První čtení
Izajáš
65:1
Dal jsem
odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl
jsem: "Hle, tady jsem, jsem tady" pronárodu, který nevzýval mé jméno.
Druhé čtení
Mt 8,
28-34
Kázání
Minule jsme vyslechli příběh o
následování Ježíše a o strachu učedníků na rozbouřeném moři. Učedníci měli
pocit, že se na ně valí nezměrné množství vln a že je zahltí.
Nebezpečí dovedeme občas vylíčit
jako nezměrné vlny, které se na nás valí. Učedníci se zcela oddali strachu
z vln, Ježíšova církev se nechala přesvědčit, že ji ty vlny přemohou.
Ježíš se na učedníky zlobí, ptá
se jich, kde zůstala jejich víra? Proč otročí strachu? Ježíšovo slovo přinese
utišení, hladina paniky a strachu klesne a lidi mohou začít jednat nikoli podle
strachu, ale podle víry, kterou jim Ježíš navrací.
I my potřebujeme slyšet Ježíšovo
pevné slovo – nakonec proto chodíme do kostela – abychom nepodléhali panice,
kterou vyvolávají falešní proroci dneška.
Abychom byli alternativou běžné
většinové společnosti. Protože ať se na to podíváme z jakéhokoli úhlu
pohledu – Boží slovo je vždy alternativou k většinovému názoru.
Učedníci a lidé se nakonec
v úžasu ptají: Kdo to je ten Ježíš?
Ten, který nemá, kde by hlavu
složil, ten který se nenarodil v královském paláci, ten, který nemá zajištěny
žádné tzv. životní jistoty, ten který bourá zaběhané tradice a spíš boří
jistoty..
Kdo je ten, který nás právě při
ztrátě běžných jistot vede jistě k Bohu?
Každý den se máme ptát: kdo to
je?
Je to ten, který nás přišel
trápit? Dávat nám nepříjemné otázky tváří v tvář tomu, co dělal? Trápit
nás svými názory o milování nepřátel?
Je to ten, který nám nastavuje
tvář a je to nepříjemné, třeba tím, že se neuzavírá před zoufalstvím a
beznadějí a jde do míst, kam slušný člověk nechodí.
Ježíš jde mezi lidi, kteří
nepoznali dobré rodinné zázemí a tak se sami chovají vůči druhým zle. Mezi
lidi, pro které je přirozené lhát a podvádět. Tam přece slušný člověk nechodí,
takovým lidem se slušný člověk vyhne.
Ježíš přesně mezi takové lidi vcházel.
Vždyť jsme zváni k víře, že
sestoupil také do pekel. Sestoupil tam ne proto, abychom si oddechli, že nás se
to netýká. Ale aby nám dal příklad, co máme dělat, když se setkáme
s otevřeným nepřátelstvím. Ježíš i do těchto míst vnáší evangelium,
svědectví o tom, že i lidé v takové situaci mají před Bohem své místo a
naději.
Ježíš přeplul se svými učedníky
na druhý břeh. Na druhém břehu nečekaly Ježíše rozjásané nadšené davy, které by
mu poděkovaly, jak dokázal utišit bouři a bezpečně převést své učedníky na
druhý břeh.
Místo toho se Ježíš setkává
s podivnou lúzou. S otroctvím, trýzní, smrtí. Potkává se
s jakými místem, které připomíná některé utečenecké tábory, kde lidé
definitivně ztratili naději.
Ti dva, kteří se s Ježíšem
setkávají, jsou natolik nasáklí beznadějí, že vlastně přestávají být lidmi.
Každopádně slušní lidé je za lidi nepovažují. Slušní lidé by se k nim ani
nepřiblížili. Považují je za démony. Proto je vyhnali do tohoto místa zmaru.
Kde jinde vytvořit toto ghetto, než na rumištích, na skládkách, v místech
hrobů a smrti.
Tak to děláme jako společnost
často – nepohodlné lidi dáváme pryč z očí. Raději ať sejdou z našich
očí, než abychom k nim vešli a objali je.
Má se Ježíš bavit
s malomocným? Má se bavit s desátníkem okupační armády? Má se bavit
s dávno lidmi odepsaným agresivním člověkem, který se už prý víc podobá
démonu, než člověku? Má Ježíšova uzdravující zvěst naděje svou působnost i zde
v těchto odporných místech? V lágrech smrti, v utečeneckých
táborech, které plní lidi s pochybnou minulostí, lidí zvyklých na válku a
tedy morálně nejistých/poznamenaných?
Tzv. normální lidé mají svou pravdu. Toto
místo je nebezpečné a proto je třeba ochránit sebe a své rodiny. Hlavně se tam
nepřibližovat a nebavit se ani s těmi, kteří tam chodí.
Ježíš se nás svými činy táže:
když se vůči těmto lidem všichni otočí zády, tak jakou pak mají naději (chcete-li:
na nápravu)?
Evangelium podává svědectví, že Ježíš
se těmto místům a těmto lidem nevyhýbá. Dá se nalézt i těm, kteří ho nehledali.
Dokonce to nevzdá ani po tom hrozném „uvítání“.
Matouš 8:29 A dali se do křiku: "Co je ti po nás,
Synu Boží? Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?"
Bůh je nablízku ve svém Synu i
tomuto místu. Těmto lidem. To je evangelium, dobrá zpráva.
Proto křesťané navštěvují lidi závislé
na drogách, lidi ve vězeních, v detenčních zařízeních, proto se podílejí
na pomoci ve válkou zasažených oblastech, proto naše diakonie pomáhá lidem
v utečeneckých táborech.
Často jsou to místa nehostinná,
lidi tam propadají depresím a chovají se k sobě špatně. Příkladem
nejslavnějším byl Přemysl Pitter, který pomáhal v utečeneckých táborech
v Bavorsku po válce (tábor
Valka u Norimberku (1949-1954), Pitter tam postavil jednoduchý kostel a mezi
lidmi pracoval jako kazatel i sociální pracovník), kdy utíkali lidé na západ z komunistického
Československa.
Pitter zakoušel, jak
v těchto táborech postupně upadala morálka, stejně jako se to děje dnes na
mnoha místech v utečeneckých táborech na světě. Není podstatné, jakého
vyznání ti lidé v táborech jsou. Postupně se z těchto míst stávají ghetta,
od kud se může šířit všelijaké neštěstí od nemocí fyzických počínaje až po
nemoci duševní v podobě líhně všelijaké agrese, apod. Lidé bez budoucnosti
propadají démonskému chování.
Křesťané vstupují po vzoru Ježíše
do těchto míst a pomáhají přinášet těmto lidem naději.
Ježíš ví, že se člověk v beznaději
nemusí chovat přátelsky. Ti lidé se Ježíše nejprve vyhnat. S takovým
přivítáním se může snadno setkat člověk, který chce pomoci a proto by měl být
připraven.
Samozřejmě Ježíš mohl říci:
vidíte – já jsem to říkal, ta místa jsou démonská, podívejte, jak mě přijali.
Sem už nikdy nevkročím. Takhle reagujeme my. Proč bychom těm lidem pomáhali,
podívejte, ani se neumí odvděčit. Často se setkávám s tímto argumentem
mezi běžnými lidmi.
Tímto argumentem většinová
společnost ospravedlňuje vlastní zlé chování vůči lidem v nouzi.
Jenže my přece nepomáháme proto,
aby se nám ti lidé odvděčili.
Nakonec právě tzv. normální běžní
lidé, lidé z města – Ježíše vyženou – to bude jeho odměna za to, že pomohl těm
lidem v onom pomyslném utečeneckém táboře.
Protože jim Ježíš nastavil
zrcadlo. Ukázal jim, že sami rezignovali na základní poslání člověka, tak jak
ho popisuje Bible.
Člověk má být obrazem Božím a být
druhému člověku na blízku.
Nemá vyhánět svého bratra či
sestru do míst smrti.
Evangelium nám předává tuto
zprávu: Ježíš má moc vnést naději a uzdravení i do těchto míst. Nejsou na světě
místa, kam bychom jako křesťané – následovníci Ježíše – nemohli. Protože bychom
si třeba zbaběle řekli: tohle nemá cenu.
Ježíš pomáhá.
Tam, kde o Ježíše nikdo nestál, nikdo
ho nevyhlížel, ani nečekal, tam kde lidé zůstali – podle úsudku svého okolí
vydáni na pospas ničivým silám – právě tam se projevila s Ježíšem moc BK.
Ježíš ty lidi uzdravil.
A tu přišel za Ježíšem další
uvítací výbor, opět s prosbou. Tentokrát to nejsou démoni, ale spořádané
obyvatelstvo, slušní lidé, kteří se zasloužili o vyhnání těch nešťastníků.
Ukazuje se, že právě ti, kteří
druhé odsuzují a zavírají dál od svých bran, tito tzv. běžní, či normální, či
slušní lidé Ježíše nepotřebují a nechtějí. Civilizované občany ani nenapadlo
radovat se nad uzdravením. Neradují se z blízkosti svobody, pravdy,
záchrany, milosrdenství. Všechny tyto věci jsou totiž běžnému člověku na obtíž.
Dovedou totiž zamíchat se zaběhanými zvyky či tradicemi.
A tak ti slušní občané, prosí
Ježíše, aby zmizel. Prosíme tě Ježíši, jdi pryč!
Tvoje blízkost je nebezpečná,
mohla by ohrozit naše rodiny. Díky tobě se tady budou potloukat různí lidé.
Díky tobě jsme přišli o zisk ze stáda. Díky tobě jsme znejistěli v našich
soudech. Díky tobě je teď všechno jinak.
Ježíši, jdi pryč od slušných
lidí. Patříš spíš mezi ty utečence a vyděděnce.
Mohli bychom dodat: nakonec -
vždyť jsi se narodil jako nějaký utečenec.
A vůbec. Ježíš je určitě
nepřizpůsobivý, vždyť ani nemá domov.
V bibli kralické se dočteme:
Takť bezbožný svět více sviní než svého spasení sobě váží.
Je
ovšem otázka, nakolik jsme my jako církev součástí tohoto tzv. bezbožného světa
a komu z toho dnešního příběhu se podobáme.
Ten
příběh nám nechce jen nastavit zrcadlo, chce povzbudit, abychom se nenechali
převálcovat tímto bezbožným světem, aby se církev nechovala podle vzorců běžné
společnosti. Abychom patřili mezi ty, kteří budou ochotni dávat prostor Božímu
Království – i v místech, která se nám zdají odporná a nehostinná.
Vždyť
na celém světě není místo, které by pro Ježíše bylo příliš beznadějné nebo
příliš odepsané. Jsme zváni, abychom tato místa, či tyto lidi viděli jako své
bratry a sestry, které máme obejmout a ne odmítnout.
Modlitba
Prosíme
Pane, abychom tě následovali i do míst nehostinných a byli ochotni pomáhat tam,
kde běžní lidé smysl pomoci nevidí. Prosíme, abychom se nepodobali občanům toho
gadarenského města, kteří Ježíše vyhnali pro jeho nepřizpůsobivost.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat