Moc malomocných

První čtení

Izajáš 53:1  Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?

2  Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.

3  Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.

4  Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.

Druhé čtení

Matouš 8:1  Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy.

2  Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit."

3  On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." A hned byl očištěn od svého malomocenství.

4  Tu mu Ježíš pravil: "Ne abys o tom někomu říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal - jim na svědectví."

Kázání

J kázal na hoře. A když sestupoval, bylo to jako když Mojžíš sestupoval z hory s deskami zákona.

Sbíhaly se za ním velké zástupy. Tu k němu přistupuje malomocný, a oslovuje jej Pane. Nedávno jsme přemýšleli nad J-ovým výrokem – ne každý, kdo mi říká Pane, vejde do království nebeského.

Ten malomocný říká: 2 b  "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." A tu poprvé J někdo oslovuje Pane. A je vyslyšen.

Oslovuje J-e Pane. Jako soudce nad jeho životem. Takto oslovují J-e učedníci a nemocní, kteří u J hledají ochranu.

Malomocný se stává vlastně učedníkem.

Za jakých okolností říká J-ovi Pane?

Přistupuje k J a padá mu k nohám. Padá mu k nohám v naprosté odevzdanosti. Koná tzv. proskynezi. Tímto aktem se odevzdávali poddaní svému panovníkovi, nebo poražení králové vítězi. Padnutí na zem, na znamení, že nemám žádné vlastní přání, žádné vlastní představy o své budoucnosti, protože nevlastním sebe, ale odevzdávám se do rukou svého přemožitele. Fyzicky to vypadá tak, že hlavu pokládám na zem, abych odhalil krk, na znamení úplné podřízenosti.

Malomocný byl zcela v moci J-ově.

Ve chvíli, kdy nám nic nechybí, jsme vlastně v nevýhodě. Můžeme mít pocit, že si patříme, že se sami obstaráme, že jsme nezávislí.

Příklad malomocného ukazuje člověka zcela poddaného okolnostem. A tak možná dobře ilustruje, jaký je vlastně vztah křesťana k J-ovi. Co znamená to oslovení „Pane“.

Je malomocný a lidé se ho štítí. Přišel prosit o pomoc.

Malomocný: zasažený odpornou, zlou silou. Byl nečistý. Kdo by o něj zavadil, byl by na tom ihned stejně. Je to nečistota, která na člověku ulpí. Nedá se schovat. Nedá se zamluvit. Všem, kteří ho uvidí je nepříjemný.

Když ten muž vyhledal Ježíše, musel přesně vědět, co dělá. Věděl, že má cenu sebrat odvahu, přiblížit se mu. A věděl, co mu chce říci.

Jakoby si byl jistý, že ho J může očistit. Chceš-li - znamená: já vím, že to dokážeš, že toho jsi mocen. Jen nevím, jestli budeš chtít. Moc k tomu však máš. Asi už nezjistíme, odkud tuto jistotu, že J má moc je zbavit nemoci, měl.

Evangelista staví před naše oči zvláštní extrém:

Člověka Ježíše, který má nepředstavitelné možnosti, vyhledá jiný člověk, který nemůže nic.

Ten člověk má zvláštní jistotu. Je si jistý, že může prosit o pomoc. A vůbec si není jist, jak to dopadne.

J mu nedává žádné kázání. Vztahuje k němu ruku, dotýká se toho, koho by se nikdo nedotkl, protože by se stal sám nečistým.

V té chvíli se tedyJežíš stává nečistým, alespoň tak si to lidi vykládali – proto bylo zakázáno dotýkat se takto nemocných.

On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." Možná už velmi dlouho, možná už mnoho let, se toho člověka nikdo, doslova nikdo nedotkl.

Ježíš je v tom okamžiku zachránce Bohem poslaný. Je skutečně představitel toho, jehož ruka tvoří nové, přemáhá zánik, tvoří život.

Příběh je tedy nejenom zprávou o události, která se stala, je to ale svědectví:

Ježíšův dotek je zvěstování Boží moci.

J vztáhl ruku na malomocného. Stejně, jako vztahoval ruku ke svým učedníkům. Jako bere za ruku Petra, když se topí.

Vztáhl k němu ruku.

Opravdu bral na sebe nemoci a utrpení ostatních. (Matouš 8:16   i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil, 17  aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: `On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.´).

Tato úplná spoluúčast jej nakonec přivedla na kříž, k úplnému vydání.

Ten příběh má být pro člověka snad také návodem, v jakém kontextu používat oslovení Pane.

Ne každý, kdo oslovuje Ježíše Pane – vejde do Božího království. Evangelista nám hcce ukázat, že právě tento nemocný tam svým uzdravením vešel.

Já jako bezmocný přicházím k J, abych ho prosil o uzdravení. O očištění.

Před tím, než řeknu Pane, si uvědomuji, že já sám nemohu dělat nic. Že já nemohu nic, ale on může všechno. Může zcela proměnit od základu můj život.

Protikladem je oslovení Pane v situaci, kdy si o sobě myslím, že i bez něj mohu cokoli, že on mi bude prostředkem (zbožnou frází) pro můj osobní cíl (pak je oslovení Pane rouhání). Jsou to např. činy zneužívání moci, které se přikrývají tzv. křesťanskými hodnotami – v pozadí je předpoklad, že tyto hodnoty jsou garantovány Ježíšem. A předpoklad, že když se těmito hodnotami zaštítím, nebude už pak nikdo moci zpochybňovat to co dělám.

Pak je člověk ve Jménu Boha vést války.

Malomocný oslovuje Ježíše Pane a věří, že J má moc jej očistit. Tato víra se rodí z absolutní bezmoci.

Teprve, když člověk pozná svou bezmoc, nalezne odvahu oslovit Ježíše Pane a paradoxně teprve tehdy začne z tohoto ponížení růst moc. Tu ale dotyčný nemá v rukou.

Apoštol mluvil o bezmoci jako o důležité síle:

1 Korintským 1:

27  ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné;

28  neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic -

29  aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

Vzkazuje to křesťanům, kteří se začali povyšovat.

I apoštol nás vede k tomu, abychom poznali, že jakmile přejdeme do pocitu, že se máme čím chlubit, v té chvíli víra chřadne a Boží moc od nás odstupuje a my se snadno stáváme těmi, kteří vydírají druhé.

Naše víra má vyrůstat ze zkušenosti bezmocného.

Pokud vyrůstá z pozice mocného, stáváme se rychle faraony, jak to popisuje americký starozákoník Walter Brueggeman.

J toho člověka povolal za svého učedníka. Vztáhl k němu ruce, tak jako je vztahoval ke svým učedníkům.

J slovo se stalo zároveň činem. Dal mu svou vodu živou.

Řekl: chci.

Slovo chci tady má jednoduchou a velikou sílu. Nemusí už nic dodávat. Chceš pomoci? Chci, buď čist.

J nebyl nad toho nečistého povznesen. „vztáhl ruku a dotkl se ho“. Pravděpodobně už velmi dlouho, mnoho let, se toho člověka nikdo nedotkl.

Nakonec pošle očištěného ke knězi přesně tak, jak ukládá zákon.

Jednak kvůli svědectví a jednak, aby ukázal, že není povznesen nad zákon.

Pro nás křesťany je právě tato Ježíšova míra - ta správná míra, kterou máme pohlížet jeden na druhého. Očištění od svých vlastních odsuzování. Očištění od své pýchy.

MODLITBA

Pane, děkujeme ti zvěst o tvé uzdravující moci,

když sami tápeme.

Prosíme, ať zůstáváme ve tvé pravdě a v síle víry, tak jak ji poznáváme z evangelia.

Amen.