou lidé schopní hluboké víry a líbí se Bohu – dokonce i jedna syrofenická žena může být pro ortodoxní věřící příkladem. To nám sdělí evangelista Mt o několik kapitol později.

Ježíš tedy boří předsudky a představy věřících o tom, co znamená tzv. křesťanská (tehdy řečeno – židovská) hodnota.

Ježíš káže o tom, že každý člověk je hoden být nazýván bratrem nebo sestrou bez ohledu na jeho původ nebo povolání etc..

Ježíš dále káže o tom, že svoboda nebo důvěra mohou růst i jinde, než uprostřed krkolomných doktrín a přesně propočítaných a stanovených mezí, jak je drželi zákoníci a farizeové.

Na co je zavěšeno Ježíšovo srdce? Kde má Ježíš zakopán poklad?

Podobně jako o tom káže prorok Iz – i Ježíš se plně soustředí na Hospodina – tedy v Ježíšově podání - na hledání BK v tomto světě, tedy na hledání Boží lásky, milosrdenství, pravdy, důvěry, svobody.

Ve svých blahoslavenstvích Ježíš ukazuje, že je to cesta, která nepřináší v tomto světě obdiv, přináší ale něco důležitějšího a hlubšího.

Nakonec – Ježíše samotného možná nese stjená zkušenost víry jako víra žalmistova:

Psa 55:22 Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.

Zase tu padne slovo spravedlnost…

Ježíš káže o tom, že člověk, který by svůj život soustředil celou svou sílu svého darovaného lidství - např. na peníze nebo třeba jídlo, nebo sport, jakože lidé těmto věcem dovedou obětovat doslova své životy - pak – podle Ježíše – takový člověk nenalezne naplnění.

Nenalezne pokoj.

Protože z podstaty věci – tento život tady na zemi – je pomíjivý a nejde ho udržet. Utíká nám všem mezi prsty. Stejně jako sláva nebo úspěch. Stejně jako mnoho ostatních věcí. Hledání BK patří – podle Ježíše – k věcem, které nerezaví, nepráchniví, nehnijí, nerozpadají se.

Tělo, tedy život ve smyslu fyzickém je něco, co pomíjí a proto je třeba k tomu tak přistupovat. Ne s depresí, ale prostě realisticky.

Poeticky řečeno: Kvůli pozemským pokladům nesmíš prodat svou duši a spásu.

Proto se má člověk starat o to – kde má poklad a - aby jeho oko nebylo temné od závisti.

Vždyť člověk s očima závistivýma se honí za majetkem, člověk s očima vlídnýma se o svůj chléb rozdělí s chudým (Př 28,22; 22,9).

Nelze sloužit zároveň majetku a zároveň Bohu. Když budeš jen myslet na majetek a na peníze, tak ti nezbude místo pro Pána Boha. Nezbyde ti místo na hledání BK, tedy dávání prostoru spravedlnosti a milosrdenství a důvěry a svobody pro tvé bližní, pro tvé bratry a sestry.

A začneš padat postupně do temnoty.

Nemějte starost o svůj život, (…) Což není váš život víc než pokrm a tvé tělo víc než oděv? (…) Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (...) Jestliže Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?“

Všichni procházíme různými zkouškami, trápeními a problémy.

Je ale veliký rozdíl, jestli my máme starosti nebo starosti mají nás.

Dovedeme si vůbec představit jaké musel mít Ježíš starosti – kdybychom se na jeho život podívali běžnýma lidskýma očima?

Mám zahodit práci a jít, abych kázal?

Co si o mě budou myslet sousedé?

Co rodina?

Neměl bych poslechnout faráře a založit rodinu?

Tím třeba lépe posloužím Bohu.

Dostane se mé slovo ke všem lidem?

Stihnu jít do Jeruzaléma a promluvit, než mi to někdo znemožní?

Bojím se.

Jana Křitele uvěznili a asi ho popraví.

Co když se mnou nepůjdou učedníci?

Mám strach, co když mne zabijí?

Ježíš měl mnoho starostí – ale starosti neměly jeho. Strach ustoupil důvěře v Boha. Ten zápas máme dokonce popsaný v Ježíšově modlitbě v Getsemane. Kdo si myslí, že Ježíš byl od začátku jako pouťový svatý obrázek bez jakýchkoli pochybností, ten nečetl Bibli.

Když hrozilo, že se ho zmocní strach, stáhl se Ježíš do ústraní. Tam hledal a nalézal útěchu – u ptáků nebeských a polních lilií.

Hledejte především Boží království a Boží spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Proto si nedělejte starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“

Ježíš ví, že každý den má svá trápení, své starosti. Měl jich sám nad hlavu. Ví to víc než kdo jiný, protože za své postoje ručil svým životem. Kterým nakonec i zaplatil.

Ježíš věděl, že ten kdo se nechá ochromit starostmi, tomu život utíká mezi prsty. A to je škoda, protože je tak vlastně mařeno lidství, které nám Bůh daroval. Starosti přenechte Bohu.

Ježíš nás zve, abychom o životě uvažovali z hlubší perspektivy:

Život není jen to fyzické, Bůh nám dává víc. Už nemusíš křečovitě lpět na všem, co se ti namane; nemusíš svůj život trávit hltáním, kvaltováním a strachováním, že se už už blíží zavírací hodina.

Do středu svého života postav víru v království Boží a jeho spravedlnost. To je ten poklad, který máš hledat dřív než cokoli jiného.

Ještě jinými slovy:

hledání BK bychom mohli připodobnit k životu s čistým svědomím – že jsme naplnili svůj život dobrými věcmi – s Ježíšem řečeno – hledáním spravedlnosti KB.

Při oslavách výročí založení Československé republiky na Staroměstském náměstí v pátek večer - řekl ministr kultury Daniel Herman:

„Kulisy tady kolem nás – tedy socha Mistra Jana Husa nebo Týnský chrám - ukazují k hodnotám, z nichž vyrůstá naše země. Vyplácí se mít rovnou páteř, to jsou stavební pilíře naší identity“ 

Vždyť touto cestou se Ježíš vydal hned na začátku, kdy odmítl pokušení moci.

Ježíšovo hledání BK – tedy oddanost milosrdenství, spravedlnosti, pravdě, důvěře a svobodě – jsou pilíře – na nichž smí stát identita mnohých. To jsou skutečné křesťanské – tedy Ježíšovy hodnoty.

Jsou to pilíře, které vedou k životu s rovnou páteří, životu, kdy se člověk nehrbí před mocí peněz, před samospasitelnou ekonomikou – nebo před mocí jako takovou. Jsou to pilíře, které zbavují strachu.

Pro nevěřící lidi bychom tedy mohli mít tuto evangelijní – dobrou zprávu: podle Ježíše Nazaretského má smysl žít tak, aby měl člověk čisté svědomí.

Pro věřícího člověka má tento závěr ještě další přesah.

Ježíš říká: hledejte BK.

Všechny ostatní starosti tím dostanou novou podobu. Rozměr jisté lehkosti. Starostem už nebudeme otročit.

Když člověk nejprve hledá BK způsobem, který jsme svrchu naznačili, tak bude cestou nacházet radost i plnost. Najde také ujištění, že někomu patřím, že jsem milován. A že ten, kdo nás miluje – je nám na blízku.

JK za nás takto ručí svou mocí, svou láskou.

MODLITBA

Děkujeme Pane, že nás zveš k životu svatému, k životu těch, kteří hledají BK. Děkujeme, že jsi se právě za tuto cestu zaručil svým životem. Děkujeme, že vzkříšením se k této cestě přiznal i Bůh Otec.

Amen.