První čtení
ž 71,
1-15
Žalmista vyznává, že je cele
odkázán na Hospodina, i když se mu zle vede, i když druzí říkají, že ho Bůh
opustil. Žalmista bude vyprávět o spáse, bude mít naději – i když se zdá, že je
všemi opuštěn.
Věří, že budoucnost je
v Božích rukou.
Druhé čtení
Sk 22,
23 – 23, 30
Kázání
Minule jsme vstoupili do pašijí
apoštola Pavla. Pavel ve své poslední obhajobě na veřejnosti – před
zfanatizovaným davem – popsal své obrácení jako vysvobození z fanatismu.
Když byl fanatikem, chtěl stíhat nevinné, podílel se na justiční vraždě –
kamenování Štěpána.
Apoštol poznal sám na sobě, že
vzkříšený Pán vysvobozuje ze zaslepenosti. Umožňuje obrácenému člověku, aby byl
nezávislý na představě, že jen jeho víra je ta správná a ti, kdo s ním
nesouhlasí - musí trpět.
Proto mohl Pavel říci, že je
Židům Židem a Řekům Řekem.
Pavel vnáší evangelium do různých
typů věr i pověr a je tak v důsledku nadkonfesijní.
Přesto Pavel nevybočil
z prorocké tradice. Ta byla svým v důsledku také nadkonfesijní, protože
podrývala zaběhané církevní zvyklosti a tedy i poklesky.
Své povolání a poslání zasadil
Pavel do starozákonní prorocké tradice – po boku proroků Jeremiáše, Izaiáše
nebo Amose. Stal se tím, koho posílá se vzkazem k ostatním lidem sám Bůh.
Tragédií je fakt, že proroky,
Ježíše i Pavla odsuzují k smrti věřící spolubratři.
Z bible nepoznáváme, že Židi jsou
zlí, ale poznáváme, že pokud je někdo věřící, ještě to není záruka, že na
druhého bude hodný.
To připomínal svým spolubratřím
Ježíš, když jim dával provokativní podobenství - třeba o milosrdném Samařanu.
Ne každý, kdo Ježíšovi říká Pane
je širokého srdce.
Ne každý, kdo vyznává, že Hospodin
je jediný Bůh - je hodný člověk.
I to si máme připomenout o
velikonocích, když myslíme na nespravedlivé odsouzení nevinného.
Scéna z minulé neděle končí
výkřiky rozhořčených věřících – adresovaných veliteli praporu: Sprovoď Pavla ze
světa, nesmí zůstat na živu!
Pavel byl odveden do pevnosti,
velitel rozkázal Pavla zbičovat. Ten se ale ohradil: jsem římský občan.
(Pavel, již připoutaný, se
dovolává před bičováním svého římského občanství - tak jako i ve Filipis ve Sk
16,37. (Dovolává se tak práva, podle kterého neměl být římský občan bičován a
bez rozsudku svázán - jmenovitě v tzv. Lex Porcia a Lex Julia).
Podle těchto zákonů - dokud nebyl
řádně odsouzen, museli se na něj dívat jako na nevinného.
Velitel byl naprosto šokován,
když zjistil, že se Pavel už narodil jako římský občan. Sám velitel musel za
občanství zaplatit obrovské peníze.
Velitel dostal strach a od té
chvíle se staral, aby se Pavlův případ šetřil nestranně.
Druhý den nechal zavolat členy
jeruzalémské velerady.
Pavel je oslovil a začal se hájit
zvláštním způsobem. Řekl, že až do dnes žije se zcela dobrým svědomím před
Bohem.
Kral: Muži bratří, já všelijak s dobrým
svědomím sloužil jsem Bohu až do dnešního dne.
συνειδήσει ἀγαθῇ (Act 23:1 BGT)
svědomí dobré
To je základní výpověď Pavlovy
víry. Co vlastně znamenalo toto slovo?
Pavel to myslel tak, že svým
kázáním neurazil Boha.
V tu chvíli velekněz
nařídil, aby Pavla udeřili přes ústa. Pavel se rouhá! Podobně jako Ježíš.
Takový člověk podle velekněze nemá právo obhajoby.
To je samé dno, na které může
věřící člověk padnout. Tak to dopadá, když je věřící přesvědčen, že má pravdu a
má moc tuto svou pravdu vymáhat.
Do takového bahna může upadnout
jakákoli víra či náboženství, kde zvítězí fanatismus a pýcha i touha po moci.
Snadno se takový člověk dostane do pocitu, že druhý uráží víru.
Pavel velmi odvážně nazval
velekněze obílenou stěnou a usvědčuje ho proti zákonu, protože zákon zakazuje
bít nevinného.
(Přirovnání "obílená
stěno" může pocházet od Ježíše - Mt 23,27 (Běda vám, zákoníci a
farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně,
ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.)
Jinými slovy tak Pavel naznačuje,
že velekněz, který se podílí na justiční vraždě, není žádný velekněz.
Pavel se ovšem následně omluví,
že nevěděl, že mluví s veleknězem. Aby si kryl právně záda, nicméně každému
je jasné jak to Pavel myslel.
Pavel dále promluvil: Jsem
souzen pro naději ve zmrtvýchvstání. Tímto slovem vnesl klín mezi
znepřátelené strany – farizeje a saduceje. Saduceové totiž nevěří na anděle, na
duchy ani na zmrtvýchvstání.
Farizeové se rázem začali Pavla
dokonce zastávat. Vznikla hádka, velitel – aby neměl problém – poručil vojákům,
aby Pavla odvedli zpět do vězení.
V noci měl Pavel vidění.
Vzkříšený Pán k němu promluvil a povzbudil ho. Neztrácej odvahu, budeš o
mě svědčit i v Římě.
Podobně se Pavlovi dostává posily
kdysi Ježíše v Getsemane posiloval anděl - Pavel ovšem – stejně jako Ježíš
- nedostává záruku, že vyvázne beze šrámu, že se mu nic nestane. Podobně jako
Ježíš je i Pavel povolán k tomu, aby nesl svůj kříž dál.
Musíš o mne svědčit.
Jinými slovy – jestli to špatně
skončí, není podstatné – podstatné je nést evangelium.
(...)
Situace je vlastně hrozná –
Pavlovi proti vlastním bratřím ve víře pomáhá římská moc – římský stát.
Kdyby nebylo římského práva,
Pavla by věřící dávno zabili. Tolik bychom si přáli, aby věřící lidi byli
schopni nastolit spravedlnost.
Skutky nám naznačují, že dovolávat
se práva znamená vlastně přijmout funkci státní správy:
Díky Pavlově zkušenosti – a zkušenosti
mnoha lidí po něm – se mezi křesťany ustanovuje postupně vědomí, že věřící
člověk má napomáhat udržovat fungování společnosti na právním základě.
Možná právě díky hořkému poznání,
že věřící lidé si sami spravedlnost nezaručí.
Tvrdě řečeno - věřícímu se to prostě
vyplatí – zvláště když se dostane do potíží kvůli vlastním fanatickým
spolubratřím.
Díky Bohu byl velitel stráže
člověk, který zákon uznával a rozhodl se Pavla chránit.
(Negativně vyjádřeno – díky Bohu
se velitel bál postihu – tak se rozhodl Pavla chránit)
Někdy i my máme pocit, že je
lepší nebrat systém práva ve společnosti vůbec v úvahu, protože my věřící
jsme přece lepší, než společnost. Jenže zrovna tady se ukazuje, že státní zákonodárství
dává naději na spravedlivý proces – resp. spravedlivější, než by se odehrál
mezi věřícími. Minimálně díky státnímu zákonu Pavel ještě žije.
(Možná kdyby se mistr Jan Hus
dostal k nezávislému soudu na církvi, tak by nebyl upálen).
Odpusťte za odbočku – zajímavý je
pohled do zásad ČCE.
Tuto zásadu najdeme dokonce
v zásadách ČCE (str. 88n):
„Protože je křesťanu právo
znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu
vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, tj. vědomí práva
a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak
těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana. Ve společnosti musí být
důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí
ochrany člověka před tvrdostí litery práva, která nehledí k životním
okolnostem. Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je
odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více
než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší
právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však tak, aby nemusilo
dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé
právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští i revoluční vzpouru,
jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií
nenapravitelných vladařů.“
Pavla v Jeruzalémě tedy
chránilo před věřícími spolubratry – římské právo.
Druhý den situace vyhrocuje,
skupina 40ti fanatiků se rozhodne nejíst a nepít do chvíle, než Pavla zabijí.
Na Pavla připravili léčku,
naštěstí se o tom dozvěděl jeden chlapec – Pavlův příbuzný, který vše řekl
veliteli. Ten rozhodl, že Pavel musí pryč z Jeruzaléma. Aby měl jistotu,
že se Pavlovi nic nestane, poslal s ním celou půlku jeruzalémské posádky -
200 pěšáků, 70 jezdců a 200 lehkooděnců.
Bezpečně se dostali až do
Cesareje a Skutky nám dávají nahlédnout do dopisu, který poslal velitel
místodržiteli Félixovi.
V dopise velitel Klaudios
Lysias vysvětluje, že se Pavel nijak neprovinil proti státu, ale že se jeho
obvinění týká vnitřního sporu židovského pojetí zákona.
Místodržící se rozhodne vyčkat,
než se dostaví Pavlovi žalobci.
Tím končí dnešní oddíl...
=======================
Dozvěděli jsme se, jak Pavel
vysvětloval své postoje. Má naději ve zmrtvýchvstání a usiluje mít čisté
svědomí před Bohem.
Tyto dva základní kameny svého
postoje bude dále vysvětlovat Felixovi při výslechu.
- mám naději, že poslední slovo
nemá smrt, ale Bůh
- usiluji jak nejlíp mohu o čisté
svědomí.
Jak dále vysvětlí –
k čistému svědomí si nedopomohl sám, ale díky Vzkříšenému Pánu.
Pavel je podobně jako Ježíš
připraven nést svůj úkol i navzdory obrovskému vnějšímu tlaku. Mnoho dní je v ohrožení
života.
Skutky dodávají odvahy lidem,
kteří se ve svém životě ocitnou v podobné situaci.
- v nepochopení i vyloučení.
Pro všechny, kdo takto trpí zní
veliká naděje: Pavel přes to všechno hledí s nadějí do budoucnosti.
Příklad Pavla (nakonec – to je i
poselství velikonoc) nám ukazuje, že tento zápas má smysl i ve chvílích, kdy se
zdá, že je vše ztraceno a že nic nemá smysl. Vzkříšení dává Pavlovi - i nám
naději, že tato trápení (tato cesta v Ježíšově jméně) není jen hříčkou osudu,
ale že trápené a všelijak nespravedlivě stíhané Bůh vysvobozuje.
Pavel zůstává přese všechno
protivenství vysvobozeným člověkem.
Podobně i my – přes různá napětí
i utrpení tohoto věku – můžeme v této apoštolské naději - hledět do
budoucnosti, vstříc ke vzkříšenému Pánu.
Modlitba
Pane JK, chceš tu mít své svědky
naděje, věrnosti, milosrdenství, pravdy. Víš, že nám to nejde. Děkujeme, že nás
Pavlův příběh povzbuzuje a vede. Děkujeme za sílu evangelia, odvahu tvých
svědků, proměňující moc tvé věrnosti. Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat