První čtení
Zacharjáš 9:9 Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
10 "Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen." Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země.
Už v tom Zachariášově textu byla provokace. Společenská i politická provokace. Zachariáš řekl – podívejte, ten král bude karikaturou mocných, on je vlastně bude zesměšňovat. Zachariáš byl odvážný, že to řekl. J si dovolil toto proroctví naplnit. J veřejně zesměšnil funkci mocných panovníků a zároveň připomněl lidem svobodu, o níž je mocní připravili.
Tato J-ova provokace se týká také nás. J také nám svým poníženým vjezdem do Jeruzaléma ukazuje, kde selháváme... kde sami zapomínáme pozitivně provokovat společnost – jiným chováním, než jsou ostatní zvyklí.
Druhé čtení
Mt, 21, 1-9
Kázání
Přiblížil se svátek pesachu. Celé společenství Izraele se dává do pohybu. Vyvedení z Egypta je jedno z několika velikých vysvobození Izraele, které Bible popisuje. Vysvobození, vytržení, zlomení pout – to všechno je pesach.
Jak moc nyní Bůh pouta rozlomí samozřejmě nikdo netušil.
Součástí této slavnosti byla mnohá znamení onoho vyjití. Lidé během slavnostního jídla – pesachové hostiny – měli na nohou boty, hůl v ruce, přepásaná bedra. Mnoho lidí ale skutečně vyšlo. Do Jeruzaléma – k místu, kde se jednou setkají všechny národy, kde se jednou Hospodin projeví ve své moci. Do samotného centra víry Izraele.
Stejnou cestou šel i Ježíš se skupinou svých učedníků. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma byl odlišný od ostatních poutníků. Jeho příjezd byl demonstrativní, provokativní, podobalo se to něčemu, čemu se dnes v umění říká happening.
Byla to troufalost, protože když někdo něco takového udělá, tak se vystavuje nebezpečí, že ho ti, kteří ctí tradici budou považovat za buřiče. Což se taky stalo.
Poklidná demonstrace může mít sílu revoluce zbraní.
Způsob Ježíšovy provokace pochopilo mnoho lidí, kteří se později o nich dozvěděli.
Ježíšovy provokace pochopil Mahátma Ghándí, když se sám nasadil proti kastovnímu systému. Dotýkal se těch, kterých se nikdo z vyšší kasty dotknout nesmí. Jedl s nimi, byl s nimi. Jeho činy se stávaly také symboly veliké změny, která měla ve společnosti přijít. Slovo se stávalo činem.
S radostí sleduji nového katolického papeže Františka.
Jeho gesta boří zaběhané rituály a církevní zvyky. A tím může strhávat celou církev za sebou. A určitě tím také vyvolává napětí. Odmítá trůn, nejezdí v limuzíně, myje nohy mladistvým odsouzeným.
Ježíšův příjezd do Jeruzaléma vyvolával emoce a napětí. Někteří si říkali: extrémista. Toho podporovat je šílenství. On si dovolil ve vypjaté atmosféře provokovat starozákonními proroky a veřejně demonstrovat, že se na něm naplnilo jejich proroctví!
Takhle se přece víra nežije! Člověk víry by měl být pokorný a tichý – a ne jako tenhle buřič.
Ježíš sám na sobě – taková troufalost – nechal zaznít slovo zaslíbení proroka Zachariáše – „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“
Představitelé lidu, strážci tradic hned věděli o jakou provokaci se to jedná. Že Hospodin nezapomíná na své vyvolené, že ještě nebylo řečeno poslední slovo. Že přijde den – i když teď se to rozhodně nezdá – protože mafiánské pořádky fungují perfektně – nastane den, Kdy Hospodinův Pomazaný vstoupí branou Jeruzaléma a ujme se své vlády. A tohle si dovolil říkat potulný kazatel odkudsi z Galileje, odkud jsou jenom podobní pobudové.
Takovou provokaci si může dovolit jenom blázen, protože musí vědět, že jde na smrt.
Zdravý člověk přece neudělá čin, který by vedl k jeho likvidaci.
Navíc – je přece proti víře – aby se člověk nechal dobrovolně z nějaké ideje popravit. Jeho jednání je vlastně stejně nebezpečné jako sebevražda. Naše tělo je chrámem Hospodina – je to dar – a my na tento dar nesmíme sáhnout jen proto, že se nám ve společnosti či církvi něco nelíbí.
I dnes se lze občas dočíst, že Ježíš měl vlastně narušená osobnost, protože zdravá osobnost nejedná proti sobě. Věděl, že jde na smrt, tak do Jeruzaléma neměl vjíždět.
Vlastně si za to mohl sám.
To nebyl jen názor zlých nevěřících lidí, tento názor se objevil i uprostřed církve. Vždyť Petr Ježíše od cesty do Jeruzaléma zrazoval. A mnoho dalších si ťukalo na čelo.
Tento typ uvažování se opakovaně v církvi objevoval v různých dobách. Motivem byl strach, že si můžu nějak ublížit a že trpět pro víru je nesmysl. Pro víru přece trpí jen extremisté.
Tento typ uvažování mohl mít třeba podobu výzvy: nejednejte příliš proti režimu, jinak nás zruší.
Kde je hranice rozhodování každého z nás?
Přehnaná starost o život tento se v běžném životě může stát doslova satanským pokušením zradit Krista. Pohybujeme se i dnes neustále na ostří nože. Mezi následováním a zradou.
Vždycky si umíme najít důvody, proč schovat Kristovo světlo pod postel.
Ježíš nám svými činy neříká, že máme svůj život udržet za úplně každou cenu. I tuto šokující věc si připomínáme o velikonocích.
Není to Ježíšovo učení vlastně nehoráznost? – (středověké) barbarství – Ježíš nás vyučuje, že jsou na světě věci, které jsou důležitější, než lidský život.
Ježíš sám nás přímo vybízí k následování v jeho duchu: Marek 8:35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
Ježíš tedy neříká, že jeho cesta je cestou jenom jeho a my se máme snažit za každou cenu žít v jakémsi soukromém ráji a hledět si jen vlastního svého života.
Nemůžeme proto říct – cesta oběti – to není naše věc, to je věc jenom Ježíše.
Naopak o člověku, který Ježíšovu cestu odmítá sám J říká: Marek 8:38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."
Ježíšova cesta má být i naší cestou – pokud jej bereme vážně.
Ježíš vjíždí do Jeruzaléma jako Pomazaný Hospodinův vyvolený. A ví, že si jede pro smrt. Do Jeruzaléma vjíždí ten, který sestupuje k člověku – to chce také ukázat Ježíš svým odvážným činem.
Bůh se tu vrací ke svému lidu jako manžel ke své nevěstě – která ho opustila a zradila. To chce také J svým gestem vyjádřit.
Je tu Bůh, který jde k člověku - ne člověk k Bohu. A tento Bůh je člověkem nakonec odsouzen. Protože kdo odsoudí spravedlivého, ten odsuzuje i Pána Boha.
Příchod Hospodina k člověku se děje tak – jak by to nikdo nečekal. Ježíše vítá jakýsi dav – možná to byla jen tlačenice u brány – zatímco oficiální představitelé lidu v Ježíšovi samozřejmě žádného mesiáše nevidí.
Ježíš přijíždí na oslu – ne na koni nebo na zlatém bojovém voze jako vojevůdce Vespasián, který tam přijel za pár let po Ježíšovi.
Na oslu, který odkazuje až k praotcům Izraele.
Celý ten vjezd může být vnímán (ne jako provokace – ale) jako trapná provokace. Ve starých římských vykopávkách byly nalezeny proti-křesťanské posměšné malůvky na zdech, na kterých byl ukřižovaný Ježíš zobrazen jako osel.
Ježíšův příjezd není nic efektního. To – že má být mesiáš? – ptáme se i my... Co tenhle člověk zmůže – se svými provokacemi – a symboly. Na venek není nic vidět – jenom ubohý člověk na oslu.
Někdo – kdo není bohatým tohoto světa ani pro smích.
Mnoho lidí by se od takového mesiáše odvrátilo.
Máme my to dnes zapotřebí? Není lepší budovat kariéru a zajistit si peníze a domy a manželky a děti a teprve potom se možná – když vyjde čas podívat na toho muže na oslátku?
Co je to za provokaci?
Tohle má být duchovní cesta – taková trapnost?
To jsou všechno otázky pro velikonoční meditaci.
Je tu ještě otázka: čím jsou pro tento svět Ježíšovy následovníci?
Umí se podobně vydat? Umí podobně svědčit o své víře? Tak jak to sám jejich Pán očekává?
Tváří v tvář vladaři na oslátku si můžeme říci: církev by se měla soustředit na tento zvláštní typ provokace. Měla by být pro svět moci chudou a nezajímavou a nepříjemnou organizací – kterou je spíše potřeba nějak umenšit. Tak jako byl pro svět moci nezajímavý a nepříjemný Ježíš. Stejně jako on by církev měla být připravená nést oběť. Svědčit důrazem na solidaritu, lidskost, důvěru.
Tím rozbíjet zaběhané pořádky. Tím být pro mocné nepřijatelným místem, kde lidské pletichy nemají místo.
J svým činem říká: dal jsem vám svobodu. Protože jste byli osvobozeni – jednou pro vždy – tak nemáte co ztratit. Proč se tedy bát toho zlého? Lk 12, 4 Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou.
Církev je církví kulhající – jak to čteme o Božím lidu ve SZ, jak to čteme u apoštola Pavla.
Troskotáme a přizpůsobujeme se tomuto světu, když se chceme zabezpečit na budoucnost pomocí běžných mechanismů moci. Pomocí běžných mechanismů instituce. A tak nám ta provokace světa vezdejšího moc nejde.
Chudý Ježíš vjíždějící na oslátku do Jeruzaléma je proto i dnes pro církev výzvou. Nejen pro mocné a bohaté imperátory vládnoucí armádám triumfálně vjíždějících do porobených měst.
Vždy byli lidé, kteří se nechali Ježíšovou zvěstí strhnout k následování. Možná to málokdy byla církev jako celek, možná to byli jednotlivci. Jako tenkrát, když Ježíš vjel do Jeruzaléma, pomáhali mu lidé sehnat oslíka, ubytovali ho u sebe každý večer před zatčením.
To je výzva i pro nás dnes.
Velikonoční události nás zvou, abychom se na Kristově díle podíleli i my – bez ohledu na naši slabost nebo směšnost nebo nedostatečnost v tomto světě. I my smíme vyjít Pánu Bohu vstříc a otevřít mu dveře. Pozvat ho i k nám.
Jakkoli to zní troufale – Ježíš nepřichází a nepřijde, pokud zatarasíme jeho cestu. Pokud odmítneme zapůjčit své chlévy, pokud nenajdeme odvahu a ochotu odvázat své osly.
Nesmíme si říct: to nemá smysl, to nemá cenu. I takové drobné činy odvahy mohou znamenat všechno.
I když máme někdy pocit, že my sami nemáme co nabídnou, ve skutečnosti i nepatrná věc může mít zásadní význam. Kristova sláva se zjevuje v nepatrnostech. Hledejme a ptejme se, kde na ní můžeme mít podíl.
Modlitba
Děkujeme ti Pane za tvůj příchod, za tvou cestu oběti a utrpení pro nás, pro člověka. Prosíme, abychom tvou cestu následovali – tak jak jsi to sám řekl: Marek 8:35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? 38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."
Žádné komentáře:
Okomentovat