Zabít nebo obejmout?

Velkopáteční zamyšlení po čtení pašijí z Lukášova evangelia.

Ježíš miloval své učedníky a ti ho zradili. Zatímco Ježíš vede zápas o smysl své cesty, učedníci řeší, kdo z nich je nejdůležitější a postupně různým způsobem selhávají. Takoví jsme i my. Taková je často církev.

Ježíš nikoho neodsuzuje, přesto pro něj samého nemá nikdo láskyplné slovo.

Učedníci se stydí za Ježíšovu bezmocnost.

Není ta jeho bezmocnost důkazem, že Bůh není na jeho straně?

Učedníci ten tlak nakonec nevydrží a rozprchnou se.

Co dělá Ježíš? Ježíšovy ruce uzdravují i v hodině zatčení.

Proč se scházíme k Ježíšovým slovům, k Ježíšovu stolu? Abychom si připomněli, že i my se podobně proviňujeme a abychom si připomněli, že se díky Kristu tak nemusíme chovat.

Ten, který je všemocným se stal nejslabším.

To je význam vtělení. Silný se stal slabým, aby slabým pomohl.

Celé Ježíšovo učení je přece jen v jedné větě:

Matouš 22:37   "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ 38  To je největší a první přikázání. 39  Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´

Velikonoce nám připomínají, že my se po způsobu Božího vtělení máme také tak jednat. Vtělit se natolik do druhého člověka, že ho přestanu nenávidět.

Vtělení znamená lásku, vtělení znamená přijetí, vtělení znamená odpuštění.

Vtělení znamená, že se vzdám své pýchy, své sebedůležitosti – podobně jako se jí vzdal apoštol Pavel. Natolik se vzdal toho, na čem lpěl – že se stával Židům Židem a Řekům Řekem.

V posledních měsících často slýchám jak jsme lepší, než jiné kultury, jiné víry. Mnoho křesťanů přemýšlí o jinak vyznávajících,  jakoby to ani nebyli lidé. Jakoby neznali lásku, jakoby se neuměli radovat, jakoby netrpěli.

Velikonoce nám připomínají, že je to naše pýcha, která nám brání prohlédnout, bráním nám vyjít ze zaslepenosti do světla vtělení, do světla porozumění, do světla odpuštění a přijetí.

Ježíšovo sebevydání nasvětluje naše sobectví a předhánění a koná nad námi soud.

Velikonoční příběh nás usvědčuje ze slabosti, malé víry a neléčené zloby. V jedné větě o sobě prohlašujeme, jak jsme milosrdní a ve druhé požadujeme přísné tresty. Stačí se zamyslet třeba nad naším postojem k uprchlíkům. I mnoho křesťanů přebírá mínění většiny.

A přitom – sami naši předkové byli uprchlíci - kolik bylo evangelíků, kteří museli prchat po bílé hoře z našich zemí – a nemysleme si, že z nich byli všude v Evropě automaticky nadšení.

Jsme jako ti Ježíšovi učedníci. Umíme použít rychle násilí, umíme rychle volat po odplatě, když ale máme sestoupit k druhému a snažit se ho pochopit – stát se – podle Pavla – Řekovi Řekem, dnes bychom mohli říct - Muslimovi Muslimem, zdá se nám to naprosto nepřijatelné až nemístné.

Cesta Ježíše, cesta vtělení, cesta odpouštějící lásky je často radikálně odlišná cesta, než cesty naše.

A jsou chvíle, kdy nám je doslova odporná.

Ježíš nás nezatracuje za to, že jsme tolik jiní a tolik neschopní.

Na jeho kalichu a jeho chlebu smíme mít podíl. Jeho kalich a chléb je pro nás posilou, abychom povstali a změnili svou cestu.

Po Ježíšově vzkříšení učedníkům najednou začala docházet slova, která kdysi Ježíš sám četl z proroka Iz:

Lk, 4, 18  `Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19  abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.´

Je to Ježíšova věrnost a ne věrnost učedníků, která zachraňuje.

Učedníky na světě drží Ježíšova blízkost a věrnost, Ježíšova přímluva a Ježíšův zápas.

Učedníci se naučí, že není dobré spoléhat na sebe, na svou velikost, na svou vůli a chtění, protože to všechno je porušené a rozbité.

Učedníci poznají, že do těchto rozbitých a prázdných míst mají pozvat Ježíše.

I my smíme prosit:

zůstaň s námi. S námi, kteří jsme s tebou nezůstali.

Zůstaň s námi Pane JK a učiň, abychom vzali vážně tvé vtělení – abychom sestupovali ke druhým a přinášeli do jejich života evangelium, proměňuj naše slabosti, naše sobectví a touhu po ovládání druhých - proměňuj nás jako hostitel, který má moc proměňovat naše srdce.

Ty jediný máš moc vyhlásit zajatcům propuštění, ty jediný navracíš zrak a propouštíš zdeptané na svobodu. Takto Pane přijď i do našich životů.

Amen.