2 Par, 1,7-13; Mk 10,46-52
Abychom pochopili, co se v tomto příběhu odehrálo, musíme ho porovnat s předchozí žádostí synů Zebedeových. Ti měli poměrně jasnou představu o co mají J-e žádat.
Chtěli místo po pravici a levici J-ově.
Bartimaios toužil po smilování J-ově. Když se ho J zeptal – co přesně chce, řekl prostě: ať vidím.
Proč narozdíl od synů Zebedeových vyznívá žádost Bartimaia mnohem lépe? Proč J říká, že Bartimaia zachránila jeho víra?
Byl neznámý slepý Bartimaios „dál“ ve víře, než zasloužilí učedníci?
On má víru, oni pravděpodobně ještě víru nemají. Jak je to možné, když se zaměřoval jenom na žebrání a nevedl duchovní život?
J jde do Jeruzaléma a právě prochází Jerichem. Tam se naposledy zastavovali poutníci jdoucí do Jeruzaléma, bylo to místo posledního noclehu.
Když J vyšel z Jericha s učedníky a s velkým zástupem, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios. Byl slepý a žebral. Ten žebrák, když uslyšel, že kolem jde Ježíš Nazaretský začal křičet: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
O J-ovi musel už musel slyšet před tím, musel si na něj udělat vlastní názor. Předpokládám, že znal SZ, jinak by nemohl J-e titulovat: Synu Davidův.
Je možné, že si Bartimaios spojil slavné příběhy o vysvobození Izraele z otroctví s tím, co slyšel o J-ovi. Dokladem je právě to oslovení. Bartimaios - slepý žebrák poznal, že J je víc, než jenom nějaký potulný lékař, kterých bylo všude kolem spousty – stejně asi jako dnes je spousta léčitelů. Bartimaios pochopil, že J je Syn Davidův. Před Bartimaiem to ještě nikdo nepochopil. Bartimaios je první, kdo v M-kově evangeliu J-e takto oslovuje.
Možná se Bartimaios ve svém životě potkal s mnoha léčiteli, ale žádný nebyl syn Davidův. Ten, který má přijít a uzdravit mnohé, nalézt ztracené, který má darovat člověku království Boží.
J byl jiný, než ostatní. Bůh byl s ním jinak, než z ostatními. Bůh s ním byl tak, jak byl s proroky, nebo jako byl s Mojžíšem. Na tyto věci se Bartimaios spolehl a tak křičel: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
Bartimaios – slepec – tedy viděl víc, než ostatní. To nám chce evangelista postavit před oči.
Tu nastala zvláštní situace: mnozí lidé najednou začali Bartimaia napomínat, že nemá křičet. To slovo napomínat (ἐπiτίμaω (Mar 10:48) se objevuje i jinde. Znamená např. hrozit. J pohrozil zlému duchu (Mk 1,25). Znamená taky zakazovat (Mk 3,12), hrozit větru (Mk 4,39).
Lidé hrozí tomu slepci podobně jako J hrozil duchům a démonům.
Tady vidíme, jak hluboce je zakořeněná zloba v člověku. Tváří v tvář slepému žebráku se tato zloba vylévá ven a je jako jed.
Začíná zápas. Žebrák je sám proti osatním. Oni ho považují ve svém vlastním světě za jakéhosi démona, kterého je třeba umlčet, on touží po J-ovi celým svým srdcem a tak ho většina lidí nemůže zastavit.
Ten jeho křik je zvláštní modlitbou. Modlil se proti všem, všem navzdory - a neochaboval ve své modlitbě. V modlitbě může být člověk někdy zcela sám a lidmi nepochopen. Ten slepec si je jistý, že ho J uslyší, že překřičí ten dav.
Ježíš (proti mínění davu) se zastavil a dal ho zavolat. Dav na Bartimaia ihned volá: "Vzchop se, buď dobré mysli, vstaň, volá tě!" (Mar 10:49 CEP)
J nedá na mínění davu - svých následovníků. To je možná pro někoho banální.
Člověk - církev ale občas může mít pocit, že síla davu MUSÍ přesvědčit i Pána Boha. Víru si tak člověk snadno spojí s mocí. Protože síla davu je nakažlivá.
Mk ale ukazuje, že takhle víra nefunguje. Uctívání mnoha následovníků pro J-e neznamená tolik, co volání o pomoc od jednoho outsidera (Linden).
J není poslušným Bohem davů. Není politikem, který dá na průzkum veřejného mínění. Úsloví „nás mnoho“ na něj neplatí.
Dav v jedné chvíli hrozí slepci, ať drží hubu a v druhé chvíli mu zase nadávají, že jde za J-em příliš pomalu. Chovají se vůči J-ovi servilně a on je ignoruje.
Dav v evangeliu jednou volá hosana, jindy ukřižuj. V této souvislosti se mi zdá velmi pošetilé až nebezpečné, zaměstnáváme-li svou mysl např. porovnáváním, které náboženství má kolik vyznavačů. Často je za tím skryt úmysl agrese. Nás je víc, než vás, jsme tedy silnější (přemýšlí člověk)...Anebo frustrace a beznaděj – nás je málo, dělejte něco!
Dav žene Bartimaia k J-ovi.
Bartimaios davy překřičel, odhazuje svůj plášť, odhazuje to, co ho svazovalo s otroctvím – svou žebráckou živnost – opouští vše, co má, vyskakuje a běží k J-ovi.
A teď přichází zvláštní chvíle: J se Bartimaia ptá, co má pro něj udělat.
Jinými slovy – tak jak se ptal i synů Zebedeových:
Čím chceš, abych pro Tebe byl? Jaké naděje do mne vkládáš? Co pro Tebe a pro tvou víru znamenám? Jak mi, ve své víře rozumíš?
Pro někoho jsou to místa v budoucím království. Třeba bude chtít Bartimaios zlatý palác, množství sluhů, množství konkubín?
Ten slepec odpověděl: Pane (Mistře – dosl: Rabbuni), ať vidím.
Jeho představy o budoucnosti nejsou jasně ohraničené jako synů Zebedeových.
Slepý Bartimaios si žádné obrazy nemaloval. Jak by taky mohl? Na rozdíl od Jakuba a Jana, neviděl za horizont událostí. Neviděl zářivý trůn blížící se Boží vlády. Neviděl vůbec nic. Nebylo by divné, kdyby to ve svém životě, který za moc nestál, už vzdal.
Ale my naopak sledujeme jeho bojovný zápas. Lidé kolem ho napomínali, aby nehlučel, ale on o to víc křičel a volal na Ježíše. Vzchopil se, vstal, zahodil svůj plášť, svou jedinou ochranu – svou jistotu, a předstoupil před Ježíše.
„Co chceš, abych ti učinil? – Pane, ať vidím!“ Bartimaios odpovídá docela jinak než Jakub s Janem. Nemluví o tom, co chce vidět. Neříká, jakou podobu má mít jeho budoucnost. Neobjednává si od Ježíše nic hmatatelného, jasného a konkrétního.
Touží po tom, aby se mu otevřely oči. Bartimaios touží po tom, aby jej Bůh svou milostí otevřel pro cokoliv, co má přijít. Bartimaiova víra, je víra očekávající a přijímající cokoliv, co Bůh dá. Je to víra, která Bohu dopředu neohraničuje, jak má vypadat Boží milost.
Ježíšovou odpovědí na tuto víru je spása. „Jdi, Tvá víra Tě zachránila.“ Bartimaios porozuměl. I když byl slepý, viděl lépe než Jakub s Janem. A Bůh se skrze Ježíše k jeho víře přiznal. „Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“
Děkujeme Pane, že nám ukazuješ, že naše ohraničené představy o světě, o budoucnosti jsou na škodu a svými jasnými hranicemi ohraničují i víru. Prosíme, aby naše víra byla tak otevřená budoucnosti bez vlastních představ o ní, jako byla víra slepého – vidoucího Bartiamia.
Prosíme Pane, abys to byl ty, kdo nám otevře oči a ne naše vlastní představy.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat