Popravený (je) skálou?

První čtení

Izajáš 29:13  Panovník praví: "Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem,

14  proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta."

15  Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: "Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?"

16  Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tom, kdo je udělal: "On mě neudělal"? Což výtvor řekne o svém tvůrci: "On ničemu nerozumí"?

17  Potrvá to jenom velmi krátce a Libanón se změní v sad a sad bude mít cenu lesa.

18  I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.

19  Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele.

Druhé čtení

Matouš 7:24  A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.

25  Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.

26  Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.

27  A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."

Kázání

Ježíšova slova slyšíme a můžeme se rozhodnout, jak s nimi naložíme. Minule jsme si připomněli, že Ježíšova cesta se může jevit jako cesta úzká, nebezpečná. Je na ní málo lidí, většina jde cestou širokou a vchází prostornou velikou branou, která zaručí úspěch nebo vážnost.

Na cestě potkáváme různé proroky i ty, kteří se ohánějí náboženstvím.

Jakou má víra nebo znalost Ježíšových slov výhodu?

Ve chvíli, kdy vezmeme vážně Ježíšova slova, Ježíšův život, máme šanci, že v různých přívalech obstojíme.

Ježíš předpokládá, že jsme na tom vlastně všichni – ať věřící či nevěřící - stejně. Čelíme různě těžkým překážkám, které mají moc náš život nebo naše životní zacílení velmi poničit. Naše životy jsou vystaveny různým vichřicím, povodním, bouřím.

Už tento předpoklad je podivný. Řada lidí totiž spojuje víru s různými výhodami. Uvěř, a bude se ti dařit dobře. Z toho vyplývá názor, že: Víra je berlička, proto nejsem věřící.

Nakonec proto lidé od nepaměti chodili k věštcům. Zaplatím ti, a ty mi řekneš co mě čeká a já se na to budu moct připravit. Zařídit se. O tom, že by mohla být víra ještě něco jiného – málo kdo přemýšlí.

Dva stavitelé z Ježíšova podobenství se na nic předem připravit nemohou. Jejich domy jsou vystaveny úplně stejně vichru, dešti, povodni. Přesto je jeden z nich blázen a druhý je moudrý.

Zvláštní je to, že z dálky neuvidíme rozdíl. Usilují o stejné věci, čelí stejným zkouškám. Rozdíl je patrný až při pohledu na základ těch jejich domů, o co svou stavbu opřeli. A to z venku vidět není. I když stavitelé své domy stavěli asi s podobnou pílí, podstatné je skryto pod povrchem a není to na očích.

V podobenství to přímo není uvedené, ale mohli bychom možná odvodit, že stavět dům na skále je zpočátku jistě složitější, pohodlnější je postavit ho na písku. Podobně je jednodušší vejít prostornou branou a širokou cestou. Úspěch se může dostavit rychleji.

Mezi řádky tak můžeme vnímat opět překvapující zjištění, že vírou založenou na Ježíšově pojetí - si člověk (minimálně na počátku) spíše život zkomplikuje.

Ježíš nepopisuje dva stavitele jako konkurenty. Jeden se druhému nesměje, že je ten druhý horší, vzájemně si nezávidí, nevedou proti sobě válku.

Oba dva staví jistě s velikou pílí, horlí pro stejnou věc, výsledek je však různě stabilní. Z toho je vidět, že samo horlení nebo samotná píle není zárukou dobrého výsledku.

Pár veršů před tím říká Ježíš – ne každý kdo mi říká Pane Pane vejde do BK. Ne, každý, kdo horlí pro Ježíše svou víru staví na dobrém základu, ne každý Slovu Ježíšovu rozumí.

Snad se v podobenství objevuje skrytě i tato rovina: první křesťané, kteří četli evangelia, se již tehdy potkávali s křesťanským farizejstvím. Lidé se navzájem hodnotili podle toho, s jakým úsilím volali k Ježíšovi. Někteří horlili aby měli nad svými bližními ve víře moc. Přesně to se stalo v Korintu a apoštol Pavel na jejich pýchu odpovídal ve svých dopisech.

Ježíš v podobenství říká, že jen některé cesty vedou k cíli, ne všechny základy udrží dům uprostřed pohrom.

Snad tedy můžeme říci, že s úspěchem souvisí plnění Ježíšových slov a činů. Ne ideologické opakování.

Skálou je Ježíšem vysvětlovaný zákon Hospodinův, vztah k Bohu i způsob cesty – jak ho ukázal sám na sobě. Jde tedy ve výsledku o způsob života, ne o nadšené ideologické přitakání.

Jak jsme připomněli minule, cesta není uzavřená pro vyvolené jednotlivce nebo sektářská. Ježíšova cesta je cestou pro každého bez ohledu na jeho původ nebo schopnosti. Každý se může stát Ježíšovým učedníkem. Každý může svůj dům stavět na skále.

Jaký může mít toto podobenství konkrétní dopad?

Ve svém životě (následovníka Krista) tuhle polaritu mnohokrát zakusil apoštol Pavel. A právě do Korintu, kde se rozmohla pýcha některých věřících, napsal:

1Kor, 1,22  Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost,

23  ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství,

24  ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

25  Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

JK se stal apoštovi cestou zdánlivě bláznivou, vedoucí však k cíli. Apoštol sám na sobě zakusil, co znamená stavět dům na skále.

Skálou se mu jevil Kristus ukřižovaný, pískem se mu jevily zázračná znamení nebo řecká filosofie vystavěná na obecných idejích. Pro Pavla se stal skálou konkrétní člověk Ježíš, který byl ukřižován a k němuž se po smrti Bůh přiznal.

A Pavel byl za tuto víru pronásledován, protože odporovala běžným konvencím. Byl svými současníky kvůli tomu vnímán jako bezbožník nebo ateista.

Mj. tady vidíme, jak jsou naše kategorie víra nebo nevíra povrchní.

Často se dnes setkávám s představou, že víra je vírou v nesmrtelné duše nebo nesmrtelný život – že je to tedy druh ezoteriky. Když pak řeknu, že moje víra nemá s vírou v nesmrtelné duše nic společného, tak jsem považován za ateistu. Vyznat dnes v běžné společnosti, že centrem víry křesťana je víra v Krista ukřižovaného – chce vlastně odvahu – podobně jako v Pavlových dobách. Člověk je považován při nejmenším za blázna nebo za nebezpečného fanatika.

Evangelium o kříži bylo (a je) slovem proti proudu. Mesiáš přece nemůže skončit trestem smrti. Pavel neřekl: Krista zmrtvýchvstalého, ale dovolil si říct: ukřižovaného.

Pavlovo vyznání bylo v ostrém protikladu k tomu, čemu lidé běžně věří nebo k čemu je vede zkušenost.

Apoštolova víra není zavěšená na znameních, na zázracích. To je v důsledku typ víry zavěšený na moci. Když dokážeme, že Bůh může všechno, pak uvěříme. Podle této víry by mělo Boží dílo lidi ohromit a zacpat ústa všem, kteří pochybují.

Jsi-li Syn Boží - sestup z kříže - a uvěříme ti - křičí takováto zbožnost..

Apoštlova víra není zavěšena ani na hledání obecných idejí rozumnosti.

Apoštolovou skálou se stal Ježíš Ukřižovaný. Všimněme si, že apoštol zde nemluví o vzkříšení, pokud apoštol mluví o vzkříšení, pak ve smyslu: Bůh se k této cestě – tedy Ježíšově cestě končící na kříži přiznal. Potvrdil ji. Proto, kdyby nebylo vzkříšení, jsme ztraceni. Znamenalo by to, že J cesta nemá smysl.

Pro Pavla se stal základem jeho života právě ukřižovaný Ježíš. Apoštol se snaží ukázat, že Ježíšův život vnáší do života především pochybnosti a provokuje nás, provokuje naši vlastní touhu po prosazení na úkor druhých.

Ježíšův život je znamením bezmoci – nepřijatelný pro ty, kteří sázejí na moc zázraků. Viz. výše.

Ježíšův život je znamením osamělosti. Zpochybňuje přesvědčení, že pravda a Bůh se dostaví vždycky tam, kde se
sejde největší dav.

Ježíšův život je znamením, PORÁŽKY provokuje ty, kdo jsou přesvědčeni, že nejdůležitější je vždycky vyhrát.

Ježíšův život je znamením, BLÁZNIVOSTI zpochybňuje sebejistotu těch, kdo si hledí svých moudrých, či duchovních
receptů na správný a zdravý a šťastný život.

Jaký to má dopad pro nás, pro společenství věřících?

Dílo Ježíše z Nazareta provokuje, zneklidňuje, bourá zavedené představy. Můžeme říci, že teprve tam, kde nezamlčíme a neodmítneme tohle provokativní - a svým způsobem nesnesitelné - jádro evangelia

- teprve tam se stáváme církví Kristovou.

Na tuto zvláštní skálu si můžeme vzpomenout, když budeme v pokušení spolehnout se na běžné pořádky tohoto světa. Slovo o popraveném Ježíši bylo pro Pavla cestou k záchraně.

V díle Ježíšově se Bůh zjevil jako ten, který dává, ten který se solidarizuje s trpícím, ten který má pro nás otevřené dveře, ten, který nebere ohled na to, jak nás hodnotí druzí lidé. My sami najednou shledáváme, že máme oči otevřené pro ty, kteří jsou maličcí v očích tohoto světa.

Ve svém nejslavnějším textu apoštol Pavel tuhle cestu nazval cestou lásky, která vysvobozuje z pout sobectví nebo mocichtivosti.

MODLITBA

Pane JKe,
děkujeme, že se nám tvůj život stal skálou, na níž můžeme zavěsit naše vlastní životy a dát tak prostor radosti, pokoře a důvěře v moc lásky - byť nám tvé dílo připadalo jen jako nenormální bláhovost.

AMEN.