Naštvaná tchyně

První čtení

Jób 42:7  Když Hospodin k Jóbovi domluvil tato slova, řekl Elífazovi Témanskému: "Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.

8  Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób."

9  I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostně přijal.

10  Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval.

 

Druhé čtení

Matouš 8:14  Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce.

15  Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.

16  Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil,

17  aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: `On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.´

Kázání

Advent je poselství o králi, který na sebe bere naše slabosti a nemoci.

Ten příběh vypadá z dálky jako taková klidná tichá scéna odehrávající se u lůžka nemocného člověka.

Poutavým způsobem tuto událost líčí Nico ter Linden:

Nebylo to náhodou tak, že Petrovu tchyni přepadla horkost z toho, jak byla dopálená na svého zetě? Tak on si klidně ze dne na den prodá svoji loď a pustí se za nějakým cizím divotvůrcem z Nazaretu!

Rozčilila se, k smrti se rozčilila. Copak slavnostně neslibo­val v synagoze, jak hezky se postará o její dceru - a skutek utek.

„Ona to možná pochopí, až vás uvidí," povídá Petr Ježí­šovi. Je mu docela jasné, co si o tom jeho tchyně myslí, přiro­zeně, vždyť má pravdu. Jenže do jeho života vstoupila s Ježíšem ještě větší pravda. Zatím mu ale chybí slova, jak jí to vysvětlit.

Možná to tedy ve skutečnosti vypadalo skoro jako z akčního filmu, kulisy tvořila hádka v rodině.

Ježíš se nehádal. Nepoučoval.

Místo toho přišel k ženě tak blízko, že pro horečku už nezbylo místo. Dotkl se její ruky. Jako by byla mrtvá. Horečka ji opustila. A ona vstala. To je znovuzrození. Horečka, křeč, rozčilení, toho všeho se zbavila.

A – velmi pravděpodobně - byla v hloubi srdce vděčná Petrovi, že se díky němu setkala s tímto svatým Božím.

A obsluhovala je.

---------------

Někdo by mohl říct: tchyně byla potrestána horečkou za to, že bránila Petrovi, aby se přidal k Ježíšovi.

Mohlo to ale být složitější, proto jsme četli kousek z Joba. Jobovi přátelé si mysleli, že Job něco zlého spáchal a tak musel trpět.

Rozumíme tomu, nemoc se spojovala s minulostí. Mnoho lidí nahlíželo na nemoc jako na doklad toho, že dotyčný člověk hřešil.

V případě Petrovy tchyně to vypadá úplně jasně. Byla oprávněně naštvaná na Petra a tak se zhroutila.

Jenže v knize Job je napsáno, že je to všechno složitější, že naopak Jobova modlitba za jeho přátele byla vyslyšena a že nemohl za své utrpení.

Nemoc často přichází podobně jako přichází různé jiné pohromy a neštěstí. Některé pohromy jsou důsledkem špatného jednání, jiné ne.

Příčiny nejsme velice často schopni dohledat.

Ježíš nás učí abychom nesoudili, ale abychom spíše jednali a snažili se pomoci. Mudrování nad lůžkem nemocného typu: kdo za to může, není cestou. Ježíš by mohl říci: ženo nevděčná, chtělas mluvit svému zeti do života, vztekala ses, šlak tě trefil, dobře ti tak, přivodila sis to sama.

Je mnoho pohrom a nemocí nevysvětlitelných a prokazatelně nesouvisejících s nějakým domnělým hříchem. Je strašně těžké ovládnout se a nepátrat po příčinách.

Náš rozum touží po logických odůvodněních. A tak věříme raději často na úplné báchorky, jen aby náš rozum měl pokoj.

Raději dokonce někdy sami sobě dáváme za vinu nešťastné události blízkých, abychom tu tíhu vydrželi.

V okamžiku, kdy je člověk zmítán nemocí, je zbytečné, nesmyslné poukazovat třeba na to, že si to sám zavinil.

„Vidíte, pane, kdybyste nekouřil, nebyl byste nemocný…“ 

Vidíte paní, kdybyste se nenaštvala na svého zetě, nebyla byste teď nemocná.

Z jaké pozice mluví takový člověk?

V takové chvíli je zapotřebí lékař. Evangelia naznačují, že s hříchem a nemocí je to podobné, v bibli je hřích popisován jako nemoc. Tváří v tvář hříšnosti člověka je moralizování zbytečné, nesmyslné. Tady je zapotřebí lékař. Ne ten, kdo stojí opodál a komentuje.

Možná se nám to co říkám zdá jasné, ale toto komentování z dálky máme víc pod kůží, než je nám milé.

Náš svět je tak uzpůsoben. Denně se na nás valí různé zprávy z médií. Denně jsme odsuzováni do rolí pozorovatelů cizích neštěstí. Jenže vidět neštěstí z dálky, z televize – je úplně něco jiného, než být účasten.

Mnohokrát jsem viděl zcela proměněné lidi, kteří podávali svědectví o tom, jak se mýlili v době, kdy neštěstí sledovali z dálky. Sám na sobě jsem zažil tento rozdíl, když jsem byl párkrát pomáhat v detenčním zařízení pro arabské uprchlíky. A stejně tak jsem to zažíval v hospicu. Lidi se bojí pomáhat, mají řadu předsudků – předsudky jsou fantazie spletené z vlastních strachů a představ nabytých pozorováním z dálky, z pohledu diváka. Realita doteku je vždy zcela jiná.

Vidíme-li problémy z dálky, jsme posilováni v rolích komentátorů, kteří bádají nad tím, kdo za to může, jestli zhřešil víc ten či onen.

Nemoc i hřích mají v bibli něco společného: nemoc přichází na člověka často nezaslouženě, jako nevypočitatelná pohroma.

Podobně hřích je stav, do kterého jsme snad vstoupili svou vlastní nemoudrostí, sami jsme se do něj uvrhli, zároveň ale přesahuje nás samé a naše dílčí chyby a viny.

Nemoc i hřích s námi souvisí ale zároveň nás přesahují. Hřích není jen jednoduchým důsledkem našeho rozhodnutí.

J nikoho netrestá za to, že je nemocen. Nepřijde k tchyni a neříká: tak vidíš, nechtělas pustit svého zetě se mnou a teď musíš zaslouženě trpět.

Nebo: ty jedna tchyně: vidíš, kdysi dávno jsi zhřešila a teď zato spravedlivě trpíš, protože Bůh je spravedlivý dává ti to spravedlivě slíznout.

Místo o trestu za hřích nám Ježíš ukazuje podobenství o otci, který s pláčem vítá svého ztraceného syna.

Sám Ježíš byl nakonec přibit na dřevo, máme svědectví v bibli, že lidé říkali: byl ukřižován jistě proto, že mnoho hřešil. Jeho kříž je důkazem, že není Mesiáš, protože Bůh by to u spravedlivého nikdy nedopustil.

Ježíš přináší úplně jiné poselství, než lidé čekali, poselství o Bohu, který je milosrdnější, než všechny lidské představy o milosrdenství.

Scéna, kterou možná předcházela rodinná hádka je zvláštně tichá.

Klid po bouři, která – aspoň se tak zdálo – přinesla rozvrat do rodiny Petra.

Uzdravení horečnaté ženy se odehrává v naprostém tichu, bez jediného vyřčeného slova. I tak a právě tak přichází Boží Slovo ke slovu.

Ježíš k té ženě přistoupil a dotkl se její ruky – horečka ji opustila, rozplynula se jako pára.

Nečekal, až se sama sebere. Nečekal, až bude mít ona sama dost sil, na to aby bojovala s nemocí. Dotkl se jí a ona se probrala k životu.

Od této chvíle už bude Petrova tchýně navždy nějak patřit k Ježíšovi.

Z jeho ruky přijala zdraví a život.

Horečka, která ženu trápila, byla v tu ránu pryč. Šimonova tchýně vstala, a obsluhovala ho.

Možná, že to někoho z nás zarazí. Není to trochu tvrdé – copak žena není k ničemu jinému, než aby mužům posluhovala?

Jenže v takovém rozhořčení bychom se, minuli s tím, o co v tomto textu jde. Obsluhování Ježíše a učedníků, to nemá být žádná ponižující otročina, žádné vykázání žen do kuchyně.

Na začátku evangelia je scéna, kdy Ježíš na poušti odolá svodům pokušitele. Když zvítězil,  obsluhovali ho andělé.

Večeře v Petrově domě, je ozvěnou tohoto andělského stolování. Žena je zdravá a čistá. Ona z ruky Ježíše přijala milost, a její ruce teď mohou a mají tuto milost šířit dál.

Evangelista věří, že do světa vstoupila moc, překonávající a zastavující každý lidský pád. To je zvěstováno také nám, do našich pádů, nemocí a hříchu.

On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl...

Modlitba

Hospodine, děkujeme ti za naději, kterou nám dává tvůj Syn. A prosíme, abychom dovedli i my takto jednat. Abychom dovedli uzdravovat a probouzet k životu milosrdenstvím a odpuštěním.

Amen