První čtení
Dt 10,
12-14
Druhé čtení
Sk 19,
8-18
Kázání
Minule jsme se dozvěděli, co se
dělo ve velikém a slavném městě Efezu, jak tam přišel Apollos a jak byl poučen
o přesnějším výkladu smyslu Boží cesty.
Dozvěděli jsme se také rozdíl
mezi křtem Janovým a křtem ve jméno Ježíše Krista.
Apollos odjel do Korintu, Pavel
přišel do Efezu. Pavel tam působil v jedné z několika synagog.
Kraličtí překládají přesněji: Tedy Pavel
všed do školy, směle a svobodně mluvil za tři měsíce, hádaje se a uče o
království Božím. (Act 19:8 BKR)
Mnohokrát jsme narazili na to, že
ho právě smělost a svoboda, s jakou kázal o BK a o Ježíši jako Mesiáši
přivedla do velkých problémů. Pavel byl vzkříšeným Ježíšem vysvobozen, takže se
nebál.
Vždyť - aby takto kázal svobodně
a směle – byl vzkříšeným Kristem pověřen už na začátku své cesty (Sk 9,27).
Pavel kázal 3 měsíce o BK. O
Ježíšovi, o jeho vzkříšení a o naději. Tato radostná osvobozující zvěst jej
znovu dovedla k nepochopení a nenávisti. Zase docházelo k urážkám.
Co asi věřící Pavlovi říkali? Co
nám to tady vykládáš o nějakém ztroskotanci z Nazareta? Vždyť ty urážíš
naši víru! Bůh by se nikdy nesnížil k nějakému chudákovi, kterého
ukřižovali. Jistě si to zasloužil. Když je někdo potrestán, tak si to trochu
zasloužit musel.
Nakonec došlo na urážky.
Vypravěč Lukáš to popisuje
výrazem – pravověrní byli tvrdošíjní. Podobně tak kdysi byl v Bibli popsán
třeba farao, který nechtěl pustit ke slovu Mojžíše s jeho divným kázáním - o
tom, že Bůh Izraele chce pro svůj lid svobodu.
Měli tvrdé srdce - říká se o
Izraeli - když přestávali věřit Mojžíšovi i prorokům, když odmítali poslouchat
o Boží cestě a Boží svobodě. Když se zapouzdřili do zvyku a spokojenosti. Když
začali být pyšní na svou jinakost, dokonce - na své náboženství – a zapomněli
na živého Boha Izraele.
Pavel nakonec odešel do školy
jednoho filosofa jménem Tyranos. Vzal sebou pár učedníků, kteří se nebáli
vpustit jeho odvážné slovo až do srdce. Dozvídáme se, že Pavlova slova o Božím
království měla velikou moc. Přinášela svobodu i nemocným a všelijak trápeným
lidem. Apoštolovo slovo o vysvobození se dotýkalo lidí zotročených nemocí.
Vždyť nemoc, to je typ otroctví. Podle tehdejších představ to je tak, že zlí
duchové spoutávají člověka a činí ho nesvobodným. Tak se dívali na nemoc lidé
antiky.
Pavel přicházel
s evangeliem, že Ježíš zlomil moc různých zlých závaží a zátěží, které
člověka spoutávají. Vždyť to všechno je druh nemoci. Ať už je to strach o život
nebo strach ze smrti nebo strach o to, co bude zítra nebo strach o to, že
nebudu přijat.
Tyhle všechny okovy najednou
rozpadaly pod slovy apoštolova kázání. Najednou si lidé začali uvědomovat, že
mají větší hodnotu, než ta škrtící břemena.
Když totiž člověk žije dlouho
v úzkosti, úzkost se mu stane celým světem. Stejně tak je to
s otroctvím i nemocí nebo strachem.
Pavel kázal o tom, že moc těchto
mocností je dočasná a že byla zlomena Ježíšem z Nazareta.
Evangelium Ježíše Krista vyhánělo
tyto démony a strachy. Lidé tuto moc pocítili, zakusili osvobození
z každodenního zmaru. Lukáš popisuje zvláštní událost – že totiž přicházeli
k Pavlovi s šátky a zástěrami - kterých se Pavel dotýkal - a které jako
posly jeho kázání o svobodě roznášeli nemocným v Efezu a okolní Asii.
Nebyly to obyčejné šátky a
zástěry.
Do těch šátků totiž balili
zemřelé (byly to vlastně rubáše) - a ty zástěry si zase uvazovali ti, kdo tvrdě
dřeli v kamenolomech nebo kovárnách...
Vždyť - právě do té nejtvrdší reality
se vtěluje Kristova svoboda: a vtělila se tak důkladně,
že i pohřební rubáš - a dobité
pracovní rukavice přestávají být symbolem smrti a nekonečné dřiny - a mohou se
stát symbolem naděje...
Pavlovo kázání vypráví o tom,
který se narodil v betlémském chlívě - a zemřel na golgotském popravišti.
Jinak řečeno: on se stal jedním z
lidí, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, 15
a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý
život v otroctví. (Žd 2,15)
Takto vysvobozený člověk se už
nebojí nemoci ani smrti. Ty pracovní zástěry a rubáše se lidem najednou staly
posly této naděje.
S touto nadějí nelze kupčit.
To je evangelium dnešního příběhu.
Ještě ale nejsme na konci, dnešní
oddíl končí takovou zvláštní pitoreskní příhodou. Je právě o těch, kteří se
snaží s nadějí a milostí evangelia kupčit.
Tak to dělalo 7 synů velekněze
Skévy (česky: levák) - potulní léčitelé, exorcisté, kteří zneužívají lidskou
bolest k vydělávání peněz. Jinými slovy – jejich cílem není vysvobození,
ale peníze. Proto ani to jejich uzdravování nikam nevedlo.
Dokonce známe i zaříkávací
formuli, kterou užívali: Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel.
ὁρκίζω ὑμᾶς τὸν Ἰησοῦν ὃν Παῦλος
κηρύσσει. (Act 19:13 BGT)
Z popisu situace je jasné,
že tito lidé o Ježíšovi nic nevěděli, jen slyšeli, že Pavlova činnost nějakým
způsobem vysvobozuje, uzdravuje. Asi se jim doneslo, že stačí říct „ve jménu
Ježíše Krista“ a zlí duchové utíkají jako jelen byvše do zadnice střelen.
Lukáš popisuje zvláštní reakci
onoho zlého ducha, který se jich dovolil zeptat – vlastně je začal zkoušet:
Ježíše znám, o Pavlovi vím. Možná jim ještě řekl:
Pavel dokáže pro Ježíše nasadit i
vlastní kůži, dokonce i do kriminálu se kvůli tomu Ježíšovi nechal zavřít... Ale
vy - kteří si toho Ježíše berete do úst - co vy jste vlastně zač? Vás neznám...
O vás jsem neslyšel, že byste nasadili vlastní kůži - a dali si pro Ježíše
zavřít nohy do klády jako Pavel...
Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a
tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran. (Act 19:16 CEP)
Ta historka je úsměvná. Představujeme
si, jak dostali ti lidé za vyučenou.
Velikost cesty Pána Ježíše
nespočívá v naučených formulkách nebo naučené zbožnosti.
Lukáš nám připomíná, že se jménem
Ježíšovým nejde kupčit, nejde ho nijak zpeněžit.
Cesta vysvobození je spjatá
s nasazením i sebevydáním a upřímností.
Asi si vzpomeneme na známou větu
Mt 7:21 Ne každý, kdo mi říká
`Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v
nebesích.
Na všechny padla bázeň.
Uvědomili, že Ježíšova cesta je
něco jiného, než s čím se dosud setkali. Setkávali se na jedné straně
s náboženskou pýchou (pravověrní) a na druhé straně s náboženským
pragmatismem a cynismem (metodu na uzdravování), který cestu sebevydání a oběti
JK ponížil na vydělávání peněz. Tedy na jakousi firmu.
Padla na ně bázeň, protože si
možná uvědomili, že cílem Pavlova svobodného a smělého kázání o Mesiáši Ježíši
je opravdové vysvobození z otroctví. Z otroctví, které si často na
sebe uvalujeme my sami, když se navzájem nenávidíme a označujeme se za lepší a
horší. Za pravověrné a nepravověrné, za zdravé a nemocné. Za bohaté a chudé.
A požadujeme likvidaci těch
nemocných nebo slabších nebo těch, kteří jsou zrovna v menšině.
Možná si uvědomili, že Ježíšovo
vysvobození se dotýká každého člověka. V jeho práci i v jeho smrti.
Děkujeme ti Pane za tvé vysvobození, které přinášíš do naší každodennosti,
do naší nemoci i do našeho umírání.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat