Cesta je otevřena!

První čtení

Micheáš 4:1  I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy.

2  Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.

3  On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.

4  Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.

  

Druhé čtení

Mt 8, 5-13

Matouš 8:5  Tu když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:

6  "Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí."

7  Řekl mu: "Já přijdu a uzdravím ho."

8  Setník však odpověděl: "Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.

9  Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá."

10  Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: "Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.

11  Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;

12  ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů."

13  Potom řekl Ježíš setníkovi: "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň." A v tu chvíli se sluha uzdravil.

Kázání

Když Ježíš sestoupil z hory a šly za ním velké zástupy, vstoupil jim do cesty malomocný. Tedy ten, který je čistými ze společnosti vyloučen. Ten, který má být někde jinde. Ten, který nemá právo kvůli své nemoci, své jinakosti – být mezi normálními lidmi.

Evangelista se jednotlivými příběhy, které se stanou na cestě z hory ptá:

Jak to bude s Ježíšem? Byla jeho slova na hoře jen ideologií, nebo skutečnou mocí?

Evangelista Mt své věřící spolubratry provokuje. Nejen malomocný, kvůli své nečistotě vyloučený i ze společenství církve a od Boha, ale voják, důstojník cizí okupační armády tu najednou stojí před Ježíšem.

Zachová se Ježíš jako zástupy věřících, který hájí své tradice? Zachová se jako ten, kdo ve jménu náboženství či dokonce víry odmítne druhého člověka, protože ten druhý má na čele znamení (znamení nepřátelské skupiny), které spolubratři ve víře odmítají jako nečistotu, či znak nepřátelství?

Odmítne Ježíš toho démona, který slouží – římské říši a pošle ho do pekel, kam patří – podle mínění mnohých? (v Ježíšově zástupu bylo jistě mnoho lidí, kteří věřili v Mesiáše jako toho, kdo vyžene jednou pro vždy Římany z Izraele)

Vždyť co může přijít od Římanů jiného než zmar a násilí a utrpení?

Pomáhat a římskému důstojníkovi (a jeho sluhovi) je podle mnohých kolaborace, zrada na vlastním národě.

Mt testuje Ježíšův výrok: ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského.

Tento důstojník stojí před Ježíšem a oslovuje ho Pane…

Je to zástupce barbarských římanů, kteří nevěří v Boha... Podle běžně tradičně přijímaných pravidel ho Pane oslovit nemůže.

Navíc – situace má ještě podivnější souvislosti – někteří teologové se domnívají, že vztah setníka ke svému sluhovi je homosexuální.

Vyplývá to z výrazu, který použil pro svého sluhu. Je hluboce zasažen jeho trýzní. Neříká mu otrok, ale "mé dítě".

Slova, jimiž líčí jeho utrpení, nejsou slova vojáka z povolání. Podobají se slovům nešťastné matky nebo partnera. Nejsou to slova vojáka, jemuž zrovna nemá kdo čistit boty a leštit výzbroj:
"Leží doma, nemůže se pohnout, a prožívá hlubokou trýzeň." Z těch pár slov je zřejmé, jak je sám důstojník tou bolestí zasažen.

Čili – máme tu neuvěřitelně silný mix provokací pro tzv. slušného věřícího. Nepřítel, důstojník, nevěřící, možná homosexuál.

Evangelista se ptá: Je zde Ježíš i pro něj?

Má pro něj Ježíš obejmutí nebo odmítnutí?

Obejmout nebo odmítnout?

V oblastech, kde se válčí tato otázka spíš znamená – přijmout nebo zabít?

Když si představíme tuto situaci v realitě nebezpečného světa, dojdeme k závěru, že běžný věřící člověk tuto dávku nezvyklosti většinou neunese a když uvidí, kdo dotyčný je, tak ho předem odsoudí, aniž by s ním diskutoval.

Odsoudit se jeví také mnohdy jako bezpečnější cesta. Nemusím se vystavovat riziku, že něco na někoho prozradím nebo že mě mí spolubratři odsoudí.

Ježíš nebyl v lehké situaci. Upřeně ho sledovalo mnoho očí připravených soudit a odsoudit.

Ježíš řekl: přijdu a uzdravím ho.

Ježíš neřekl: počkám, až přestoupíš na naši víru. Počkám, až budu mít jistotu, že mluvit s tebou je bezpečné.

Ježíš neřekl: počkám, až mi dáš záruku, že už nebudeš sloužit nepřátelské moci.

Ježíš neřekl: počkám až budu mít jistotu, že se chováš podle našich tradičních hodnot.

Ježíš neřekl: počkám až zjistím, jestli nejsi převlečený zabiják, který se chce infiltrovat a zničit naši zemi.

Ježíš nelustruje, nevyhrožuje, nekárá.

Prostě řekne: vysvobodím ho z té trýzně. Ať je to fyzická nebo duševní trýzeň. Vždyť evangelium je svědectvím moci, že každý kdo přijde za Ježíšem, byť je to třeba homosexuální důstojník okupační armády – nalezne u Ježíše přijetí. Toto přijetí už znamená obrat, novou naději, zcela novou životní situaci.

Věděl ten důstojník, že na uzdravení od Boha Izraele nemá podle výkladů víry nárok ani právo? Věděl. Nevíme jak se to dozvěděl, možná mu o víře v Hospodina někdo vyprávěl. Věděl to, protože to vyplývá z jeho odpovědi: Pane, nejsem hoden.

I my jsme ti, jenž přišli z pohanů, tedy ti, kdo nemají podle židovského výkladu zákona nárok na uzdravující moc Hospodinovu. Nejsem hoden, ale řekni jen slovo… .

Podíváme-li se do bible i do rodokmenu JK, najdeme podobných příběhů mnoho. Jsou to příběhy lidí, kteří jsou původně cizinci, pohané, ne-domácí.

Namátkou můžeme jmenovat cizinky z Ježíšova rodokmenu: kananejku Támar, nevěstku Rachab, moábku Rút. Často tito lidé pocházejí z národů Izraeli vyloženě nepřátelských. K takovým postavám se řadí římský setník. A jako mnoho těchto postav přineslo nový podnět, novou inspiraci víry pro samotný Izrael, tak i tento římský setník řekne něco, co překvapí samotného Ježíše: Pane, nejsem hoden, ale řekni jen slovo. Stačí když zavelíš - a trýzeň, která paralyzuje toho mého nemocného přítele - zmizí.

Jinými slovy: ten důstojník pochopil Ježíšovu moc – ne jako moc nějakého magického léčitele, který např. musí vykouřit prostor a pronést nějaké magické uzdravující formule. Tak to dělali kněží odedávna v různých náboženských systémech.

Ten důstojník řekne divnou věci: stačí jen slovo, povel. Tak to zná z armády. Věří, že Ježíš je jiný. Věří, že Ježíš má přímou moc zlomit trýzeň, která se usadila u důstojníka doma.

Vždyť i Hospodinova moc se projevuje jako moc tichého a jemného Boha – jak to kdysi vyznal Eliáš. (1 Královská 19:12  Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.)

Ježíš se tomuto důstojníkovu vyznání velmi podivil: Takovouto víru jsem v Bím lidu nenašel.

Co je to za víru? Je to víra, která se spoléhá na slovo. Evangelista nás – příchozí z pohanů - chce povzbudit: v tomto světě, ve světě, kde zaznívá mnoho lží, manipulací, strašení, reklamních triků, demagogií – zaznívají také slova naděje, pravdy, lásky, přijetí, důvěry, solidarity, vysvobození.

Podle Matouše jsou takovýmhle důvěryhodným - i mocným a léčivým slovem slova Ježíšova - a zároveň slova o Ježíši. Evangelium – sepisované, ale také vyprávěné. K téhle důvěře nás zve - pro tu se nám snaží otevřít oči i srdce. Tato slova platí dnes, třicet let od pádu komunismu, stejně jako platila za minulého režimu.

Římský důstojník tady zastupuje pohany všech generací, kteří budou přicházet – včetně nás. Na Ježíše si nikdy nebudeme moci sáhnout, nebudeme nikdy přímými svědky jeho díla v době jeho života. Nemáme nic, než jeho slovo. Ten římský důstojník za nás vyslovuje naši naději: Řekni slovo, řekni slovo
Pane, uzdravena bude duše má.

Je mnoho synů Království – tedy věřících, kteří odmítají jinak věřící nebo jinak smýšlející lidi.

Těm patří závěrečné varování:

ten, kdo bude předem (automaticky) odmítat ty, kdo přicházejí odjinud, kdo pro ně bude mít jen slovo soudu – takový člověk - směřuje do temnoty.

Do strachu a beznaděje – to je to Mt-ovo slovo o pláči a skřípění zubů.

My smíme věřit evangeliu, že také patříme k těm, kdo jsou zváni k hostině BK.

A zůstáváme bdělí, vůči naší touze myslet si, že lidé jinak smýšlející nebo dokonce jinak věřící nám nemají ve víře co dát.

Proti takovým myšlenkám (které se často zašťiťují ochranou tzv. tradice) zní provokativní Ježíšovo slovo: Amen amen pravím vám, takovouhle víru - jako má ten cizák - jsem uprostřed Božího lidu neviděl.

MODLITBA

Děkujeme Pane, že nám otevíráš srdce pro druhé lidi bez ohledu na jejich původ nebo pověst nebo zařazení.

Amen.