Vzkříšení potvrzuje CESTU, kterou si vybral Bůh. Cestu z lidského pohledu nevzhlednou...

První čtení

1Kr 19, 1-7

Druhé čtení

Lk 9,28-36

Lk 24,1-10

Lk 24,13-15.   25-27

Kázání

Jeden ze způsobů, jak se přiblížit velikonoční zvěsti - je číst ji očima události Proměnění na hoře.

Když se člověk setká s příběhem o proměnění, říká si, co to je? Uprostřed evangelia se najednou objeví divný příběh, kde se dějí zvláštní věci. Jakoby najednou doprostřed života učedníků prozářila nějaká pohádka.

Jen tři z učedníků jdou s Ježíšem na horu a tam jsou svědky nepopsatelné události, která jim pořádně zamotá hlavu. Jsou ve vytržení, událost neumí nijak pojmout. Jsou svědky takové záře, že z toho omdlí a když promluví, tak blábolí nesmysly.

A člověk si říká, proč to tam evangelista dal? Proč nás tak zatěžuje?

Lukáš umístil ten příběh do všedních dní, aby své následovníky povzbudil. Aby do jejich životů uprostřed (někdy smutných a fádních) dní zasvítilo světlo veliké naděje. Tak podobně přece svítí velikonoce i do našich dní.

Přiznejme si to - i my věřící - nezažíváme každý den od rána do večera stále stejnou radost z toho, že jsme byli Pánem Bohem nalezeni a vyvoleni k životu víry.

Učedníci jsou smutní. Výstup na horu proměnění se koná týden po nepříjemné rozmluvě, kdy se učedníci dozvěděli, že Ježíš musí trpět. A nejen on - Ježíš řekne učedníkům: Kdo by chtěl zachránit svůj život (svou duši), ten o něj přijde. Kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.

Učedníkům se ta slova jistě nelíbila, tak jako je neradi slyšíme my. Toužíme po životě, chceme zachránit život svůj tak nějak přirozeně - až na prvním místě.

A jak tak učedníci mudrují o tom, že si mesiáše představovali jinak - jako krále, který nepovede dvojsmyslné řeči o utrpení a oběti - ale - který jim jednoznačně u Pána Boha prostě zajistí úspěch a život spokojený - který prostě bude udělovat posty.

Jak tak mudrují, tu tři z učedníků vzal Ježíš sebou na horu. Byli svědky toho, jak Ježíšova tvář najednou zářila nepopsatelným světlem, dokonce nabyla nového vzhledu. A spolu s Ježíšem se v slávě zjevili Mojžíš a Eliáš.

Byla to jiná sláva, než na jakou jsme zvyklí z našich dní. Známe slávu v podobě roztleskaných davů, obřích stadionů, nebo milionů obrazovek, či milionů a milionů kliknutí na youtube. Kdo má víc kliků - ten je víc slavný. A skutečně - občas se stane, že na nějakou událost klikne skoro celá planeta.

V Bibli tomu tak není. Sláva je něco, co se odehrává v intimitě mezi pár lidmi. Podobně jako vzkříšení.

Podobně jako Eliášovo setkání s Hospodinem - setkání tiché a jemné.

Ježíš se setká právě s Mojžíšem a Eliášem. Máme poznat a pochopit a přijmout - že Ježíšova cesta není cestou samozvance. Není cestou náhodného lidumila, který to s lidmi myslí dobře a je pro to po zásluze potrestán.

Mojžíš s Eliášem nepřišli proto, aby Ježíšovi řekli, že se může té cestě do Jeruzaléma vyhnout. Stejně jako v Getsemane nepřijde za Ježíšem anděl, aby mu řekl, že je Ježíš dobrý, že došel až sem a že teď už tu cestu  může nechat být, že si své odpracoval.

Ani anděl, ani Mojžíš ani Eliáš neřeknou Ježíšovi: sestup z té cesty, sestup z kříže. Usiluj o svůj život. Přejeme ti hlavně to zdravíčko...

Naopak - snaží se ho na té cestě posilnit. Když Eliáš umdléval a chtěl spáchat sebevraždu, tak se mu zjevil posel Boží, aby ho na cestě posilnil, aby mu dal odvahu jít dál.

Tak je to i s námi. Když umdléváme, velikonoce nám mají moc dát odvahu jít na cestě dál. To co posiluje není náš život, ale tělo a krev JK.

Není to cesta náhodná, není to cesta snadná...

V příbězích apoštola Pavla jsme viděli, že ani Pavel není po zásluze potrestán proto, že je lidumil, ale proto, že mu Kristus za škodu stojí. Dozvěděli jsme se také my: Kristus vám za škodu stojí.

Sám Ježíš není trestán tedy za to, že je lidumil, ale že stojí na cestě, která mu za to utrpení stojí. Cestě - na níž (díky Bohu) nestojí sám. To je podstatné i pro nás. Nejsme na cestě sami. Pán zůstává při nás a s námi - i když je to cesta trnitá, úzká a nevzhledná a - z lidského pohledu - neslavná.

O velikonocích tuto cestu Hospodin vzkříšením potvrdil jako smysluplnou a jako cestu, s níž souhlasí.

Proto na hoře proměnění stojí Mojžíš a Eliáš. Ježíš není sám. Je na cestě, která má hluboký smysl.

Petr i ostatní netušili, co se děje - stejně jako netušili co se děje - učedníci - kteří potkali svého mistra na cestě do Emauz. Teprve, až jim začal vysvětlovat cestu proroků, cestu Mojžíše a Eliáše, tak začali chápat.

My na rozdíl od Petra smíme tušit, co se to děje. Děje se přece to, že nám Bůh zjevil, jaká cesta je pro něj nejdůležitější. Bůh nám zjevil, jaká sláva je pro něj nejdůležitější.

Vzkříšený Pán řekl zmateným učedníkům na cestě do Emauz: Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do slávy!? A začal u Mojžíše a proroků...

Pod pokličku velikonoc, pod pokličku Ježíšova života, smrti a vzkříšení nahlédneme jedině tak, že se budeme řídit radou Vzkříšeného Pána a budeme tuto jeho cestu hledat ve vyprávění o tom, jak si Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův povolával své svědky - jak vysvobodil svého milovaného ze země stínů smrti, z otroctví v Egyptě - jak uzavřel smlouvu - dal desatero i požehnání -

- a jak potom, když z té cesty Izrael sešel - posílal proroky, osamělé služebníky pravdy - a někdy děsivě trpící služebníky, co neměli slavný vzhled ani důstojnost...

Právě na adresu Ježíše, který na Velký Pátek nemá ani slavný vzhled ani důstojnost - zní na závěr příběhu slavné a slavnostní vyhlášení:

- toto je můj Syn - jemu naslouchejte a jej poslouchejte.

Zní to z oblaku. Z oblaku, který dosvědčoval Izraelcům na cestě pouští Boží blízkost - a který slávu té cesty Izraeli připomenul občas dost nešetrným způsobem - tak jako když otec vychovává syna.

Toto je můj Syn - zní teď o Ježíši. Říká to hlas jemný a tichý - a přece tak závažný, že z toho na člověka padá bázeň.

Stalo se to i ženám u prázdného Ježíšova hrobu. Padla na ně bázeň.

Toto je můj Syn - zní jako odpověď trpícímu Ježíši v Getsemane.

Toto je můj Syn - zní jako odpověď trpícímu Ježíši, když na kříži prosil: Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Toto je můj Syn - zní jako odpověď trpícímu Ježíši, když na kříži volal:

Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.

Otec se přiznal k cestě a volání Syna.

To jsou velikonoce.

Vzkříšení pro nás tady - dnes - znamená Otcovo rozhodnutí: toto je můj Syn - jemu naslouchejte - toho poslouchejte.

Poslouchejte toho, který učil, že lepší je život položit za druhé, než ho za každou cenu chránit pro sebe.

Poslouchejte toho, který učil, že máme milovat své nepřátele a starat se o ty, kteří jsou společností nenáviděni.

Poslouchejte toho, který učil, že svou zlobu a nenávist vůči jinak smýšlejícím a jinak věřícím neschováme za zbožné fráze.

Poslouchejte toho, který učil, že je lepší obejmout než pomstít, potrestat a zabít.

Poslouchejte toho, který učil, že odpuštění je víc, než spravedlivá zákonická odplata.

Modlitba

Toto je můj Syn - slyšíme i tady dnes v Soběhrdech (ve Zruči) -  Se vzkříšeným Pánem přichází Tvé království, s ním přichází odpuštění, on nám dává chléb a víno na další den cesty.