Pavlovo svědectví před Agrippou má styl

První čtení

Exodus 6:10  Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi:

11  "Předstup před faraóna, krále egyptského, a vyřiď mu, ať propustí Izraelce ze své země."

12  Mojžíš Hospodinu namítl: "Když mi nenaslouchají Izraelci, jak by mě poslechl farao! Nejsem způsobilý mluvit."

   Víra není věc soukromá, ale veřejná. Svědkové víry se nebojí svědčit o své víře před mocnými tohoto světa.

Druhé čtení

Sk 26

Kázání

Minule jsme si připomněli, jak Pavel vyznal svou víru před nevěřícím člověkem. Jak formuloval své vyznání.

Poznali jsme, že Pavel svou víru shrnul do třech základních bodů.

VĚŘÍM podle Písma

MÁM NADĚJI zmrtvýchvstání a spravedlivý soud

USILUJI mít čisté svědomí

Místodržitel Félix byl člověk úplatný a vychytralý, neměl zájem Pavlův případ řešit. Nechal ho ve vazbě. Po dvou letech se stal Félixovým nástupcem Porcius Festus. Došlo k nové obžalobě, nová obvinění však nešla dokázat.

Pavel se hájil, že se neprovinil ani proti zákonu, ani proti chrámu, ani proti císaři. Pavel se následně k císaři odvolal, protože ho Festus chtěl přepravit zpět do Jeruzaléma, což by pro Pavla znamenalo jistou smrt. Bylo domluveno, že ho na cestě do Jeruzaléma zabijí.

Pavel tedy neměl na vybranou.

Festus Pavlovi odvětil: k císaři ses odvolal, k císaři půjdeš.

Před Pavlovým odjezdem však do Cesareje přijel židovský král Agrippa s Bereniké, aby pozdravili Festa. Při té příležitosti došlo k slyšení Pavla před Agrippou - aby prý měl Festus co napsat do protokolu pro císaře.

Obhajobu Pavla jsme tedy dnes slyšeli.

Je to zvláštní situace. Pavel se hájí před králem, odvolává se k císaři. Pavel tedy svědčí o své víře - před politickou elitou.

Jinými slovy - zvěst evangelia má slyšet i král Agrippa.

Pavel by mohl říci - víra je moje soukromá záležitost a vy nemáte co mluvit do mých osobních záležitostí. Víra je osobní věc každého člověka.

Jenže Pavel se chová přesně naopak.

Evangelium - tedy víra - není to, co má být skryto v našem srdci, v pokojíku uprostřed bouří světa tohoto, ale víra v Krista je zvěst, která se dere ven, která touží být slyšena - dokonce i v místech velmi nebezpečných.

Pavel se chová podobně jako rozsévač, který nehledí a nepropočítává předem na to, kde se které semeno ujme.

Podmínky jsou to vlastně otřesné.

Festus chce jen něco napsat do obžaloby pro císařský dvůr, král Agrippa hledí na Pavla jako na náboženskou kuriozitu.

Festus vysvětluje, že v případě Pavla jde o nějakého mrtvého Ježíše, o němž Pavel tvrdí že je živ.

Z těch slov zaznívá lhostejnost a nadřazenost -  Pavel se zaobírá věcmi, kterými by si rozumný člověk vůbec nemusel komplikovat život.

Evidentně Festa z evangelia nezaujalo nic. Jakýsi mrtvý ukřižovaný asi těžko člověku dopomůže k slávě nebo k moci nebo k penězům.

Pro nás je důležité, jak apoštol opět formuluje svou víru.

Jádro výpovědi apoštola spočívá na apoštolově víře v zaslíbení, která dal Bůh našim otcům (26,6).

Jsem obžalován pro mesiášskou naději ve zrmtvýchvstání. Pavel odpovídá jako křesťan hluboce zakotvený ve víře Abrahamově, Izákově, Jákobově.

Apoštol se vrací na samotný začátek, k víře, že Bůh se lidem zjevil proto, aby je povolal k stále novému očekávání a k cestě ke svobodě - k zaslíbené zemi.

Mesiášská naděje znamená naději, která překonává překážky - jež druzí vzdávají - naději, která dokonce překoná i smrt. Tuto naději nejplněji ztělesnil na svém životě Ježíš, který skončil na kříži.

Vzkříšení je jedinečné zjevení naděje - aby nám už nic na světě tuto naději nemohlo vzít. Ani nepřátelství, ani převaha většiny, ani duch doby, ani zlé okolnosti, dokonce ani smrt.

Víra, která se pojí s tím mrtvým Ježíšem je tedy vírou, která provokuje svou nadějí i zdánlivou nelogičností.

Důležité pro nás ale je také apoštolovo shrnutí své dosavadní cesty. Opět se nezdráhá vyznat, že sám byl tím, kdo se této naději a této víře stavěl na odpor. Pavel neudělal tlustou čáru za svou minulostí, neřekl si, že když ho Kristus přijal, tak může dělat jakoby minulosti nebylo.

Milost a odpuštění neznamená, že Bůh naše zlé činy vymaže ze světa a my se můžeme chovat jako bychom nikdy nic špatného neudělali.

Místo toho minulost Pavlovu víru činí citlivou, pokornou, tolerantní. Nevyvyšuje se nad druhé.

Pavel přiznává, že považoval Kristovy následovníky za rouhače.

Přiznává, že se sám jako fanatik - zaslepenec - setkal s Ježíšem jako světlem a že jeho světlo začal šířit dál - dokonce i mezi pohany - tedy nečisté, nehodné. (26:18 )

Apoštol říká důležitou větu:

Sk 26:22  Ale Bůh mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými (před mocnými i nepatrnými).

- stojím tu jako svědek pro lidi obyčejné, bezvýznamné, neznámé - i pro ty nejvýznamnější politiky.

Křesťan je svědek evangelia před tímto světem. Víra není soukromá záležitost, ale je to svědectví.

Z tohoto vyznání si máme vzít ponaučení, že tu nejsme sami pro sebe, ale jsme tu pro druhé. Evangelium je věc veřejná.

Když tedy dnes apoštol promlouvá o víře před lidmi významnými - před společenskou smetánkou, císařovým místodržitelem a králem Agrippou - chtějí nás tyto okolnosti upozornit: když nás nese evangelium - nemáme se zač stydět. je to zvěst, kterou potřebují slyšet i velcí i malí.

Pavel všechno toto vyznává velmi kultivovaně. Nestaví na odiv vlastní pocity nebo vlastní ego.

Stále upíná pozornost na vzkříšeného Pána.

Pavel by se ve svých hříších mohl doslova koupat. Mohl by vypočítávat, jak se v jednotlivých případech cítil. Jednak jako ten, kdo pronásledoval, tak ale i ten, který byl pronásledovaný.

Pavel na sebe ale nestrhává přílišnou pozornost. Nevystavuje na odiv svou zbožnost, své zbožné city - jinými slovy své ego.

Ve skutcích slyšíme ten příběh už po třetí, po každé se stále víc pozornosti upíná na vzkříšeného Pána. Důležitý víc než my je přeci ten, který povolává, který je zachráncem, který je zdrojem naděje.

Někdy lidé - fascinovaní sami sebou -  při vyprávění o vlastním obrácení - málem zapomenou na toho, který je povolal.

Může se pak snadno stát, že se stanou pro člověka důležitější pocity, než samotné evangelium.

Pavlův příběh nás tak zve k pokoře.

Nyní po velikonocích - si máme připomenout toho, který zastavuje člověka na jeho cestě, který povolává k nečekaným úkolům.

Abychom my lidé na této cestě byli s touto radostnou zvěstí - tedy abychom si odpočinuli sami od sebe. Od vlastního nalhávání, vlastní pýchy, vlastní sebelítosti. Vždyť jsme jistě sami mnohokrát poznali, že naše vlastní pocity nám často napovídají pravý opak.

Člověk přece musíme ustoupit, aby mohl do popředí ten, který nás povolal.

Pavel tedy předně nemluví o sobě, ale o Kristu.

Císařský místodržitel Porcius Festus i král Agrippa dali na své pocity. Pro Festa byl Pavel pomatencem, pro Agripu byl zase přehnaně zanícený. Evangelium jim nic neřeklo.

Nic se nestalo, neudeřil do nich blesk. Zůstali ve svých vysokých funkcích.

Přesto čtenáři - či posluchači skutků apoštolských mohou poznat, že se tito vysoce postavení pánové připravili o něco velmi důležitého.

O zdroj naděje, která přemáhá i nejtěžší zkoušky... O zdroj naděje, která z života činí život naplněný.

Děkujeme Pane, že se smíme soustředit ve svém vlastním životě na tvé dílo a z něho čerpat. Děkujeme, že se nemusíme utopit v sebelítosti nebo naopak v povyšování nad druhými.

Prosíme, daruj nám víru podle Písma NADĚJI ve zmrtvýchvstání a spravedlivý soud a dej ať usilujeme mít čisté svědomí - tedy následovat JK.

Amen