První čtení
1Kr 17,
17-24
Spolehnout se na Hospodinovo slovo zaslibující uprostřed tvrdých podmínek nečekanou cestu dál - to je víra.
Druhé čtení
Sk 20,
1-16
Kázání
Minule jsme zažili v Efezu,
že křesťanská cesta byla vnímaná jako nebezpečná, anarchistická, ateistická.
Křesťané byli nenáviděnou, nebo – v lepším případě – trpěnou menšinou.
Nebyli to zlí římané, kdo se do následovníků Krista pouštěl. Byli to obyčejní
obyvatelé měst. Např. řemeslníci. Byli přesvědčeni, že křesťané jsou nebezpeční
pro národ, pro ekonomiku, pro tradiční hodnoty a zvyky.
Mnoho obyvatel měst je nechtělo
ve svém okolí, byli přesvědčeni, že s křesťany vejde také úpadek a zmar.
Proto tisíce lidí v Efezském
amfiteátru toužilo po likvidaci křesťanů. Křesťany v Efezu nechceme – to
bylo slyšet tenkrát na ulicích rozhořčeného města.
Apoštol Pavel se musí dokonce
kvůli úkladům svých pravověrných bratří trmácet až do Sýrie pěšky. Téměř všude
musí snášet různé druhy útrap.
Pavel i ti, kteří mu uvěřili -
musí přestát jeden útok za druhým a stále to nekončí. Jedno protivenství střídá
druhé. Na každé stránce poznáváme, že víra nevede k životu snadnějšímu –
rozuměj – k životu schovanému někde v koutku a vyčkávajícímu, až se
bouře přežene.
Následovník Krista je naopak
posílán do světa, aby o Kristu svědčil.
Toto zrcadlo klade bible před
člověka na každém listu.
Pavel se trmácí po souši, snáší
útrapy, jde z problému do problému.
Z jeho pouti poznáváme, že lid
víry se těmto problémům nemůže vyhýbat, nemůže dělat, že neexistují. Nemůže
dělat, že spí a že se ho to netýká.
Křesťanům jde o to, jak ve světě
nepochopení žít. Ne o to – jak se vyhnout problémům a uzavřít do soukromého
ráje a ignorovat nespravedlnosti kolem nás.
Pavel neutíká, nestrká hlavu do
písku, ale ve světě plném problémů i nenávisti – i od věřících lidí – káže o
vzkříšeném Kristu.
Každý druhý by se na to vykašlal,
řekl by si, že Kristus asi nebyl vzkříšen, protože by se jinak nemohly dít
takové hrůzy.
A nebyl by ani první ani
poslední, kdo by Krista zapřel.
Apoštol Pavel by se mohl chovat
jako fanatik, jako mnozí křesťané po něm... Nenávidět své odpůrce. On místo
toho rozmlouvá, naslouchá, nese pokorně svůj kříž. Nahlas říká, v co věří.
Pavel nesetrvává
v nepřátelství, ale naopak se obklopuje přáteli a spolu s nimi nese
naději vzkříšeného Krista.
Pavel se svými přáteli dorazili
do přístavního města Troady. Bylo to veliké a významné město, sbíhaly se
v něm všechny význačné maloasijské silnice. Dokonce císař Augustus chtěl
do Troady přenést sídlo celé římské říše.
V Troadě se odehrála
zvláštní událost. Jeden mladík – Eutychos, který sledoval Pavlovo kázání –
vypadl z okna. Všichni si mysleli, že zemřel, Pavel ho však oživil.
Ta historka je tajemná. Má to být
kritika délky Pavlova kázání? Chce Lukáš nám farářům říci: když budete kázat
příliš dlouho – třeba 5 hodin – tak vám začnou padat lidi z oken únavou?
Anebo naopak: běda, jestli někdo
z vás na mém kázání usne!
(Dobře vím, že někteří z vás
pravidelně na mých kázáních usínají!!!)
Proč si ho Pavel po tom, co
mladíka zachránil dál nevšímal, ale lámal nahoře chleba s ostatními, jako
by se nic nestalo?
Chce nám Lukáš říci, že
nejpřednější na křesťanském životě je bezchybný chod liturgie a že liturgie
nesmí být přerušována – a když už – tak musí ihned znovu pokračovat?
To byl Pavel tak necitlivý?
Jak to, že při bohoslužbách může
někdo zemřít? Nejsme nějak Pánem Bohem chráněni? Anebo jsme a historka chce
ukázat, že když na bohoslužbách zemřu, tak mne kazatel může oživit – že tam,
kde se káže evangelium nelze zemřít?
Otázky můžeme klást různě, ale na
takto kladené otázky nenacházíme příliš logických odpovědí. Osobně se tedy
klaním k tomu, abychom nečetli ten příběh přesně doslovně, ale abychom ho
brali jako podobenství. A abychom se ptali jinak.
(Osobní historka: I když musím
přiznat, že jsem sám zažil na svém kázání obdobnou situaci. Jedna paní se
skácela k zemi a zdálo se, že zemřela. Asi bylo mé kázání příliš
depresivní – říkal jsem si. Jenže ve vedlejší lavici seděl kardiolog a jemu se
podařilo paní oživit. Kdyby ta paní zůstala doma, srdeční příhodu by nepřežila,
nebyla by schopná si přivolat záchranku.)
Možná Lukáš chce, abychom se
zamysleli nad hlubším významem té události. Ten mladík spal ze soboty na
neděli. Usnul při nočním shromáždění prvního dne po sobotě. Týden po
velikonocích.
Nemůžeme vidět spojitost
s událostí popisovanou v evangeliích?
Podobně přece usnuli učedníci
Petr, Jakub a Jan, když Ježíš vedl svůj zápas v Getsemanské zahradě.
Těžko si umím představit, že by
Lukáš najednou vylíčil Pavla jako nudného kazatele. Naopak – můžeme si
představit, že společenství kolem Pavla napjatě naslouchalo evangeliu.
Když tedy Eutychos vypadl z
okna, bylo to jakoby vypadl i ze společenství učedníků vzkříšeného Pána.
Co když si za to Eutychos mohl
sám?
Nedával pozor, nenechal se
pohnout evangeliem, usnul – podobně jako někdo, kdo slyší příběhy bible, ale
vlastně ho moc nezajímají, s jeho životem nepohnou. Nestává se to občas i
nám, že takto usneme – třeba ve chvíli, kdy se za evangelium stydíme?
Možná nám má jeho pád připomenout
někoho, kdo se ztratil – podobně jako třeba marnotratný syn.
Takových lidí je přeci mnoho. Na
jejich cestě životem je zaujme něco jiného, přestanou chodit do kostela,
přestane je zajímat společenství kolem vzkříšeného Krista.
Začnou se věnovat kariéře,
všechnu energii dají třeba do shánění peněz nebo se začnou věnovat jen svým
zálibám. Nebo si řeknou, že bible pro ně nemá žádnou cenu. Nejsme to tak trochu
všichni?
Jak důsledně věříme Ježíšově
výzvě, že máme plakat s plačícími nebo jak naplňujeme výzvu, abychom
milovali své nepřátele?
Místo, abychom se starali o ty, kteří
potřebují pomoc, odsoudíme třeba někoho, kdo vypadl z okna společenství
viditelněji, než my. Nebo dokonce toho, který se postavil za ty, na něž je
zrovna ve společnosti svalována kolektivní vina.
Nedělá nám až takový problém
zahořknout vůči těm, kteří se ztratili. Vždyť je s tím spojen pocit, že my
jsme ti lepší, kteří bereme víru vážněji a aktivněji.
Když Eutycha lidé zvedli, byl
mrtvý. Oni ho považovali za mrtvého, protože možná jim dělalo dobře, že oni
jsou nějak víc živí. A že není tolik vidět nedověra ostatních.
Jenže ta se právě projevila
jejich necitlivostí.
Apoštol Pavel se ale rozhodne
sejít dolů, sestoupit až na dno (sestoupit po vzoru JK do pekel?) a po vzoru
Ježíšově se chlapce dotkne. On ho dokonce obejme a přitiskne k sobě.
Podobně jako Otec tiskne k sobě ztraceného syna.
Pavel řekl: upokojte se, není mrtvý, je
v něm život. Nemusíte ho považovat za ztraceného, i když vypadl.
Pavel navrací k životu toho,
který zahynul. Jiný by nad mrtvou duší zlomil třeba hůl. Nebo by se neobtěžoval
jít až tak hluboko a věnoval by se řádnému vedení bohoslužeb.
Příběh ale nekončí utěšováním
mladíka, nekončí ani oslavou divotvorné moci apoštola.
Ten příběh záměrně končí lámáním
chleba.
Končí tím, co je nejdůležitější:
ujištěním o přítomnosti a přátelství Kristově. Vždyť ten, kdo zahynul zase
ožil. Kristus nás zve všechny ke svému stolu bez rozdílu.
Děkujeme Pane, že se nám dáváš poznat jako ten, který nás vede ke druhým
lidem. Apoštol Pavel se nebojí mluvit o evangeliu uprostřed světa a také nás
zve, abychom se za evangelium nestyděli. Abychom zůstávali živí následovníci Krista
uprostřed světa a neutíkali do nějakého soukromého ráje.
Děkujeme ti, že ty sám máš moc křísit nás k životu, i když se někdy
zdá, že jsme zemřeli.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat