Na odiv

První čtení

Izajáš 58:6-7; 10-11

Druhé čtení

Mt 6, 1-8

Kázání

Celé Ježíšovo kázání zaznívající z hory je zaměřeno na to podstatné, co má naplňovat naše lidství zde na zemi. Jsme stvořeni dobrým Bohem. Jsme všichni bratři a sestry.

Nemáme se vraždit. Nemáme jeden druhému závidět a ze závisti ubližovat.

Naučení Boha Otce – jeho cestu, jeho Tóru máme přijímat s důvěrou do srdce a nemáme z ní dělat suchý zákon.

Člověk se nemá chovat pokrytecky a dělat se před druhými i před sebou i před Bohem někým jiným. Hrát si na někoho jiného je chyba, nábožensky řečeno – je to hřích.

Člověk nemá vyhlašovat soudy - nemá vyhlašovat soudy ve jménu Boha.

Naopak místo soudu má člověk plakat s plačícími a toužit po čistém srdci.

Člověk nemá přísahat ve jménu Boha, protože Bůh nás přesahuje. Přísahou a zaštiťováním bychom se Jménem Božím manipulovali.

Vždyť jak mohu vyhlašovat něco ve jménu Boha a přitom zároveň nenávidět nepřátele?

Člověk není Bůh, člověk nedává svému slunci svítit na spravedlivé a nespravedlivé.

Proto je lepší nepovyšovat se, nepřísahat ve jménu Božím.

Proto je lepší hledat Boží království cestou naznačenou Ježíšovými slovy.

Ve jménu Boha smíme a máme hledat milosrdenství, hledat spravedlnost, hledat BK a to ostatní se už sestaví samo.

„Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.

Z Ježíšova kázání vyplývá, že máme v tomto světě hledat spravedlnost. Hledání spravedlnosti už je konání.

Hledání spravedlnosti už je konkrétní čin. Je to vzkaz, poselství, je to aktivita víry. Kdo říká, že věří v Boha a přitom nehledá spravedlnost, ten žije ve zmatku.

Je to podobné jako s vírou. Kdo hledá Boha (tedy je v tomto směru aktivní), už je vlastně jinými slovy věřící. Kdo Boha nehledá – nemá víru ve svém životě zapotřebí.

Kdo hledá spravedlnost, ten ve svém životě se spravedlností počítá. Potřebuje ji. Touží po ní.

Pro takového člověka je spravedlnost důležitá. Druhá strana téže mince ovšem je, že takový člověk je samozřejmě často druhými lidmi vnímán jako potížista.

Ježíš svým slovem připomíná, že víra není soukromá záležitost. Věřit neznamená být nezávislý na tomto „zlém světě“, věřit znamená jít do ulic a konat milosrdenství, hledat spravedlnost.

Spravedlnost, stejně jako hledání Boha se dá ale konat různě. I tuto krásnou a bohulibou činnost ohrožuje naše pýcha. Ježíš nám radí, abychom se vyvarovali jednat spravedlivě na odiv. Podobně je to s konáním dobrodiní nebo s modlitbou nebo s postem.

Kdo se při těchto činnostech chlubí – třeba i z radosti, že to dokázal – ten nenajde odměnu u Otce v nebesích.

Ježíš nám připomíná, že náš vztah k druhému člověku – k bratru – ať už je to přítel nebo nepřítel – se má promítnout do skutku milosrdenství.

Vztah člověka k Bohu se zase promítá do modlitby, vztah k vlastnímu tělu i duši se promítne do půstu.

Ze všech těchto bohulibých věcí se ale může stát pouhé předvádění zbožnosti. Tedy – lež. A kdo žije ve lži, ten nedosáhne naplnění.

Takovou lživou zbožnost nacházel Ježíš kolem sebe. Když člověk začne svou zbožnost dávat na odiv, stane se z něj farizej. Farizejství je tedy projev pýchy a pýcha ohrožuje každého člověka.

Farizejské jednání není věcí jednoho náboženství, ale farizejem se můžeme stát v prostředí jakékoli skupiny.

Člověk někdy dělá vše pro to, aby si vydobyl uznání od okolí. Od lidí člověk může získat různý stupeň obdivu, ale od Boha nikoli.

Ježíš nám připomíná, že z hlediska věčnosti je spousta našich motivů zbytečných.

Ono totiž nejde na prvním místě o to, jak na tom budu já jako dobrodinec. Jde o toho, jemuž se spravedlnosti dostává. Dobrodinec má zůstat v pozadí.

Jeho odměnou mu může být radost, že se spravedlnost směla vyjevit, že druhý člověk spravedlnost získal.

Když si obvazujeme pravou rukou ránu na levé ruce – taky neděkujeme pravé ruce, jaký je pašák, že pomohla ruce levé. Pravá ruka si nepostaví pomník, jak zachránila ruku levou. Prostě to udělá, protože je to v té chvíli třeba.

Pravá ruka nevyčítá levé ruce, že je nešikovná. Že měla jednat jinak.

Někdy se potkáme s lidským neštěstím a začneme spekulovat, proč k tomu došlo. A tyto spekulace nás „tak zaujmou“, že zapomeneme na konkrétní pomoc.

Tato výmluva se zabalí do hezkých slov o tom, že je třeba řešit příčinu. Výsledek je ale podobný, jako bychom nemocnému člověku „pomohli“ tak, že mu budeme vyčítat, že žil nezdravě a proto je teď nemocný.

Nebo jako bychom zraněnému člověku na silnici měli vyčítat, že si před jízdou neseřídil brzdy a místo konkrétní pomoci bychom pronesli zajímavou řeč o funkci brzd.

Neochota pomoci někdy vede k tomu, že začneme stále dokola mluvit o potřebě řešení příčiny a zatím nám u nohou leží Lazar, který potřebuje pomoci a my jen diskutujeme o možné příčině jeho utrpení.

Prokazování dobrodiní je druhem hledání spravedlnosti.

Hledat spravedlnost a konat milosrdenství bývá v tomto světě nevděčné, člověk téměř s jistotou proti sobě někoho poštve. Někoho si znepřátelí.

Přesto si nemáme opakovat, jak jsme dobří, že pomáháme. Člověk má dávat tak, aby na to hned zapomněl. Podobně jako pravá ruka ošetří ruku levou. Za chvíli už pravá ruka řeší něco jiného.

Z hlediska věčnosti nemá smysl dávat své jméno na pomníky. Musím se přiznat, že si rád prohlížím různé středověké kamenné desky s nápisy donátorů kostelů či klášterů. Přesto právě tam si člověk uvědomí jak pomíjivé je tesat své jméno do kamene.

Ježíš říká: neoddávej se samolibosti, neprohlížej si své štědré dlaně.

Nech své dobré dary, ať ti z ruky utečou. Raduj se z toho, že ti bylo dáno a že ty můžeš taky dávat.

Tvá zbožnost i tvé dávání ať zůstane lidem skryto.

Věříme přece, že Bůh vidí to co činíme. A to stačí.

Lidi dovedou zneužít i svaté věci. Z náboženství dělají bič na druhé lidi. Nic člověku není svaté. I půst může člověk zneužít pro to, aby dosáhl svých cílů. Pro člověka, který má moc ponížit víru do pýchy, zadupat všechno dobré, co od Pána Boha dostal, pro takového člověka se i modlitba nebo půst může stát jen prostředkem k vlastnímu sebeprosazení. Touha po sebeprosazení a po moci je v pozadí různých druhů fanatismu.

Nemůžeme proto říci, že existuje nějaká přesně stanovená metoda, jak se dostat blíže k Bohu. Z každé „metody“ (ať je to půst nebo modlitba nebo pomoc) se může stát prostředek k manipulování druhých.

Pokud se někdo postí nebo modlí kvůli sobě - druhým lidem na odiv, aby lépe vypadal, pak ani modlitba ani půst nejsou cestou k Bohu.

Nakonec – Ježíš tady opět neříká nějakou zcela novou šokující věc - konání postu či modlitby je už podle proroka Iz propojeno s konáním milosrdenství a spravedlnosti.

Izajáš 58:6  Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

Ježíš navazuje na tyto myšlenky a nás vyzývá, abychom na tyto věci mysleli, když budeme sloužit Bohu. Naše milosrdenství má být propojeno s konáním dobra a spravedlnosti v tomto světě.

Bez tohoto propojení se posty i modlitby stávají hrou či divadlem pro plebs. Nakonec - předvádět se může církev všelijak. Třeba tak, že se necháme vozit ve zlatém kočáře. Je ale otázka, jestli toto měl Ježíš na mysli ve svém kázání na hoře.

Ježíš připomíná: sloužit Bohu smí člověk s radostí v srdci. Jako bys šel na slavnost. To je pravá zbožnost či služba Bohu.

Radost a svoboda jsou poznávací znaky víry, která nalezla svůj zdroj v Bohu.

Jinými slovy - Ježíš říká: nebeský Otec tě stvořil (stejně jako každého člověka na světě), chtěl tě, rád tě vidí a ty k němu můžeš přijít takový, jaký jsi, ať už veselý nebo bezradný, vděčný nebo nazlobený. Můžeš prostě přijít, kdykoli se ti zachce – copak dítě není doma vždycky vítané? A nebeský Otec už ví o všem, co potřebuješ, ještě než cokoli řekneš. Rád tě vyslechne. „Jen povídej,“ řekne. A ty spustíš.

Ježíš nás vyzývá, abychom tuto radostnou a citlivou cestu plnou důvěry otevírali také pro naše bratry a sestry, které na zemi potkáváme.

Vždyť zadarmo jsme dostali a zadarmo můžeme dávat.

(Mt 10,8 zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.)

Modlitba

Děkujeme Pane, že u tebe smíme nacházet radost a odpuštění. Děkujeme, že před tebou si nemusíme hrát na zbožné. Prosíme, abychom ti tady na zemi, než se naplní náš čas – sloužili podle tvého slova. Abychom hledali spravedlnost, svobodu i milosrdenství.