Pít kalich?

Oz 6:1 – 11; Mk 10,32-45

Kázání
Učedníci zase nechápou to, co jim J říká.
Byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: (Mk 10:32)
J jim říká již po třetí, co ho čeká. Jeho cíl je Jeruzalém. Chce smířit rozvedený lid s Hospodinem. On sám je ženich, který přichází, aby nás - rozvedené uvedl zpátky k Bohu. Prozrazuje učedníkům také svou víru – že se ho Bůh Otec po všem utrpení nakonec ujme.
Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: "Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme."
Řekl jim: "Co chcete, abych vám učinil?"
Zní to lákavě. J tu je proto, aby nám splnil každé přání.
Smysl té otázky je ale samozřejmě hlubší. Ježíš se ptá: Čím chceš, abych pro Tebe byl? Jaké naděje do mne vkládáš? Co pro Tebe a pro tvou víru znamenám? Jak mi, ve své víře rozumíš?
Jeho otázka nutí bratry Zebedeovi, aby formulovali svou víru. Nutí je, aby vyznali, v co doufá jejich srdce, jaká je jejich víra v Ježíše.
Možná se synové Zebedeovi zaradovali, že J je vyslechne a jako kouzelná rybka splní každé jejich přání.

Odpověděli mu: "Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě."
Dej nám posty.
Když se podíváme na jejich osud, byli na tom možná lépe, než většina současných následovníků:
Nechali se Ježíšem zavolat k následování v okamžiku, kdy nemohli ani v nejmenším počítat s nějakými výhodami či zářnou budoucností. Následovali jej stejně oddaně jako ostatní. Vzdali se všeho, co jim dříve náleželo. Opustili svou práci a rodinu a vydali se do nejistoty. Dokážeme my sami udělat alespoň zlomek něčeho takového?
Z určitého úhlu pohledu to vypadá, že svou žádostí Jakub a Jan vlastně prokázali, že začali vidět dokonce hlouběji než ostatní. Zatímco nad Ježíšem se stahovaly černé mraky a stále častěji zazníval motiv jeho budoucího utrpení, Jakub s Janem ani v nejmenším nepochybovali, že je to pouhá předzvěst Ježíšovy velké nastávající slávy – ať už tomuto slovu rozuměli jakkoli. Jakub a Jan pevně doufali v Ježíšovo dobrou budoucnost a toužili mít na ní také velký podíl. Jejich žádost byla zároveň vyznáním jejich pevné důvěry v Mistra.
Přesto je něco špatně.
Učedníci opět poslouchají jakoby na půl ucha. Stejně když před časem sestupovali z hory, taky jakoby neslyšeli o utrpení a místo toho se dohadovali – co znamená vstát z mrtvých. Upřeni dopředu zapomínají učedníci na chvíle tady a teď.
Oni se soustředí na to, co bude po tom: možná proto, že se bojí smrti. Bojí se reality života, upínají se k J-ovi jako Bohu, který jim splní každé přání.
J ale neplní každé přání, jak už jsme mnohokrát v evangeliu slyšeli. Není automat na nesplněná přání.
V Jakubově epištole čteme: Jak 4:3 Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.
Učedníci ujišťují J-e, že mohou pít stejný kalich jako on a být pokřtěni stejným křtem jako on.
Jenže J-ův křest a kalich je spojen s cestou zápasu se zlem, cestou, která vede až na dno lidského utrpení.
Ve SZ nemá kalich pozitivní předznamenání:
(Iz 51:22 Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: "Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít.
Jer 25:15 Toto mi řekl Hospodin, Bůh Izraele: "Vezmi z mé ruky tuto číši vína rozhořčení a napoj jím všechny pronárody, k nimž tě posílám)
O Jakubovi víme, že byl později vězněn, mučen a popraven, byla mu useknuta hlava. Vypil svůj kalich opravdu až do dna (Sk 12,1-2).
Jak je v evangeliu zvykem, vše je najednou vzhůru nohama. Lidi si něco přejí, dozvídáme se, že ale vlastně neví co, horlivě souhlasí a vlastně neví s čím.
Zase tu evangelista stírá lidem růžové brýle z očí.
Jaká vlastně byla víra bratrů Zebedeových?

Synové Zebedeovi si udělali o budoucnosti - o Ježíšově slávě, určitou představu. Ježíš sám mluvil stále o Božím království, a tak je jen logické, že si do svých představ zapletli motivy, které znali ze starověkých královských dvorů. Rozvinuli a domysleli si Ježíšovo kázání a začali si to v myšlenkách malovat, jak jednou zasednou přímo u Ježíšových nohou, jak se stanou podílníky jeho královské slávy a blaženosti. Tato zářivá budoucnost – dvořanství v říši Dobra s velkým D, se stala předmětem jejich víry.
A právě na tuto jejich představu Ježíš odpovídá: „Nevíte, oč žádáte.“ Vaše víra je naplněná nedorozuměním.
Víra, to totiž není pevné přesvědčení, že s námi Pán Bůh naloží určitým způsobem. Není to jasné vidění věcí budoucích.
Vždy, když si dopředu vymalujeme, jakou cestou se bude ubírat Boží milost, zaznívá k nám, stejně jako k synům Zebedeovým Ježíšovo: „Nevíte, oč žádáte.“ Víra, to není pytel, do kterého můžeme nacpat své představy a obrazy, které jsme si o Bohu namalovali.
Víra také není berlička. Víra je podílení se na smysluplném životě, doslova podíl na životě věčném. To je něco jiného, než přání mít víc. To je nesení vlastní kůže na trh. To je vydávání sebe sama uprostřed zloby a nenávisti. To je odpouštění dluhů uprostřed společnosti, která odpouštět nechce, to je spolunesení břemen. Nakonec ale nejen bolesti, ale také radosti.
Mnoho učedníků bylo později sice nespravedlivě souzeno, i popraveno, ale neumírali s pocitem, že žili zbytečně. Někteří dokonce viděli otevřené nebe. Poznali, že nežili nadarmo. Ztratili svůj život, ale život věčný nalezli.
Naopak na světě je mnoho lidí, kteří se dožívají dvadesáti let a umírají s pocitem, že svůj život promarnili.
Bronnie Wareová je australská sestra, která poskytuje paliativní péči, při níž se stará o pacienty během posledních dvanácti týdnů jejich života. Napsala knihu s názvem The Top Five Regrets of the Dying (Pět nejčastějších politování umírajících).
Toto je ve zkratce těch pět bodů.
1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí. Zdraví přináší svobodu, kterou si málokdo uvědomuje, dokud o zdraví nepřijde.
2. Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval. Všichni muži, o něž Wareová pečovala, vyjádřili tuto lítost. Přišli o mládí svých dětí a společnost svých partnerek.
3. Přál bych si, abych měl odvahu vyjádřit své city. Mnoho lidí své city potlačuje, aby udrželi smír s druhými.
4. Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Mnozí byli tak zaujati vlastními životy, že nechali stará přátelství stranou. A později litovali, že přátelství neposkytli čas a úsilí, které zasluhovalo.
5. Přál bych si, abych byl šťastnější. Mnozí si až do konce neuvědomují, že štěstí je volba. Takzvané "pohodlí" překrylo jejich vlastní emoce i fyzický život. Obava ze změny je vedla k tomu aby předstírali sobě i druhým, že jsou spokojeni, zatímco hluboko uvnitř tomu tak nebylo.

Evangelista Mk nám chce říci, že J-ovo společenství nabízí naplnění všech těchto věcí a ještě mnohem víc. Přesto to nejsou nějaké posty v nebeském království podle našich představ.
Bratři Zebedeovi se chovají jako ti lidé, které popsala ona australská ošetřovatelka. Chtěli by být spolu s J-em na výsostech. Opakovaně je ale nezajímá, že cesta ke slávě, cesta vzhůru, vede také hlubinami. Chtějí jedno bez druhého. Proto jim J říká: nevíte, co chcete.
Nico ter Linden říká:
Kdypak si Jakub a Jan uvědomili pošetilost svého přání - Jak hloupé je prosit o čestné místo po boku Ježíšově? Snad tehdy, když viděli, jak vedle Ježíše byli ukřižováni dva lupiči – jeden po levici a druhý po pravici?
Život následování JK je život podílející se životě věčném – tedy život plný – naplněný nejen chvílemi radostnými, ale je především zaměřen na nespravedlnosti tohoto světa. Na boj se zlem, které nás obklopuje. To je J-ova vydanost a nesení důsledků, které z tohoto zápasu vyplývají.
Ostatních deset slyšelo rozhovor bratrů Zebedových a zlobili se. Možná proto, že jim záviděli, že si s J-em domluvili na vlastní pěst nějaké zásluhy nebo výhody: aby náhodou někdo nebyl nad nimi, kdo nemá dostatečné zásluhy.
Mk nám tak mj. zanechal zprávu o velikém nebezpečí už v ranné církvi. Lidi jsou nesnášenliví, handrkují se o posty, místo pomoci druhým přemýšlí nejvíce o vlastním prospěchu.
J jim trpělivě opakuje svou výzvu: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
44 a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.
45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
Marek mluví o výkupném, kterým se mohli vykoupit otroci na svobodu. Nevykoupil snad Ježíš svým životem lásky mnoho otroků? Není snad mnoho těch, kdo jako zajatci křečovitě otročí svým tužbám po čestných místech, bohatství a moci?
Kdo z učedníků chce mířit vysoko, bude muset hledat nízko. Zrovna jako Syn člověka, který přišel, aby sloužil a vydal sám sebe pro život mnohých.
A tak se evangelista ptá nakonec i nás:
Zdalipak to ti dva konečně pochopí? A těch deset? Nebo zůstanou vidoucí slepí?