První čtení
Lukáš 18:31 Vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: "Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků.
32 Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj,
33 zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane."
34 Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal.
Blíží se velikonoce a tak si připomínáme utrpení našeho spasitele, vyvoleného Božího Syna JK. Lidi ze své zlosti zabili nevinného člověka.
Lidi se často chovají zle mezi sebou. Ubližují si. Známe to z pohádek.
Jak se snaží pyšní princové obrat svého hodného bratra. Když on svou dobrotou a odvahou za ně vše vykoná, oni ho přepadnou, spoutají, vezmou mu nevěstu a rozdělí se o jeho majetek.
A před králem tvrdí, že to byli oni, kdo vyhrál nad zlým černokněžníkem.
Pohádky dobře popisují jednání lidí. Stejné jednání, které dovedlo Ježíše Krista na kříž. Popravili ho proto, aby se ho zbavili. Byl jim na obtíž.
A učedníci?
Ti mu nerozuměli. Ani my tomu příběhu moc nerozumíme a proto si ho každou neděli (a každé velikonoce) připomínáme.
Druhé čtení
Gn 30, 1-24
Kázání
Jákob žije se dvěma ženami. Jedna žárlí na druhou, podobně jako kdysi žárlila Sára na Hagar.
Když jsem opakovaně četl tento příběh, skoro jsem si říkal: díky Bohu, že nemám víc manželek :)
Ráchel Jákoba vydírá sebevraždou: Dej mi syny, a když ne - tak jsem mrtvá!
Jákob na to: Jsem snad Bůh, jenž ti odepřel plod břicha?
Jákobovi dochází že opravdu není Bůh. A nic nezmůže. Nemůže učinit zázrak, aby najednou byla Ráchel plodná.
Následuje podivný boj s dětmi. Jakoby intrikám nebylo nikdy konce. Jákob jedná, jakoby přestal věřit Bohu úplně, když víra nefunguje podle jeho představ.
Opravdu není Bůh. Tak trochu rezignovaně sleduje zápas Lei a Ráchel. I rezignovanost a bezradnost patří do rodiny věřícího Jákoba.
Jákob padá ještě do beznaděje. Upne se nakonec k magii. K jablíčkám lásky. Kdyby nakonec Bůh nezasáhl, kdoví jak by to celé dopadlo.
Máme se za Jákoba stydět? Máme se stydět za naše podobná selhávání? Nebo si myslíme, že jsme lepší než on, svatější?
Muselo se to všechno stát. Motiv příběhu nás vede k poznání, že Bůh zachraňuje člověka. A že člověk se neumí vytáhnout sám za vlasy z rybníka, ale že potřebuje pomocnou ruku, která je jinde, než v tom rybníce.
Právě na neschopnosti věřícího se ukazuje moc Boží.
Proto (pro tu všechnu neschopnost celé rodiny zakladatele Izraele) smí Jákob poznat, že: 1 Korintským 1:28 neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - 29 aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. 30 Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31 jak je psáno: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu´.
Není to depresivní číst tento oddíl o lidském selhávání v neděli, kdy se koná VSS? Tuto neděli bychom si měli připomenout, čeho jsme dosáhli, co se nám podařilo, jak jsme byli za ten rok úspěšní.
A místo toho čteme o tak žalostném vzniku Izraele. První křesťanské sbory nebyly o mnoho lepší – díky apoštolu Pavlovi máme dostatečné svědectví o rozhádanosti a pletichách mezi prvními následovníky Krista.
Apoštol říká: tak se to děje proto, aby se žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem...
Pokud tedy něco je – pak je to jen a jen díky Bohu. My lidé jsme neplodní, jako byly všechny zakladatelky Izraele a neumíme si tu neplodnost nijak ošéfovat. Ani úskoky, ani magií.
Právě na naší slabosti ukazuje Bůh svou moc.
Ano – i my troskotáme. Hádáme se – ve sboru, v rodinách, mezi přáteli, v zaměstnání. Ano i my dovedeme podvádět, když se nám to hodí, dovedeme být nepříjemní nebo úlisní podle toho, v jak výhodné nebo nevýhodné jsme situaci.
Proto:
Díky Bohu, že nečteme o tom, jak Jákob s Ráchel všechno zvládali jako superhrdinové. Různí zakladatelé národů a říší byli jenom kladní hrdinové. Lidé postupně zapomínají na špatné vlastnosti panovníků. Oslavujeme hrdiny.
Je vlastně zázrak, že v Bibli čteme o takových zakladatelích vyvoleného národa. Je to zázrak, který nám umožňuje pochopit i naši situaci. Naše vlastní prohry. V tom příběhu smíme poznat, že nejsme sami, že i nás se Bůh ujímá a čeká, že k němu vztáhneme své ruce.
Ano – máme mnoho společného s praotcem Jákobem. Ani my nejsme Bohové a proto smíme s vděčností (a ne se zoufalstvím v srdci) vyznat a přiznat: nejsem Bůh.
Nemáme, čím bychom se chlubili, ničím z nás. Jediné čím se můžeme chlubit, je: Kristus – čili Bůh.
Vraťme se k příběhu:
Postupně se ukáže, Lában Jákoba ve sltivosti předčil.
A stane se vlastně zázrak, že Jákob po té dlouhé řadě zklamání nezatrpkne vůči světu, vůči Bohu. Neřekne: Bůh je zlý, nechal mě v tom vymáchat. Neřekne: vykašlu se na to, svět je jen nekonečná rvačka o moc. Neřekne: nač konat dobro, když lstiví vítězí.
Možná mu zazněl v hlavě ten žalm z dnešního úvodu bohoslužeb:
Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle.
Jákob byl schopen modlitby a díků: Genesis 32:11 Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory.
Teprve až má Jákob 10 dětí od tří žen, stane se Ráchel matkou. Hospodin dopouští, že se i Ráchel nakonec narodí syn Josef. Bez užití magie, bez užití finty. Aby se ukázalo, že člověk ty zásadní věci ovlivnit nemůže.
Jákobova rodina je jako klubko divokých koček. Je zázrak, že ta rodina vůbec drží pohromadě.
Je to zázrak, že rodina – sbor drží pohromadě. Je to důvod k díkům.
Do troskotání Božího lidu vstupoval Bůh, aby nabízel svou lásku tam, kde se jí nedostávalo. Spása se pomalu nějak děla jakoby sama od sebe a Boží lid postupně nacházel cestu do zaslíbené země.
Hospodin svůj lid mnohokrát vyvedl mocnou rukou – i přes mnohé podvody, chyby a reptání. Nakonec seslal svého Syna, aby se uprostřed lidské zloby a nenávisti plně projevila Boží láska k nám.
Když se nakonec Jákob modlí: nejsem hoden tvého milosrdenství... je to i naše modlitba, která směřuje k Bohu a ke Kristu.
Vždyť všechno to lidské troskotání, zlobu, viny a nenávisti – nakonec Bůh vynesl s Ježíšem na kříž.
On sám vzal na sebe naše viny. Protože my jsme se z nich nedokázali vymotat. On sám od pradávna dokazoval, že záchrana a spása je v Jeho rukou.
Člověk se smí cítit jako dlužník, kterému bylo odpuštěno. Vždyť co všechno Jákob spáchal, kolik nevěry bylo v jeho životě. Nejsem hoden... vyznává. K tomuto vyznání jsme v době přípravy na velikonoce pozváni. I v době přemýšlení, čeho náš sbor dosáhl a čeho jsme schopni.
Stojíme zde – se všemi svými pády a pochybnostmi. Podobně jako Jákob. Nemusíme ale zatrpknout a propadnout beznaději.
Máme se komu svěřit, máme komu děkovat, že nás zachoval při životě, že nás drží pohromadě jako jednu rodinu bratří a sester, dětí jednoho milujícího Otce.
Bohu díky!
Děkujeme ti Pane, že se nemusíme vytahovat vlastní rukou.
Žádné komentáře:
Okomentovat