neděle 22. ledna 2017

Naštěstí jsou občas mezi námi lidé, kteří nám pomáhají najít cestu

První čtení
Ž 51,1-13



Druhé čtení
Mt 9, 1-8


Kázání
Ježíš přemohl paniku učedníků a tak se jim podařilo přeplout jezero na druhý břeh. Nečekal je tam zástup nadšených lidí. Místo toho se Ježíš setkal s vyvrženými lidmi ze společnosti. Tak ty vyvržené uzdravil. Lidi z města pak vyslali k Ježíšovi delegaci – ne aby Ježíšovi poděkovali, ale prosili ho, aby zmizel z jejich krajiny, protože se báli, že přijdou o své jistoty.
A tak se Ježíš zase přeplavil zpět do blízkosti svého města.
Ani tam ovšem nevzbudil vlny nadšení a bouřlivý potlesk.
Ježíš se pohybuje uprostřed světa plného různých neštěstí a bouří. A i přesto, že je mnohými nenáviděn, mnohými odmítán, tak z jeho působení na nás prozařuje radostná zvěst jeho blízkosti s trpícími. Vždyť Ježíš má moc nad odpuštěním hříchů, to je svědectví dnešního příběhu.
Příběhu, který je plný lidské solidarity, ale i lidského utrpení i lidské zloby. Takový je přece náš svět. Moc odpuštění smíme nacházet i uprostřed všelijaké nenávisti. Lidská zloba nemůže moc odpuštění a milosti umlčet.
Ježíš přišel mezi své, do bezpečí. I tam však k němu donesou člověka v nouzi, který byl uvržen na nosítka. Neštěstí nebo prosba o pomoc přichází často právě takto. Nečekaně.
A hle, tu k nám přijde prosba, abychom pomohli, abychom se někoho zastali.
Nemocný, paralyzovaný člověk byl přinesen k Ježíšovi. Evangelista nás chce povzbudit svědectvím o naději, kterou Ježíš dává. Když vám do života vstoupí neštěstí a jste ochromeni. Když jste ochromeni strachem nebo zoufalstvím – smíte jít s tímto zoufalstvím k Ježíšovi.
Taková cesta za Ježíšem není ani únik z tohoto světa, ani nějaká zbabělost nebo berlička. Je to spíš projev odvahy a víry. Když nevíme, kudy dál, u Ježíše nalezneme řešení.
Ježíš tuto důvěru a víru přijímá a neodmítá ty, kteří mu přinesli chromého. Mohl by říci: vyhnali mě teď z Gerasy, málem jsme nepřežili bouři na moři, tak mi dejte pokoj. Měl by na odmítnutí jistě právo. Když tedy viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."

Podle reakce zákoníků víme, že tímto výrokem řadu lidí Ježíš pobouřil. A pobuřuje také nás. Kdybychom ten příběh četli poprvé, také první věc, která nás napadne – je: proč ho Ježíš rovnou neuzdravil?
Od toho přece Ježíš je – aby uzdravoval? Nebo není?
(…)
??

Potřeboval to ten ochromený slyšet?
Nepotřeboval spíš být nejdřív uzdraven?

Evangelista Mt nám vzkazuje: nepotřeboval. Uzdravení není na prvním místě, není tak podstatné, jako nemoc vin.
Jsou to tvrdá slova. A nedotýkají se jenom jednoho postiženého, ale spíše směřují na celou společnost. Společnost, která nakonec dopustí, že Ježíše ukřižují.
Společnost, která dopustí, války. Společnost, která se podílí na válkách třeba tím, že vyrábí zbraně a prodává je do míst konfliktů. Společnost, která vyhání slabé nebo nemocné do různých ghett. Společnost, která dává prostor nespravedlnosti. Společnost, která podporuje strach a paniku, která pak vede k projevům nenávisti vůči nějaké skupině lidí. Společnost, která si nalhává, že je spravedlivá a dobrá.

Evangelista vzkazuje:
Fyzické uzdravení není na prvním místě, není tak podstatné, jako nemoc vin.
V naprostém rozporu s tím, co bychom chtěli a po čem bychom toužili. Vždyť si lidé často přejí: hodně zdraví. Zdraví na prvním místě. Evangelista nám podává svědectví, že Ježíš nepovažuje zdraví za to nejdůležitější.

Co může spadat pod pojem hřích?
Sobectví. Díky sobectví nevidíme v druhém člověku svého bratra či sestru, ale jen konkurenta nebo někoho, kdo nás obtěžuje nebo v nejlepším případě nezajímá. Ovšem i nezájem vede někdy k vraždě. To když někomu nepomůžeme, protože nás právě jeho problémy nezajímají. Jako třeba ty lidi v Gerase nezajímalo utrpení těch dvou, tak je vyhnali do míst smrti.
Hřích je taky strach. Strach učedníků z bouří tohoto světa, který učedníky – tedy církev – donutí jednat z diktátu strachu a ne z víry. Strach je také pocit, že druzí lidé mě o něco obírají, o mé pohodlí. Ze strachu se člověk chová nepřátelsky a agresivně. Ze strachu vedeme války a zabíjíme.
Hříchem je také nespravedlnost. Tedy opak toho, co nám doporučuje Ježíš: hledejte BK a jeho spravedlnost. Potichu souhlasíme s křivdami, které se kolem nás dějí, nebo se rovnou na nich podílíme.
Hřích je nutkání neustále vymýšlet výmluvy, proč jsem udělal to a ono. Jedna z výmluv je přesvědčení, že druzí jsou víc zlí než já. A tak se nakonec snažím před sebou, před svým svědomím udělat ze sebe bezmála světce.
Před Bohem to ovšem nefunguje. Hřích vede k tomu, že Bůh se postupně jeví jako vzdálený, lhostejný.
Je to ale naše lidská lhostejnost. Je to naše vzdálenost od druhých a necitelnost. Je to naše vlastní neochota usilovat o spravedlnost. A brát na sebe břemena druhých. Tyto naše vlastní viny způsobují, že se nám zdá, že Bůh neexistuje. Tyto naše viny způsobují, že žijeme postupně jako jednotlivci i jako společnost v naprostém rozporu s řádem stvoření, tak jak ho Bůh pro člověka připravil.

Nakonec se tedy hřích stává totálním zoufalstvím. Bezmocí. Paralýzou. Neschopností pohybovat se. Člověk (či celá společnost) stižený zoufalstvím se velmi podobá tomu, kdo je schopen již jen ležet.
Někdy se tak chová celá společnost. Ten ochrnutý je znamením tohoto zoufalství. Ze zoufalství mu naštěstí pomáhají přátelé, kterým není lhostejný jeho osud. Protože se naštěstí i v nemocné společnosti se najdou lidé jako třeba Jan Palach kteří vlastní obětí pomáhají nemocnému zvednout se. Pomáhají, aby ten nemocný toužil najít vyrovnání se svědomím.
Podobně nám pomáhá nacházet svědomí i Pochod pro Aleppo, který v současnosti prochází naší zemí.
Naštěstí pro ty paralyzované jsou lidé, kteří obětují své pohodlí, či dokonce svůj život a stanou se znamením lidskosti a solidarity.

Do zoufalství lidských vin přichází Ježíšovo odpuštění.
Přichází jako ujištění, že Bůh je člověku na blízku. Má starost, aby se člověk stal opět jeho dítětem - šťastným, plným milosrdenství, plným solidarity i soucitu. A tohle odpuštění - přichází s Ježíšem.
Evangelista říká, že právě v tomto se projevuje Ježíšova moc. Není to moc na prvním místě uzdravit, ale moc na prvním místě odpustit. Moc vysvobodit srdce člověka z tísně viny, strachu, sobectví, nespravedlnosti, necitelnosti, touhy po samospravedlnosti. Ježíš přinese tomu paralyzovanému člověku Boha jako milosrdného otce – nikoli jako tvrdého soudce, před kterým bychom se museli plazit po zemi a ukazovat se před ním lepšími.

Zvláštní je, že evangelista o moci Ježíšově dosud nemluvil. Ani při uzdravení malomocného, ani při utišení bouře, ani při uzdravení těch dvou posedlých. Evangelista se nesoustředí na zázrak.
Až zde, při odpuštění.
Nic není tak důležité jako Ježíšovo odpuštění.

Stejně jako Ježíše nevítaly davy v Gerase za to, že je zbavil viny, ale naopak ho lidi prosili, aby vypadl z jejich kraje, stejně tak zde Ježíšův čin milosrdenství některé lidi vyloženě naštve.
Snad proto, že si díky Ježíšovi uvědomí vlastní sobeckost a nelidskost. Před tím nebyli schopni soucitu, nyní v nich roste nenávist.
A tak začnou pomlouvat a šířit podezření, že se Ježíš rouhá a že na odpouštění nemá právo.
I tak se lidi někdy chovají. Komentují cizí neštěstí nebo cizí radost a chovají se jako poučení odborníci, kritizují, odsuzují. Místo, aby měli radost z dobré věci, tak se ji snaží zpochybnit. Smutné je, že to tady činí někteří ze zákoníků, tedy lidi silně věřící.

Ježíš nakonec postaví toho člověka na nohy i fyzicky. Jakoby svým kritikům vzkázal: vy s tím svým pomlouváním nic nenaděláte.

MODLITBA
Děkujeme Pane, že nám přinášíš odpuštění. Děkujeme, že díky tobě smíme znovu prožít radost z blízkosti našeho Otce v nebesích.
Prosíme, abychom byli solidární s těmi, kteří trpí, tak jak nás Ty vyučuješ.

Amen.

Žádné komentáře:

Okomentovat