Co se dělo ve velikém a slavném městě Efezu

První čtení

Gen 18:16-19

16 Muži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil.
 17 Tu Hospodin řekl: "Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?
 18 Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země.
 19 Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: »Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil«."

Druhé čtení

Sk 18, 18- 19, 7

Kázání

I ten dnešní příběh je o hledání. Předmiule - v Athénách jsme směli zaslechnout, že je rozdíl mezi těmi, kteří Boha nehledají a těmi, kteří ho hledají. Pavel zvěstoval, že Bůh chce, aby ho lidé hledali.

V Korintě došlo opět k roztržce s věřícími a schylovalo se opět k násilí – jako už mnohokrát. Už po několikáté se znovu ukázalo, že i věřící lidé dovedou být proti sobě zlí a agresivní a požadují po někomu, kdo se dotkl jejich náboženského citu – tvrdý trest. Když věřící chtěli, aby Pavla potrestal světský soudce, místodržitel Gallio, ten jim nevyhověl a nechal je být, protože jsou to prý interní záležitosti jejich víry. Jenže před zraky Gallia došlo k lynčování představeného synagogy. 

Násilí nakonec propuklo, ale jinak, než to na začátku vypadalo. Zodpovědnost však padala i na soudce, který svým přístupem dal zlému jednání prostor.

Zlo triumfuje, když proti němu nikdo nezasáhne. Minule jsme skončili výzvou, abychom pomáhali všem, na které je svalována kolektivní vina.

Apoštol se z Korintu vydal do Sýrie, v přístavu Kenchrejích si dal ostříhat vlasy kvůli slibu. Pavel byl Žid, pravděpodobně šlo o rituální akt zasvěcení podle nazírského řádu. Pavel se dává zasvětit ještě v Jeruzalémě, o tom se dočteme v 21 kapitole. Zasvěcení mělo dokazovat, že Pavel zůstává věrný zákonu.

Pavlovi záleželo na tom, aby byl považován za pravověrného Žida. Jeho svědectví mělo nabýt na vážnosti a mělo i na venek ukázat, že má prorocký charakter a že se Pavlova mise týká i věřících v židovském národě.

Pavel potom, co se nechal ostříhat, přijel na skok do Efezu, odtud do Cesareje, pak do Jeruzaléma, aby tam pozdravil církev. Potom odešel do Syrské Antiochie. Pak procházel galatskou krajinou, kde posiloval všechny učedníky.

Zarazí nás, s jak obrovskou energií a vytrvalostí se Pavel pohyboval po tehdejším světě. Jak rychle překonával obrovské vzdálenosti. V podstatě se mu dařilo být zároveň všude. Lidově řečeno – dovedl sedět zároveň na mnoha židlích.

Mezi tím, co se Pavel pohyboval v naznačeném území - se objevil v Efezu Žid Apollos, který byl poučen o cestě Páně (Lukáš 3:3  I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů, 4 jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!) , učil přesně (ἀκριβῶς) o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův.

Četli jsme, že Pavlovi přátelé - Priscilla s Akvilou mu vyložili důkladněji Boží cestu. Apollos byl zdatný řečník, v Achaji překonával věřící přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš.

Jaký byl vlastně tehdejší Efez? Bylo to hlavní město římské provincie Asie. Obyvatelstvo bylo z části řecké, z části jej tvořilo mnoho lidí všelijakých asijských národů, žilo v něm mnoho Židů, bylo zde několik synagog. Takže to bylo typické multikulturní město.

Dokonce Efez byl významným poutním místem, sjíždělo se do něj mnoho lidí, aby uctilo kult bohyně Artemis – též Diany, která tu měla postaven gigantický chrám, jeden ze sedmi divů světa.

Bylo zde důležité centrum magie a astrologie, pověstné byly ‚efezské zaklínací formule‘, tj. proužky nebo role papyru s magickými výroky.

Apoštol se v Efezu zdržel dva roky, z 19té kapitoly se dozvídáme, že církev tu měla poměrně silné zázemí.

V tomto městě se tedy objevil velmi vzdělaný a výmluvný alexandrijský Žid jménem Apollos.

Zajímavé je, že se ve svém pojetí cesty Páně – tedy cesty následovníků Ježíše jako Mesiáše – lišil od Pavla. Dozvídáme se tak o různých proudech, které ve vznikajícím křesťanství existovaly. Dozvídáme se o křtu Janově, který byl jiný, než křest duchem, na něž se pavlovské sbory odvolávaly.

V Efezu se mu dostalo - od Akvily a Priscilly (18,26n) hlubšího poučení o křesťanské zvěsti a též o křtu.

V čem spočívaly rozdíly?

Z kontextu vyplývá, že obě podoby křtu, nestojí od sebe navzájem odděleně, ale dosvědčují sílu jedné události.

Jinak řečeno – Jan nevěděl přesně o Ježíšově cestě – tedy o jeho umučení, vzkříšení a nanebevstoupení. Ono hlubší poučení, které Apollos přijal, bylo právě založeno ve zdůraznění Ježíšovy cesty kříže a oběti i vzkříšení.

Jak si asi mohl Apollos představovat Ježíše, když věděl jen o křtu Janově?

Na antickém světě mě na jedné straně vždy zarazí neuvěřitelná rychlost, s jakou se někteří lidé pohybovali po obrovském území. Na druhou stranu se lidé velice těžko dostávali k informacím. Neexistovaly žádné noviny, neexistovaly veřejné knihovny v takovém množství a tak zásobené, podle dnešních měřítek. Určité rukopisy se nacházely třeba v jedné knihovně a málokdo měl štěstí i dost peněz, aby se mohl vydat třeba do Říma nebo Athén si něco přečíst. Slavná alexandrijská knihovna byla v té době 100 let vypálená.

I vzdělaní lidé měli mnohdy značné problémy získat informace. Spíše se jednalo částečně o náhodu s jakým učitelem se dotyčný člověk setkal a jakou tradici přijal. Tato situace trvala v podstatě do vynálezu knihtisku.

NZ v té dnešní podobě ještě neexistoval.

(Pavel navštěvoval založené sbory a asi se snažil jejich víru kázáním zpřesňovat. Na druhou stranu je nechával být: zakládal volbou staršovstva v jednotlivých sborech a sbory začaly postupně žít svým vlastním životem. (Sk 14:23  V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.)

V raném křesťanství existovalo již od počátku větší množství různých proudů. Sem také patřily tedy skupiny následovníků Jana, které se asi podařilo časem integrovat do „Pavlovské tradice“ (církve). Docházelo ale také k úplným odklonům od Pavlovy zvěsti, jak se dozvíme z dalšího vyprávění, kdy Lk mluví o skupině profesionálních židovských zaříkávačů, kteří užívali ke svému zaklínání jména Ježíše Krista. Jistě nebyli první ani poslední, kteří se snažili na jménu JK vydělat peníze.

V Efezu, v tom velikém tavícím kotli různých náboženství a kultur přichází tedy Apollos, aby učil přesně o Ježíšovi podle Písem.

Priscilla s Akvilou ho berou k sobě domů a poučují ho ještě důkladněji o Boží cestě.

Z textu vyplývá, že sice učil přesně, ale na druhou stranu se také dozvídáme, že ještě bylo co zpřesňovat.

Vždyť Boží království je stále před námi, člověk by neměl upadnout do pokušení myslet si, že už ví všechno a že když jednou uvěřil, tak má vystaráno po zbytek života.

Jak asi to setkání Apolla s Priscillou a Akvilou mohlo vypadat?

Zkusme si představit, co asi Apollovi Akvila s Priscillou řekli: „Jan byl velký prorok, vyzýval lidi, aby si uvědomili, co je na jejich životech špatné.

Vedl je k tomu, aby to špatné opustili a obrátili se k Bohu. Když takové rozhodnutí učinili, bral je doprostřed řeky a na znamení tohohle rozhodnutí je ponořil do vody. To byl jeho křest – Janův křest.

Jan mluvil o někom, kdo přijde po něm – a ten bude křtít ne vodou, ale ohněm a Duchem. Lidé se měli připravit na jeho příchod. K tomu sloužil Janův křest – aby byli lidé připravení na setkání s Ježíšem.

Pak se stalo to – co Jan předpověděl - že Ježíš přišel! Byl ukřižován a pak byl vzkříšen.

A my už teď křtíme v jeho jménu.

Tedy: křest v Ježíšovo jméno, to není jen potvrzení našeho rozhodnutí, že už nechceme jednat špatně. To je už také – navíc - Ježíšovo potvrzení, že on z nás tu naši špínu skutečně smývá.

Náš křest tedy znamená, že Ježíš je Kristus – že on je náš Pán a my mu cele patříme. A Kristus nám dává svého Ducha, abychom mohli nově žít.“

Jinými slovy – my věříme, že Hospodinova a Ježíšova cesta jsou společné. Že je to cesta toho, který šel cestou těch, kdo strpí i pronásledování pro spravedlnost. Který se nasadil pro druhé, který vydal sám sebe. Který uprostřed násilí šířil uzdravení a záchranu.

- křest jak my mu rozumíme znamená – že takto pokřtěný člověk patří Kristu, vstupuje svým životem do jeho života, bere na sebe jeho znaky.

Na tuto cestu máme dbát i my, má se stát naší cestou. Věříme, že Ježíš chodil po cestě Hospodinově tak, jako žádný jiný člověk.

Věříme ale také, že Kristus člověka pozvedne a dá mu sílu v jeho jménu jít... chodit po jeho cestách.

Věříme  - že - když tedy člověk patří Ježíši, dostane od něj jeho Ducha. Tedy sílu, která ho povede.

Ve skutcích čteme, že Apollos pochopil a přijal, co mu Priscilla s Akvilou říkali. Odešel pak do Achaje a velice dobře tam působil. Dařilo se mu z Písem dokládat, že Mesiáš – tedy Kristus je Ježíš.

Dnešní oddíl nám opět ukazuje, jak důležitá je pro víru znalost Písem – tedy SZ. Dvakrát se opakuje slovo přesnost (řecky ἀκριβῶς). Apollos mluvil přesně o Ježíšovi – ale byl poučen ještě přesněji o Boží cestě.

Apollos rozpoznal, že Hospodinova – Boží cesta je totožná s cestou Ježíšovou.

Byl schopen tuto víru podložit Písmem a byl také schopen tuto svou víru předávat dál.

Byl také otevřen společnému hledání v Písmech, nezůstával za každou cenu na svém tvrzení. Když poznal, že své poznání cesty Mesiáše může prohloubit, rád se nechal poučit.

Ten dnešní oddíl nám znovu připomíná, jakou pomocí je ve víře Písmo. Víru, že mesiáš je Ježíš – společné čtení Písma prohlubuje a zpřesňuje.

A to je pro nás radostná zpráva. I my můžeme čtením Písma ve víře růst, naše porozumění Ježíšovi – tedy cestě Páně - můžeme zpřesňovat a prohlubovat, abychom byli připravení a obstáli v čase zkoušek.

Modlitba:

Prosíme Pane, abychom i my přijali tvou cestu jako cestu Ježíšovu, - tedy jako cestu toho, který se zasazuje za druhé a vydává sám sebe.

Prosíme, abychom rádi a ochotně zpřesňovali své poznání o tobě, abychom tě stále hledali.

- abychom dovedli o tobě svědčit jako Apollos a ostatní svědkové.