Kázání z instalačních bohoslužeb

První čtení 

Jr 24,1-7

Jeremjáš 24:1  Hospodin mi ukázal, hle, dva koše fíků postavené před Hospodinovým chrámem poté, co Nebúkadnesar, král babylónský, přestěhoval Jekonjáše, syna Jójakímova, krále judského i judské velmože, řemeslníky a kovotepce z Jeruzaléma a přivedl je do Babylóna.

2  V jednom koši byly fíky velmi dobré, jako jsou fíky rané, v druhém koši byli fíky velmi špatné, tak špatné, že se nedaly jíst.

3  Hospodin se mne zeptal: "Co vidíš, Jeremjáši?" Odvětil jsem: "Fíky. Ty dobré fíky jsou velmi dobré, ty špatné jsou velmi špatné, tak špatné, že se nedají jíst."

4  Tu se ke mně stalo slovo Hospodinovo:

5  "Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Jako na tyto dobré fíky se dívám na judské přesídlence, které jsem pro jejich dobro poslal z tohoto místa do země Kaldejců.

6  Obracím k nim svůj zrak v dobrém, přivedu je zpět do této země. Znovu je vybuduji a už je nezbořím, zasadím je a nevykořením.

7  Dám jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem.

Druhé čtení 

Lk6-43-46

Lukáš 6:43  Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce.

44  Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.

45  Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.

46  Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?

Kázání 

Na první pohled to vypadá naprosto jednoduše.

Vyslovuji to, čím přetéká mé srdce!

Jenže co pak s následující Ježíšovou větou – ne každý, kdo mi říká Pane Pane.

Nepopírá Ježíš v té větě sám sebe? Vždyť připouští, že ti, kteří ho vzývají jménem – tedy - my – učedníci - se umíme chovat pokrytecky, oslovujeme ho Pane, ale děláme si dál svoje běžné věci. Skrýváme se za zbožná a krásná slova.

Tedy: nevyslovujeme to čím přetéká naše srdce!

Vyslovujeme něco jiného, než co máme v srdci.

Voláme Pane Pane a přitom neodpouštíme, maniupulujeme, přetvařujeme se…

Prozradím na sebe, že se mi ta Ježíšova slova - o volání Pane Pane - vždycky líbila, protože jsem si řekl: nemusím se křesťanstvím zabývat, protože v tom kostele sedí stejně jenom pokrytci.

V neděli se vyzpovídají a pak si dál hoví svým vlastním zálibám a Pána Boha vážně neberou…

Připadal jsem si lepší.

Později jsem ovšem prožil i opačný postoj: později jsem začal chodit do kostela, bavilo mě patřit do té správné party…

A stával jsem se postupně tím, kdo v kostele volá Pane Pane a přitom si sám o sobě myslí, že je lepší než ten kdo nevolá.

A tak jsem si sám na sobě vyzkoušel, že mi nedělá problém posunout se od jednoho extrému do druhého. Změnu názorů ale na druhých většinou odsuzuji 😊

Poznal jsem, že srdce a ústa tvoří velmi nestabilní spojení.

Ústa mluví a plodí, někdy lži, a lži plodí někdy dokonce smrt, vždyť tisícileté pomluvy namířené proti Židům vedly k pogromům a ve finále přinesly nakonec pokus o kompletní vyvraždění tohoto národa.

Je to zamotané klubko.

Pomluvy vyslovovali obvykle věřící se zbožným přesvědčením, že konají dobro.

Neschopnost sjednotit srdce a jazyk s tím co je správné - člověka až dohání k zoufalství a tak bádá o svém srdci, hledá, kde je ta jiskřička světla od Stvořitele.

Ve finále může skončit tak, že člověk civí na své srdce jako na zrcadlo, už nedělá nic jiného, než si fascinovaně prohlíží to své srdce a zapomene se podívat ven.

Ústa mluví, čím srdce přetéká.

Když čtu ten oddíl, tápu a nevím co s ním.

Zoufám si a říkám si: přijdu do nového působiště, budu pořád mluvit a postupně ledasco pokazím. Protože mé srdce je plné emocí a ty se pořád valí ven a přetékají, všechno je tam pomíchané.

Mám na co se vymluvit. Řeknu: pardón, to víte, nemůžete se divit, kousek mého srdce je z prasete…

S Biblí jsem to už zažil mnohokrát. Ježíšova slova mě navnadila svou jasností, pak mě uvrhla zas do zmatku rozbouřeného moře, připadám si jako na lodičce zmítané větrem, protože můj mozek touží po jednoduché logice Božích mlýnů a místo toho jsem v nejistotě a ještě k tomu mám pocit, že se mi evangelista tak trochu směje.

Ale ano, vím to, slova v Bibli nejsou zapsaná jako zákon, ale snad jako lék, který má znejistit mou chorobnou touhu po přísné logice, zvyku a stereotypu.

Tak to zkusím znova. Zkusím starý zákon.

Prorok Jeremiáš ujišťoval Izraelce deportované do vyhnanství, deportované do prokletosti Babylonského zajetí, kde přece podle tehdejšího běžného názoru - nejde nést ovoce (duch doby to neumožňuje) – tak prorok si dovolil vyhlásit tuto naději: nevěříte tomu a nedokážete si to představit – ale jste dobrými fíky. Ponesete dobré a chutné ovoce i v té cizotě a nehostinnosti zajetí – protože Hospodin sám vám dá srdce. Stvoří vám srdce, které to pozná, které tomu uvěří, které s tím začne počítat.

Třeba se tahle víra, tohle poznání nějak odrazí v tom zvláštním Ježíšově výroku?

46  Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?

Ježíš dobře věděl o tom, že jeho následovníci, když se jim to hodí, dovedou kohokoli elegantně zubožit a ještě se při tom tvářit zbožně.

Můžeme tedy odvodit, že Ježíš varuje své učedníky před tím, aby se nedali oklamat krásnými a zbožnými slovy.

To platí samozřejmě nejen o tzv. laicích, ale o kazatelích.

Vždyť jsou kazatelé, kteří své posluchače dokážou doslova omámit, zhypnotizovat jako had Ká z Mauglího a nechat se pak oslavovat a obdivovat. I já toužím po obdivu a dělám vše pro to, abych se vám – posluchačům zalíbil, dávejte si na mě pozor.

Na prvním místě tedy snad jde o ovoce, ne o řeč, která umí být esteticky dokonale vyladěným rétorstvím…

Lukáš 6:44  Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.

O ovoci mluvil i Jan Křtitel, o ovoci mluvili proroci, proto nechal Ježíš uschnout fíkový strom, ne proto, že byl Ježíš cholerik, ale protože Izrael nenesl plody milosrdenství, slitování a solidarity a na tom stromu to Ježíš názorně předvedl.

A teď k tomu přidám víru.

Věřím, že Ježíš učí rozpoznávat, vnímat a vážit si ovoce, které se nerodí na pokryteckém nebo vypočítavém stromě.

Říkám si tedy:

Není tedy lepší, na místo, abych se zamotal do svého vlastního zmateného srdce a vlastní zmatené řeči, není tedy lepší učit se rozpoznávat to dobré ovoce podle Ježíšových činů?

Ovoce, které nesl Ježíš – jeho seberozdání z lásky – má obecně lidský dosah.  

Závěr tedy může znít:

Uč se považovat si všech, kdo nesou dobré ovoce – i když třeba z jejich úst nezní „Pane, Pane.“

Uč se děkovat svému Pánu za vše dobré, co je kolem tebe i když to třeba nepatří do tvé party…

Zdá se že ta řeč není namířena proti učedníkům, ale spíš má povzbudit.

Učedníci mají unést, že všude tam, kde se pomáhá – kde se lidi k sobě chovají hezky, kde roste důvěra – rostou plody Božího království.

Je to sice divné, že člověk, věřící člověk – má unést dobré skutky někoho jinak smýšlejícího, ale člověk je prostě zvláštní tvor.

Ježíše pořád někdo z řad věřících napadal za to, že uzdravuje a pomáhá jinak, než zvyk a duch doby žádal.

Učedníci mají unést, že plody BK rostou i bez ohledu na to, jestli se tam také vyznává Pane Pane nebo odříkávají zbožné věty nebo chodí pravidelně do kostela.

Nakonec – církev není cílem Božího stvoření, jak poznamenává starozákoník Walter Brueggeman.

Ježíš své žáky vede od sebe sama – ze své dosebezahleděnosti – ven. Učí je nahlas děkovat za všechny, kteří mají zájem o trpící, nesvobodné, ožebračené, raněné; nebo i za ty, kterým nejsou lhostejné bolesti člověkem ničené přírody.

Je to lepší, než být nadřazený...

46  Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?

 Tahle závěrečná otázka obrací pozornost k tomu podstatnému, k tomu co říká Ježíš.

Jaktože neděláte - to co ŘÍKÁM JÁ? To, co říká Ježíš – má být zdrojem i cílem, našich činů i našich slov. Na to můžeme zavěsit své srdce.

Možná právě toto vysvětluje tu zdánlivou nelogičnost Ježíšova výroku, kterou jsem zmínil na začátku. Naše vlastní srdce, naše vlastní slova přetékají a přebublávají ledasčím.

Ale - to co Ježíš říká je vlastně důležitější, než to čím přetéká mé nebo tvé srdce.

Jednou jsme nadšení, jednou jsme pyšní, jednou odsuzujeme, jednou se kajeme.

Jsme toho schopni během jedné hodiny. Já tedy ano – protože jsem silně emoční člověk.

Ale mohu se upnout na ovoce, které přináší Ježíš. Jeho srdce a jeho slova jsou mírou, o níž se můžeme opřít v naší slabosti a zmatenosti.

Věřím, že Ježíš se obrací ke svým učedníkům ne proto, aby je uvedl do deprese, ale proto, aby je potěšil. Nezavrhuje je, ale povzbuzuje.

Když totiž přijmeme Ježíšovu optiku, je veliká šance, že se naše vlastní srdce rozšíří, nadechne se...

Stávat se dobrým ovocem totiž můžeme kdokoli z nás, bez ohledu na naše různé talenty nebo schopnosti. Stávat se dobrým ovocem můžeme kdykoli a kdekoli. Věřím, že i já můžu přestat fascinovaně sledovat vlastní srdce v zrcadle a podívat se ven a prosit Stvořitele o srdce nové.

Modlitba

Děkujeme Pane, že rozšiřuješ prostor našeho srdce. Dáváš vyrůst milosrdenství, solidaritě, svobodě, lásce – tam, kde to třeba ani nečekáme.

Amen