Poslední budou první?

-->

První čtení

Matouš 20:1  "Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.

 (...)

Matouš 20:14  Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;

15  nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?´

16  Tak budou poslední první a první poslední."

Význam prvního čtení

Co znamená, že první budou poslední? Znamená to, pro nás nespravedlnost.

Přitom Pán byl spravedlivý. A ještě mu ti, co přišli z rána záviděli jeho dobrotu.

Milosrdenství převyšuje v bibli spravedlnost.

Pán zve lidi zvenčí na vinici. Je to jako povolání do církve.

A ti, co jsou v církvi už dřív se dívají ošklivě na ty, kteří přišli později.

Ti pozdější už si totiž milost – nebo odměnu – nezaslouží svou prací.

Ani nedostanou příležitost si ji zasloužit.

Znamená to, že Bůh má naději a svou milost i pro ty, pro které my ji nemáme. Třeba i pro zloděje,  lháře, podvodníky.

V čem spočívá nespravedlnost tohoto podobenství? Že ti první jsou ukráceni o zadostiučinění, že ti poslední si vydělali míň. Jinak je vše vpořádku – dostanou to, na čem se domluvili. Není ani znehodnocena jejich práce, protože majitel dá stejně těm posledním, protože chce. Má na to právo, protože nakládá se svým majetkem.

Naopak ti první jsou nepřející jejich oko je zlé. Naopak mají mít radost, že ti poslední dobře dopadli.

Pokaždé když se lidé setkají s milostí, tak volají po pomstě.

Vždy, když někdo někomu odpustí, tak se najdou lidé, kteří požadují přísný trest pro viníka.

Dokonce i ti, jimiž už Bůh odpustil.

  

Druhé čtení

Gn 25, 19-34

Kázání

Abraham zemřel, dějiny zjevení zaslíbené země a potomstva Abrahamova však napínavě pokračují dál.

Z Abrahamových beder vzešlo mnoho národů. Jaká je úloha Izraele mezi národy v tomto světě?

To je otázka, kterou se snaží vysvětlit dnešní oddíl.

Sám Hospodin totiž řekl, že se v Rebece perou dva pronárody, a že ten slabší nakonec bude první. První budou poslední, slyšeli jsme z NZ příběhu.

Prvorozený je v Izraeli ten, kdo řídí celou rodinu. Ten, jenž má za ostatní zodpovědnost. Ten, kdo ukazuje za horizont. K Bohu.

Kdo je prvorozený mezi národy? Kdo je ten, v němž je ukryto poselství o smyslu života? Ke komu jít hledat poučení, když tápeme?

Smysl prvorozenství je ukryt v zápase Ezaua a Jákoba.

Z dnešního příběhu se ukazuje, že není podstatné, kdo je první-prvorozený po fyzické – přirozené stránce. Ukazuje se – už ve SZ, že před Bohem není první ten, kdo je první před lidmi.

Nejen, že byl Ezau první, ale dokonce si prvorozenství Jákob získal úskokem.

Podvodník a zloděj a celkově fyzicky slabší Jákob má být naším vzorem?

Pro starověkého čtenáře to byla provokace jako podobně později ukřižovaný mesiáš. Zloděj a podvodník nemůže být přece ten, kdo má být vzorem pro ostatní – ani mesiáš, který se nechá dopadnout a ukřižovat nemůže být mesiášem – tedy Bohem vyvoleným. Slabost nepřísluší vyvoleným Bohem.

K takovému závěru nás vede logika rozumu.

SZ příběh ale chce jít hlouběji, než je logika rozumu.

Bible nás vede do hlubšího pochopení, co je spravedlnost a co Boží vyvolení a milost.

Jak je to vlastně v Bibli s prvorozenstvím? Už Abrahamovi se narodil jako první Izmael a Sára byla neplodná. Proti vší lidské logice se přece ve velmi vysokém věku narodí Izák. Je to stejný zázrak, jako když se mladé dívce Marii narodí bez přičinění muže Ježíš.

Sára nemohla mít dítě. Ani Rebeka nemohla mít dítě, Izák za ni prosil Hospodina. A Hospodin jeho prosby vyslyšel.

Nebyla to tedy zásluha muže – ani v jednom uvedeném případě. Nebyla to zásluha Izáka, že Rebeka otěhotněla. Ani v případě Abrahama a Sáry to nebyla zásluha muže, ani v případě Marie to nebyla zásluha muže.

Čí to byla zásluha?

Bylo to dílo Hospodinovo. Proč?

Protože Bůh si tento lid vyvolil, tento nepatrný malinký nárůdek si vyvolil, aby skrze něj promluvil. Aby skrze něj jednal – a aby skrze něj přinesl všem lidem spásu – tedy uzdravení a vysvobození.

Protože se mají naplnit slova Hospodinova, která jsme v dnešním textu slyšeli – že vyvolený bude ten malý.

Že by tak veliké věci měly do světa vejít přes tak malinkatý nárůdek?

Nemusíme tomu věřit. Jsme ale k této víře Izraelem pozváni.

Jak se tedy toto prvorozenství děje? Neděje se od přírody, neděje se z logiky věci, neděje se podle lidské spravedlnosti, ale děje se povoláním Božím.

Kdyby to bylo podle lidské logiky, tak by rozhodně nemohl sloužit starší mladšímu nebo početnější méně početnému.

Bůh tak přirozený pořádek věcí a přirozenou lidskou spravedlnost obrací vzhůru nohama.

Izrael věří, že Boží dílo se neděje z lidí, ale od Pána Boha. A že Pán Bůh jedná sám od sebe ze svobodné vůle.

A tak to není zásluha lidí, že poslední budou první. (V NZ podobenství to taky není zásluha lidí. Kdyby to byla zásluha lidí, ti poslední by samozřejmě nedostali nic)

Není zásluha lidí, že Izrael – jako malinkatý nárůdek ponese na sobě znamení Božího díla přede všemi národy a není to zásluha lidí, že se Rebece narodí dvě děti, dva národy, z nichž ten první bude nakonec ten poslední.

Hospodin nám to rozhodně neulehčuje. Nejenom, že Jákob se podle lidského řádu narodil jako druhý a slabší, ale ještě je všeho schopný. Z dalšího vyprávění se později dozvíme, že bude za svou vypočítavost trpět.

Hospodin řekl, že Jákob a Ezau jsou dva národy. Jákob je tedy Izrael. Slabší.

Pokud přijememe toto Boží podobenství o dvou národech, pak zprávu o Jákobově vypočítavosti můžeme brát jako zpověď Izraele.

Ezau byl zpočátku silnější a tak zvítězil, vylezl na svět jako první.

Ezau vyšel ven jako červený – červený se řekne ADOM – což je varianta země EDOMské.

Ezau běhal po lesích a lovil zvěř. Měl blízko k otci Izákovi. Jákob byl maminčin mazánek, maminka pro něj všechno udělala a snažila se mu život co nejvíce ulehčit.

Ezau byl naproti tomu samostatný. Samostatný a silný.

Jákob vyšel na svět jako druhý, slabší.

Držel se Ezaua za patu.

Pata se v hebrejštině řekne AKOV. Adjektivum AKOV znamená lstivý. Když tedy JAAKOV uchopil Ezaua za patu, znamenalo to vlastně, že ho jednou přelstí. Proto, že ho držel za patu – dostal toto zvláštní jméno.

Jákob se na rozdíl od Ezaua stále točil kolem domácnosti, naučil se asi výborně vařit. A tak se mu ve vhodné chvíli podaří prodat své jídlo hlady vyčerpanému bratru.

Klíč k celému příběhu nacházíme právě v té osudné chvíli.

V dramatické chvíli vyčerpaného Ezaua se ukazuje, že Ezau o prvorozenství tolik nestál. K čemu mi je prvorozenství – ptá se k smrti unavený Ezau... Ukazuje se tak, že Ezau – podobně jako tragická postava Lot nebo další tragická postava Kain nevidí smysl v komunikaci s Bohem a v Božím díle. K čemu mi je Bůh, když jde o jídlo? Jídlo je přece spojeno s krví, s tím, co je spojeno s podstatou života. S tím, na co si lze sáhnout. Na Boha Abrahamova nebo Izákova si nejde sáhnout.

O Ježíšovi čteme: Filipským 2:6  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,

7  nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka

8  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Pro Ježíše existuje něco, co přesahuje starost o sebe sama. Něco, co je silnější, než rodina, něco co je silnější, než vina. Něco, co je dokonce silnější, než smrt. Ježíš navazuje na tradici od Abrahama, odvolává se i na Jákoba. Jákob to narozdíl od Ezaua pochopil a uvěřil.

Naopak pro Ezaua je smrt velké finále.

Jakoby Ezau řekl: nejdůležitější na zemi je jídlo, protože nic jiného nemá smysl. Stejně všichni umřeme, tak k čemu to je?

Stejně umřu, tak k čemu mi je nějaké prvorozenství!

K čemu je Bůh a víra v Boha, když se jí nenajím?

K čemu je zápas o pravdu a spravedlnost, když z toho nic nemám?

K čemu je víra v Boha, když z toho nic nemám?

K čemu je mi prvorozenství, které se týká nesrozumitelného vztahu s nějakým Bohem? Klidně si ho vem, protože to, na čem v životě záleží je to, na co si můžeš sáhnout!

Dej mi to červené a krvavé, abych nabyl znovu síly, protože nějaké modlení mi sílu nedá.

Ezau je sice prvorozený podle práva spravedlnosti vyplývající z řádů tohoto světa, ale neví, k čemu je to prvorozenství vlastně dobré.

Jákob je sice úskočný, ale z jeho života se ukazuje, že nechce skončit jenom u toho jídla. Hledá něco za tím vším. Podobně jako kdysi Abraham hledal toho, který stvořil jeho vlastního otce. A podobně jako kdysi Abraham na začátku cesty – i Jaakov dělá chyby.

Jákob sice zatím není vzorem pro náš život, ale na tomto příběhu se ukazuje, že v lidech může být víc, než jsme ochotni připustit. Že někdo, nad nímž jsme už zlomili hůl, se může najednou ukázat v úplně jiném světle. Abraham na začátku lhal a podváděl – to když lhal o své manželce v Egyptě. Ale postupně jak šel po stopách Hospodinových, tak jeho víra rostla.

Jákob na začátku své cesty bude také chybovat, ale postupně se rozhodne jít cestou Abrahamovskou. Cestou živých. A Bůh z toho měl radost.

Ezau si vzal čočkovou krmi, jedl a pil. Pak vstal a šel. Do života bez tajemství. Nepřemýšlí, nerozhlíží se, neptá se, zůstává mimo tradici, opanován vlastními pudy, jde si svou vlastní cestou. Opovrhl svým prvorozenstvím, vstal a šel. Vstříc smrti.

Jákob však půjde jinou cestou, která se nakonec ukáže jako ta správná. I přesto, že by mu na začátku té cesty mnoho lidí nefandilo nebo nepřálo.

Apoštol Pavel řekl k této slavné události poněkud záhadnou myšlenku: Římanům 9:

Boží vyvolení nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, (...) 16  Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

To nás trochu víc vrací k tomu prvnímu čtení. Boží spravedlnost je víc, než lidská, protože je milosrdná. Milost je vyšší (plnější) podoba spravedlnosti.

Apoštol na sobě prožil, že ho Bůh přijal – i přes jeho velikou vinu, kterou si sebou nesl.

Můžeme to vysvětlit takto: kdyby nebylo Božího slitování, ani Jákob by neobstál, protože se nechoval dobře. Ani Abraham by neobstál, protože lhal a podváděl.

Ani my bychom neobstáli, kdyby nebylo našeho vyvolení skrze víru a skrze milost, kterou nám přinesl Ježíš.

A tak se na cestě víry stává, že Bůh povolává i ty, do kterých by to nikdo neřekl.

A my z toho máme mít především radost – a ne zlost, že se Bůh smiluje i nad těmi, kteří přišli k Pánu Bohu jinak, než si to sami představujeme.

Modlitba

Hospodine, náš Pane, my se někdy chováme jako dělníci na vinici, kteří pracovali delší dobu a nechtějí uznat milost pro ty později příchozí. Závidíme jim, že nemuseli pracovat, nemuseli vykonávat dobro a odpuštění a dostali vše hned zdarma.

Zapomínáme tak na to, že ty jsi se k nám zachoval stejně velkoryse jako i k jiným lidem.

Prosíme, abychom si na to dovedli vzpomenout, až budeme někoho posuzovat a odsuzovat – třeba za jeho minulost.

Abychom si vzpomněli, že první budou poslední a poslední budou první.

A toto svědectví odpuštění nesli před sebou jako světlo.

Amen.