První čtení
Ž 51,1-13
Druhé čtení
Mt 9,
1-8
Kázání
Ježíš přemohl paniku učedníků a
tak se jim podařilo přeplout jezero na druhý břeh. Nečekal je tam zástup
nadšených lidí. Místo toho se Ježíš setkal s vyvrženými lidmi ze
společnosti. Tak ty vyvržené uzdravil. Lidi z města pak vyslali
k Ježíšovi delegaci – ne aby Ježíšovi poděkovali, ale prosili ho, aby
zmizel z jejich krajiny, protože se báli, že přijdou o své jistoty.
A tak se Ježíš zase přeplavil
zpět do blízkosti svého města.
Ani tam ovšem nevzbudil vlny
nadšení a bouřlivý potlesk.
Ježíš se pohybuje uprostřed světa
plného různých neštěstí a bouří. A i přesto, že je mnohými nenáviděn, mnohými
odmítán, tak z jeho působení na nás prozařuje radostná zvěst jeho
blízkosti s trpícími. Vždyť Ježíš má moc nad odpuštěním hříchů, to je
svědectví dnešního příběhu.
Příběhu, který je plný lidské
solidarity, ale i lidského utrpení i lidské zloby. Takový je přece náš svět.
Moc odpuštění smíme nacházet i uprostřed všelijaké nenávisti. Lidská zloba
nemůže moc odpuštění a milosti umlčet.
Ježíš přišel mezi své, do
bezpečí. I tam však k němu donesou člověka v nouzi, který byl uvržen
na nosítka. Neštěstí nebo prosba o pomoc přichází často právě takto. Nečekaně.
A hle, tu k nám přijde
prosba, abychom pomohli, abychom se někoho zastali.
Nemocný, paralyzovaný člověk byl
přinesen k Ježíšovi. Evangelista nás chce povzbudit svědectvím o naději,
kterou Ježíš dává. Když vám do života vstoupí neštěstí a jste ochromeni. Když
jste ochromeni strachem nebo zoufalstvím – smíte jít s tímto zoufalstvím k Ježíšovi.
Taková cesta za Ježíšem není ani
únik z tohoto světa, ani nějaká zbabělost nebo berlička. Je to spíš projev
odvahy a víry. Když nevíme, kudy dál, u Ježíše nalezneme řešení.
Ježíš tuto důvěru a víru přijímá
a neodmítá ty, kteří mu přinesli chromého. Mohl by říci: vyhnali mě teď
z Gerasy, málem jsme nepřežili bouři na moři, tak mi dejte pokoj. Měl by
na odmítnutí jistě právo. Když tedy viděl
jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti
hříchy."
Podle reakce zákoníků víme, že
tímto výrokem řadu lidí Ježíš pobouřil. A pobuřuje také nás. Kdybychom ten
příběh četli poprvé, také první věc, která nás napadne – je: proč ho Ježíš
rovnou neuzdravil?
Od toho přece Ježíš je – aby
uzdravoval? Nebo není?
(…)
??
Potřeboval to ten ochromený
slyšet?
Nepotřeboval spíš být nejdřív
uzdraven?
Evangelista Mt nám vzkazuje:
nepotřeboval. Uzdravení není na prvním místě, není tak podstatné, jako nemoc vin.
Jsou to tvrdá slova. A nedotýkají
se jenom jednoho postiženého, ale spíše směřují na celou společnost. Společnost,
která nakonec dopustí, že Ježíše ukřižují.
Společnost, která dopustí, války.
Společnost, která se podílí na válkách třeba tím, že vyrábí zbraně a prodává je
do míst konfliktů. Společnost, která vyhání slabé nebo nemocné do různých
ghett. Společnost, která dává prostor nespravedlnosti. Společnost, která
podporuje strach a paniku, která pak vede k projevům nenávisti vůči nějaké
skupině lidí. Společnost, která si nalhává, že je spravedlivá a dobrá.
Evangelista vzkazuje:
Fyzické uzdravení není na prvním
místě, není tak podstatné, jako nemoc vin.
V naprostém rozporu
s tím, co bychom chtěli a po čem bychom toužili. Vždyť si lidé často
přejí: hodně zdraví. Zdraví na prvním místě. Evangelista nám podává svědectví,
že Ježíš nepovažuje zdraví za to nejdůležitější.
Co může spadat pod pojem hřích?
Sobectví. Díky sobectví nevidíme
v druhém člověku svého bratra či sestru, ale jen konkurenta nebo někoho,
kdo nás obtěžuje nebo v nejlepším případě nezajímá. Ovšem i nezájem vede
někdy k vraždě. To když někomu nepomůžeme, protože nás právě jeho problémy
nezajímají. Jako třeba ty lidi v Gerase nezajímalo utrpení těch dvou, tak
je vyhnali do míst smrti.
Hřích je taky strach. Strach
učedníků z bouří tohoto světa, který učedníky – tedy církev – donutí
jednat z diktátu strachu a ne z víry. Strach je také pocit, že druzí
lidé mě o něco obírají, o mé pohodlí. Ze strachu se člověk chová nepřátelsky a
agresivně. Ze strachu vedeme války a zabíjíme.
Hříchem je také nespravedlnost.
Tedy opak toho, co nám doporučuje Ježíš: hledejte
BK a jeho spravedlnost. Potichu souhlasíme s křivdami, které se kolem
nás dějí, nebo se rovnou na nich podílíme.
Hřích je nutkání neustále
vymýšlet výmluvy, proč jsem udělal to a ono. Jedna z výmluv je
přesvědčení, že druzí jsou víc zlí než já. A tak se nakonec snažím před sebou,
před svým svědomím udělat ze sebe bezmála světce.
Před Bohem to ovšem nefunguje.
Hřích vede k tomu, že Bůh se postupně jeví jako vzdálený, lhostejný.
Je to ale naše lidská
lhostejnost. Je to naše vzdálenost od druhých a necitelnost. Je to naše vlastní
neochota usilovat o spravedlnost. A brát na sebe břemena druhých. Tyto naše
vlastní viny způsobují, že se nám zdá, že Bůh neexistuje. Tyto naše viny
způsobují, že žijeme postupně jako jednotlivci i jako společnost
v naprostém rozporu s řádem stvoření, tak jak ho Bůh pro člověka
připravil.
Nakonec se tedy hřích stává
totálním zoufalstvím. Bezmocí. Paralýzou. Neschopností pohybovat se. Člověk (či
celá společnost) stižený zoufalstvím se velmi podobá tomu, kdo je schopen již
jen ležet.
Někdy se tak chová celá
společnost. Ten ochrnutý je znamením tohoto zoufalství. Ze zoufalství mu naštěstí
pomáhají přátelé, kterým není lhostejný jeho osud. Protože se naštěstí i v nemocné
společnosti se najdou lidé jako třeba Jan Palach kteří vlastní obětí pomáhají
nemocnému zvednout se. Pomáhají, aby ten nemocný toužil najít vyrovnání se
svědomím.
Podobně nám pomáhá nacházet
svědomí i Pochod pro Aleppo, který v současnosti prochází naší zemí.
Naštěstí pro ty paralyzované jsou
lidé, kteří obětují své pohodlí, či dokonce svůj život a stanou se znamením
lidskosti a solidarity.
Do zoufalství lidských vin přichází
Ježíšovo odpuštění.
Přichází jako ujištění, že Bůh je
člověku na blízku. Má starost, aby se člověk stal opět jeho dítětem - šťastným,
plným milosrdenství, plným solidarity i soucitu. A tohle odpuštění - přichází s
Ježíšem.
Evangelista říká, že právě
v tomto se projevuje Ježíšova moc. Není to moc na prvním místě uzdravit, ale moc na prvním místě odpustit.
Moc vysvobodit srdce člověka z tísně viny, strachu, sobectví,
nespravedlnosti, necitelnosti, touhy po samospravedlnosti. Ježíš přinese tomu
paralyzovanému člověku Boha jako milosrdného otce – nikoli jako tvrdého soudce,
před kterým bychom se museli plazit po zemi a ukazovat se před ním lepšími.
Zvláštní je, že evangelista o
moci Ježíšově dosud nemluvil. Ani při uzdravení malomocného, ani při utišení
bouře, ani při uzdravení těch dvou posedlých. Evangelista se nesoustředí na
zázrak.
Až zde, při odpuštění.
Nic není tak důležité jako Ježíšovo
odpuštění.
Stejně jako Ježíše nevítaly davy
v Gerase za to, že je zbavil viny, ale naopak ho lidi prosili, aby vypadl
z jejich kraje, stejně tak zde Ježíšův čin milosrdenství některé lidi
vyloženě naštve.
Snad proto, že si díky Ježíšovi
uvědomí vlastní sobeckost a nelidskost. Před tím nebyli schopni soucitu, nyní
v nich roste nenávist.
A tak začnou pomlouvat a šířit
podezření, že se Ježíš rouhá a že na odpouštění nemá právo.
I tak se lidi někdy chovají.
Komentují cizí neštěstí nebo cizí radost a chovají se jako poučení odborníci, kritizují,
odsuzují. Místo, aby měli radost z dobré věci, tak se ji snaží zpochybnit.
Smutné je, že to tady činí někteří ze zákoníků, tedy lidi silně věřící.
Ježíš nakonec postaví toho
člověka na nohy i fyzicky. Jakoby svým kritikům vzkázal: vy s tím svým
pomlouváním nic nenaděláte.
MODLITBA
Děkujeme Pane, že nám přinášíš
odpuštění. Děkujeme, že díky tobě smíme znovu prožít radost z blízkosti
našeho Otce v nebesích.
Prosíme, abychom byli solidární
s těmi, kteří trpí, tak jak nás Ty vyučuješ.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat