Abraham zemřel, zemřeme i my - má to vlastně všechno smysl?

První čtení

Mk 12, 18-27

   Co je to, že Bůh je Bohem živých?

Že se na mrtvé vykašle?

Saduceové – vyšší kněžstvo – si dělají legraci z Ježíšovy víry ve vzkříšení z mrtvých.

Oni chtějí Ježíšovi vzít i jeho vlastní naději. Jsou přesvědčeni o tom, že až ho popraví, bude to definitivní.

Po smrti už to nebude žádné pokračování života tohoto. Jak to bude přesně vypadat – to J nechává na Hospodinu. Semeno, které padne do země zmizí, ale stane se zázrak a Hospodin mu dá nové tělo.

Hospodin na Abrahama, Izáka i Jákoba pamatoval i po jejich smrti. Je jejich Bohem napořád. Není tedy Bohem zemřelých, ale Bohem živých. Být s Bohem, je na věky.

Bůh je s člověkem i v jeho umírání, že ho neopouští.

Křesťané věřili, že Abraham se stal mrtvým hříchu a zůstal žít v Bohu. (Ř 6,10)

Římanům 6:9  Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.10  Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.

 

Druhé čtení

Gn 25, 1-10

Kázání

Dnes se naposledy setkáváme s příběhem praotce Abrahama.

Dočítáme se, že si vzal Abraham Keturu, ta mu porodila další děti. V židovské tradici se říká, že jméno Ketura, (které je odvozeno od pálení kadidla – její skutky byly krásné, jako kadidlo), souvisí s araby, protože obchod s kadidlem podléhal arabům. Jméno snad mělo vyjádřit, že děti Ketury daly vzniknout arabským kmenům. Někteří rabíni dokonce říkají, že na Keturu se přejmenovala bývalá služebnice Hagar.

Jak už jsme vzpomněli při čtení části o vypovězení Hagary, Izmael se nakonec usmířil s Izákem právě na pohřbu Abrahama.

Možná i z tohoto důvodu jedna část tradice spojuje Keturu s Hagarou. Ta část tradice, která chce vidět smířlivě rozdíly mezi Araby a Židy.

Již několikrát jsme viděli, že smrt je v bibli popisována jako brána k dalšímu pokračování příběhu Boží milosti.

Hrob Sáry se stal znamením pro budoucnost – Abraham při výběru hrobového místa svedl zápas víry, o nějž se mohli opřít jeho potomci.

Abrahamova smrt přináší naději do budoucna pro znepřátelené kmeny.

Izmael tu kráčí po boku Izákovi.

Izmael a Izák tak najednou byli živoucím znamením, symboly toho co Abraham ve svém životě prožíval. Porážky i vítězství. Možná si uvědomili, že stojí na svaté půdě. Hrob Abrahama a Sáry tvořil jakousi zástavu nové země.

Abrahamova smrt ale přináší ještě další palčivé otázky pro nás: Co se dá říci tváří v tvář Abrahamovu umírání o smyslu celého jeho života, o jeho víře a vztahu k Bohu?

Z běžného, lidského pohledu Abraham nakonec zcela běžně zemřel. Bylo mu 175let (v židovské teologii to byl odkaz na jeho svatost.)

Abaham umřel jako každý jiný člověk. Zestárl, ještě jednou se oženil, měl nějaké děti, pak umřel, pohřbili ho.

Ježíšovi současníci mohli jeho smrt vidět stejně. Byl nepohodlný, zaplatil za to, umřel jako vzbouřenec na kříži.

Celé jeho úsilí vyšlo vniveč, kdyby si raději založil rodinu, udělal by lépe.

To je pohled, do kterého můžeme někdy v době pochybností také upadnout. Jaký to má vlastně smysl?

Bible nám nabízí jiný pohled, než běžný lidský – který si tvoříme často podle měřítka průměrnosti.

V biblickém pohledu se děje něco jiného, než jen příběh, který končí smrtí.

Abraham se přece dočkal Izáka, kterému může předat svou víru a své dílo.

A tak odchází s vírou, že tento zápas bude stále pokračovat a že Boží zaslíbení, které přijal, se naplnilo a bude dále naplňovat.

To je důležité. Bude se dít dále. Není pro jednou hotovo.

Abraham je pochován vedle Sáry v zemi, kterou mu Hospodin slíbil.

Kdyby se tedy Abraham podíval zpět na svůj život, viděl by, že tento život někam směřoval a že to nebylo zbytečné. Mohl vidět, že se začala postupně na jeho životě naplňovat Boží zaslíbení, Boží budoucnost. I když to možná v jednotlivostech (v jeho bojích, prohrách i vítězstvích) tak nevypadalo.

Tak je to na zemi časté. Když jsme příliš zaměřeni na jednotlivosti, ztrácí se nám smysl celku. A tak můžeme propadnout beznaději.

Když se zaměříme na zlo, které se koná v naší blízkosti, snadno zapomeneme, že z většího pohledu je také naděje na nápravu mnohem větší.

Lidem trpícím pod nějakou zlou mocí se žije hrozně také proto, že jim chybí nadhled. Proto lidem Biblické příběhy vždy dodávaly odvahu, protože ukazují víc, než jen události v našem malém vlastním horizontu.

Ten dnešní příběh nás posiluje v našem osobní cestě. I nám někdy může chybět nadhled. A tak upadáme do beznaděje, jestli to naše putování má smysl, vždyť stejně nakonec všichni zemřeme.

Evangelium dnešního příběhu zní: není to iluze, Boží království má opravdu moc, děje se, přibližuje se. Není to iluze.

Nemějte strach, i když se velmi zblízka zdá, že se tento proces nijak neděje.

Právě Abrahamův život nám ukazuje, jak se to často děje obtížně, ztěžka a že to často vypadá, že se to neděje.

Na Abrahamově putování je zvláštní, jak se význam zaslíbené země odkrývá postupně. Jak po té zemi sice Abraham chodí, jak ale vlastně nezná všechny významy té země.

Podobně jako Ježíš vyhlašuje přítomnost Božího Království mezi námi. Také jeho platnost, význam jeho slov zjišťujeme postupně...

V Bibli se Boží věrnost naplňuje přes generace. Abraham stojí na samém začátku, i když je to jeden velmi dlouhý život.

Stejně tak Abrahamův syn Izák je zárodkem toho, co má přijít. Onoho zaslíbení, že Hospodin Abrahamovo sémě rozmnoží tak, že potomků bude jako hvězd na nebi.

Abraham prožívá jakési první ochutnání toho, co má přijít v budoucnosti.

Lidský život je krátký na to, aby mohl z Božího díla poznat víc, než jen pár částeček. Víra se smí radovat z těch několika malinkých částeček, kterou každý z nás smí zažít.

Abraham nikdy nepřestal vyhlížet Boží dílo a to ho neslo i v jeho umírání. Věřil v Boha živých.

Možná to má na mysli žalmista, když se spoléhá: se mnou Bože jsi i když půjdu roklí šeré smrti.

Ta dynamičnost Božího díla je přítomna i v myšlence, že Abraham byl připojen po své smrti ke svému lidu. K lidu, který již zemřel, ale také k lidu, který má také přijít.

Abraham byl při tom, když Bůh začal činit ve světě své dílo. Každý z nás smí přijmout tuto Abrahamovskou jistotu.

Každý z nás smí něco z toho krásného Božího díla zakusit i ve svém jednotlivém životě.

Apoštol Pavel říká:

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář.

Jak je to se životem po smrti?

V textu se o životě po smrti nic nedozvíme. Ne proto, že by ten, kdo příběh psal nevěřil, že Bůh smrt přemáhá, ale možná proto, že má před Bohem takovou úctu, že raději mlčí.

Možná proto, že v okolních národech a náboženstvích se o životě po smrti mluvilo moc.

Hospodin má prostě od této chvíle Abrahma ve svých rukou. Nevíme jak, stejně jako nevíme, jak bude vypadat zmrtvýchvstání, na které věří sám Ježíš.

Říká se, že SZ je hodně zemitý. Soustřeďuje se na praktické věci, spekulování o podstatě světa je SZ cizí.

Je v této strohosti záměr? Za prvé tedy možná úcta před Hospodinem, za druhé snad přesvědčení, že by to člověka příliš odvádělo od naplňování víry v životě tomto, kdyby se zcela zaměřil jen na život po smrti.

Křesťané s tím v dějinách mají dost zkušeností. Sám Ježíš nabádal své následovníky, aby zůstávali na zemi tak jako on, aby se neštítili dotýkat se hříšných nebo nemocných a pomáhat chudým. On sám – i když se často modlil a vyhledával samotu – zůstával celou dobu svého působení na zemi. Dokonce myl svým učedníkům nohy.

Bible – jak SZ, tak NZ mlčí k tomu, co nás čeká na onom světě, za hranicí smrti.

Věřme, že je to pro úctu před tajemstvím víry.

V tomto duchu mluví Ježíš se saducei, kteří se ho ptali, jak je to s nebem.

Ježíš jim připomíná, že Bůh je Bohem živých – Abrahama Izáka a Jákoba. On byl jejich Bohem i v jejich umírání. Neopustil je. Neopustí ani mě, pevně mě drží v mém životě i umírání.

Jeden židovský rabín v dopise svému vnukovi napsal: od dalekého otce Abrhama až k mému vlastnímu otci přenášeli otcové pravdu, která žila v jejich těle a teď dál žije ve mně – což nemám tu pravdu přenášet dále těm, kteří vzešli ze mne?

Přijmeš ji ode mne, mé dítě? A poneseš ji zase dál?

Děkujeme ti Pane za to, že jsi s námi na naší cestě, stojíš při nás v našich pochybách i vítězstvích, v našem životě i v našem umírání. Prosíme, ať je nám toto poznání posilou.