První čtení
Gn
12,1-5
Druhé čtení
Mt 8,
19-27
Kázání
Ježíš se choval jinak, než lidi
čekali. Dotýkal se vyloučených ze společnosti, pomáhal nepřátelům. Pomohl
římskému důstojníkovi. Narodil se jako bezvýznamný, byl na útěku, byl stále
v pohybu, neměl, kam by hlavu složil.
Kdo to jen je? Ptali se lidé a
stejně tak po dvou tisíci letech – nyní na prahu nového občanského roku – se
ptáme: kdo to jen je?
Je to otázka, která je na místě.
Je to otázka, která nás může provázet celý rok, každý den, když vstaneme,
můžeme se zeptat: kdo to jen je ten Ježíš. Vždyť hledání Pána Boha je dobré a
bible nás k tomuto hledání zve.
Sofonjáš 2:3 Hledejte
Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte
spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
Ámos 5:14 Hledejte
dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi.
Matouš 6:31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst?
Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno
ostatní vám bude přidáno.
34 Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.
Každý den má dost na svém trápení.
Kdo je Ježíš? Hledejme, ptejme se
každý den a bude nám to k dobru.
Ten dnešní příběh na tuto otázku
odpovídá: Ježíš je ten, který si dělá nárok na celý náš život. Ježíš je zároveň
ten, který nemá, kde by hlavu složil. Příběh o moři také odpovídá, že Ježíš je
ten, který nás může v určitých chvílích kárat za naši nedověru – ve
chvíli, kdy uvěříme sami sobě, pocitu strachu – a zapomeneme na něj. Ježíš je
ten, který má moc zbavit nás strachu.
Ježíš je ten, který má moc nás
vést – k Bohu. S Ježíšem – podle evangelií i apoštola Pavla a mnoha
dalších svědectví - máme jistotu, že k Bohu dojdeme.
Ježíš svou ochotu nasměrovat náš
život – říká velmi autoritativně. Jakoby se nechal řídit inspirací toho
římského důstojníka, který vyznal, že stačí Ježíšovo slovo – Ježíšův rozkaz.
Ježíš tedy velmi autoritativně vyhlašuje jednomu z učedníků: Následuj mě a nech mrtvé ať pochovávají své
mrtvé.
Všimněme si – on to nevyhlašuje někomu, kdo
zrovna poprvé přišel do kostela, ale říká to jednomu ze svých učedníků, který
už byl nějakou dobu svědkem Ježíšova díla.
Právě tento učedník, tedy jeden
z nás – ze zástupu – se Ježíšovi omlouvá z následování, když
potřebuje zařídit pohřeb svého otce.
Zákoník nabízí Ježíšovi svou
oddanost. Oba čekají automaticky jinou odpověď. Ano, zařiď si, co potřebuješ a
pak přijď.
Jenže Ježíš nenabízí očekávatelné
– tradiční - odpovědi.
Nechová se dle tradic. To ještě
neznamená, že by rušil Tóru. Neznamená to, že by se stavěl proti zákonu.
Skoro to vypadá, že evangelista
vylíčil Ježíše jako vůdce nějaké sekty.
Nesmíš můj učedníku ani pochovat
svého otce, neber vážně ustanovení zákona, že se musíš postarat o své rodiče.
Teď tady velím já.
Evangelista však sleduje jinou
linii. Ptá se zároveň i nás: chcete o Bohu jen teoretizovat? Chcete o Bohu jen
přemýšlet – jako třeba Herodes, který si nechával předčítat z bible?
Chcete Ježíše jako mimořádného Božího svědka jen pozorovat z dálky – jako
někoho v médiích, zatímco my sedíme v teple našich pokojů?
Toužíme skutečně vstát
k následování?
Kdo je ten, který nemá, kde by
hlavu složil?
My tuto Ježíšovu zkušenost nemáme
a těžko se do ní umíme vžít. Vidíme na obrazovkách občas lidi, kteří o všechno
přišli – nedávno v Itálii při sérii zemětřesení nebo válečné uprchlíky,
kteří nemají kde by hlavu složili. Sami už na situaci bez zajištění ovšem
nepamatujeme.
Nemáme zkušenost z toho, co
znamená: nechat za sebou všechny navyklé a příjemné jistoty života - a vydat se
někam, kde člověk nemá, kde by hlavu složil...
Přece jen – v klíčových
životních událostech – když onemocníme, když nám z blízkých někdo zemře,
když prožijeme něco výjimečného, pak prožijeme zčásti ten pocit, o němž mluví
Ježíš. Že jsme poutníci.
A pak také – máme šanci více
porozumět těm, kteří jsou na tom podobně. Je známý fakt, že lidé, kteří prožijí
utrpení, mají větší šanci, že se stanou milosrdnějšími, že budou mít větší
pochopení pro druhé. Neplatí to ale jako stoprocentní pravidlo.
Ježíš byl nezajištěný a ukazuje
nám tak naši vlastní nezajištěnost, kterou se snažíme často podvědomě přebýt
nějakými věcmi nebo veselými zážitky. Přichází ovšem v životě chvíle, kdy
zjišťujeme, že Ježíšova nezajištěnost může být pro nás samotné zdrojem života.
A pak se třeba zvedneme a ve
jménu Ježíšově jdeme pomáhat těm, kteří jsou sami nezajištění, či na útěku.
Evangelista líčí Ježíše jako
toho, kdo je důležitější než vlastní rodiče nebo tradiční zvyky: jsou
v životě chvíle, kdy vám rodiče nepomohou, ale Ježíš ano. Podobně líčí
Hospodina žalmista:
Žalmy 27:10 I kdyby mě opustil můj otec, moje matka,
Hospodin se mě vždy ujme.
Ježíš není fanatický vůdce sekty,
ale ten, který má pro nás větší cenu, než cokoli jiného. Tuto víru se snaží Mt
předat.
Učedníci Ježíše následovali –
klopýtavě – tak jako to činíme my. Evangelium ukazuje, kam vede toto
následování.
Ježíš sám Boha následoval velmi
podivným, riskantním způsobem. Podle některých si za své odsouzení mohl sám.
Rodiče ho zrazovali od této cesty, mnoho přátel jistě chtělo, aby nechodil do
Jeruzaléma – nejen učedník Petr – zkrátka měli o něj strach. Je to lidské, když
mám sám strach – jednám podle diktátu strachu, ne podle Ježíše. To se nám snaží
evangelista ukázat v tom druhém příběhu.
Strach je mocný čaroděj a čím
jsme starší, tím víc podléháme moci tohoto čaroděje. Bojíme se o sebe, o své
rodiny, o svá vnoučata. Bojíme se o zdraví. Bojíme se politiků. Bojíme se aut.
Bojíme se tepla. Bojíme se zimy. Bojíme se lidí. Bojíme se konce civilizace.
Strach je čaroděj a všichni mu do
jisté míry sloužíme. Strach je v našich hlavách. Strach určuje naše kroky.
Sloužíme tak sami sobě, vždyť
strach jako takový neexistuje mimo naši vlastní hlavu. Strach je stav mysli.
Následovat Ježíše je nebezpečné,
jeho cesta vede přes rozbouřené vody života, jeho cesta vede do nebezpečí, do
smrtelných nebezpečí.
Učedníci volají: zachraň nás
Pane, jinak zahyneme! Utopíme se! Máme strach! Bojíme se, že zahyneme ve
vlnách!
Ano, s Ježíšem se ocitáme –
jakmile ho začneme následovat - téměř okamžitě v bouři. Pomáhat nepřátelům
vede k bouři. Smilovávat se nad vyloučenými vede ke kolizi. Evnagelista
nelíčí následování jako dobrodružnou a zajímavou prázdninovou cestu - kde máte
pojištěno, že to dobře dopadne - a v případě že ne, dostanete své peníze zpět.
Když vyjeli učedníci do přívalu
vln - co dokážou poslat loď ke dnu - myslí to doopravdy. - ty vlny odrážejí
reálnou zkušenost - jako když v Matoušových dobách přišlo pronásledování - a
hrozilo církev potopit. Matoušovi současníci to tak s mnoha obavami vnímali.
Bojíme se, bojíme se ztráty
jistot.
Evangelium nám podává svědectví,
že s Ježíšem jistoty tohoto světa podle našich představ - nenabudeme.
Ježíš nám je nepojistí. A pokud někdo věří v Ježíše proto, aby mu dodal
tyto jistoty, aby se mu tzv. dařilo dobře, pak bude zklamán. Ježíš mu to
nezajistí.
Když učedníci hrůzou téměř oněmí
z těch přívalů neštěstí a protivenství, ukáže se, že Ježíš spí.
Spí, protože se zas tak až moc
neděje. Ježíš má totiž s nezajištěností zkušenosti.
34 Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.
Každý den má dost na svém trápení.
Ten, který za svou cestu zaplatil
cenu nejvyšší, má právo být klidný, když na nás útočí bouře tohoto věku –
většinou v podobě – našeho vlastního strachu. Protože strach má velké oči
a tak nevíme, jak moc velká ta bouře ve skutečnosti byla.
Asi velká nebyla, když Ježíš
spal. Panice dovede člověk propadnout rychle, a pak svět kolem sebe vyhodnocuje
zcela falešně.
Valí se na nás vlny, příval,
utíkejte!
Braňte se!
Oči rozšířené strachem vidí vlny
větší než ve skutečnosti jsou - a srdce propadá panice - z toho co ty
přeustrašené oči vidí - a ruce třesou s Ježíšem - málem jak kdyby bylo potřeba
probudit ho z mrtvých - Pane, zachraň nás - hyneme!!!
Mohli by např. místo toho křiku
vyvolaného strachem – zpívat proti strachu: "V tvé síle PBe můj všem
bouřím vzdoruji". To je nenapadlo.
Nevěří Ježíši - ale těm vlnám a
jejich hrozbě. Věří svému strachu.
Ježíš reaguje nebývale razantně,
na učedníky se zlobí. Proč otročíte strachu? Proč necháte děsit tím, co za
takový děs nestojí? Proč se vy – mí učedníci – můj lid – má církev – necháte
tak snadno přesvědčit, že strach je váš pán a ne já? Že všechno MUSÍ dopadnout
špatně? Protože lpíte na majetku? Lpíte na svých starostech, na svých představách?
Všechno toto vám zatemňuje mozek.
Kde zůstala vaše víra?
Teprve potom řekne Ježíš slovo,
které přinese utišení. Ztiší se přívaly, klesne především hladina paniky a
strachu v lidských srdcích.
Lidé po tom, co se uklidnili a
ztichli, užasli a říkali – co je Ježíš zač? Dovede ztišit náš strach, naši
paniku. Ten, který nemá, kde by hlavu složil, ten který se nenarodil v královském
paláci, ten, který nemá zajištěny žádné tzv. životní jistoty, ten který bourá
zaběhané tradice a spíš boří jistoty – ten má moc jakou neměl dosud nikdo,
s kým se lidé potkali.
Je opravdu od Boha?
Má moc dovést nás k Bohu?
Podle Bible už od Abrahama platí,
že se s Bohem setkáváme intenzivně právě po ztrátě jistot.
Přál bych nám, abychom
v tomto novém roce vyhodnocovali svět, ne podle našeho strachu, ale podle
Ježíšových slov a činů.
Modlitba
Děkujeme Pane, že stavíš hráz
proti strachu a beznaději. Prosíme, abychom tě následovali jako věrní učedníci.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat